Kulturní paradox a aspekty moderní ideologie /7/

Ideologie moderní politické strany by měla vnímat civilizační rizika kulturního paradoxu, kterým je obrovský protiklad mezi úspěchy vědy a techniky a primitivními, masově vlivnými náboženskými ideologiemi. 

Na tato rizika upozorňuje úvodní blog Západ jako zrůda evoluční anomálie /1/.

OBSAH: A) Role náboženských ideologií. B) Komunistický ateismus. C) Zajímavé futurologické koncepce. D) Pozoruhodná filozofická data. E) Kosmologie: Představy minulosti i budoucnosti vesmíru. F) Entropie a živá hmota. G) Transhumanismus a umělá inteligence jako (zákonité) vyústění biologické evoluce. H) Lidstvo jako naděje, ale i hrozba pro evoluci. I) Varování dějin i alarmující přítomnost. J) Moderní politická ideologie. K) Závěr.

A) Role náboženských ideologií

Za nejprestižnějšího kritika kulturního paradoxu lze považovat A. Einsteina, který 3. ledna 1954 napsal: „Slovo bůh pro mne není nic víc než označení výtvoru lidské slabosti. Bible je sbírka legend, které jsou sice úctyhodné, ale přesto velice primitivní... Podle mě je židovské náboženství stejně jako všechna ostatní ztělesněním nejpošetilejších pověr... Židé, ke kterým se rád počítám a s jejichž mentalitou mám mnoho společného, nejsou o nic lepší než ostatní lidé.“ (1) 

Význam Einsteinovy kritiky bývá zlehčován názory, že byl sice skvělý fyzik ale bezvýznamný filozof. Takže vzhledem k tomu, že všechna relevantní náboženství – křesťanství, islám i judaismus – vycházejí z Bible, nezbývá než uvést příklady, o kterých se filozofovat opravdu nedá.

V Knize Job jsou prezentovány schopnosti Hospodina a tepána malost pozemského červíčka slovy: "Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské, kdo plodí?... Ty – liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj, teď jsme?..." A dále "Vytáhneš-liž velryba udicí...? Přistrojíš-liž hody z něho společnici, a rozdělíš-li jej mezi kupce?... Vztáhni jen na něj ruku svou a neučiníš zmínky o boji... Aj, naděje o polapení jeho mylná jest." Apokalyptické Zjevení Sv. Jana pak varuje: "I vidín jest jiný div na nebi... drak veliký ryšavý ukázal se... Jehož ocas strhl třetinu hvězd s nebe, a svrhl je na zem..." (2)

Autoři oněch božských výsad nemohli samozřejmě tušit, že za nějakých 3000 let bude mít lidský červíček doma mrazničku, napájenou elektřinou z vysokonapěťových vedeních, a že velryby budou jako kulinářská pochoutka chráněny před vyhubením.  Autoři absurdní Apokalypsy neměli o fyzikální podstatě Země, Slunce, hvězd i kosmu absolutně ponětí, a vůbec netušili, o čem vlastně píšou!

Bible však obsahuje i paradoxy etické! "... požehná plodu života tvého... A shladíš všecky národy, kteréž Hospodin Bůh tvůj dá tobě. Neslituje se nad nimi oko tvé..." (V. kniha Mojžíšova). A plníc vůli svého Boha, izraelští „…pohubili ostrostí meče jako proklaté všecko, což bylo ve městě, od dítěte až do starce, a až do vola, dobytčete i osla…“ A podobně jako Jericho bylo s Božím požehnáním vyhlazeno celkem 31 měst a zamordováno 31 králů. (Jozue) (2)

Tento etický paradox pak ústí v paradox historický: čím zdůvodnit, že izraelští, plníce vůli svého Hospodina, byli ze zaslíbené země vyhnáni pohanskými Římany a po 2000 let stíháni pogromy a dokonce holokaustem?! Zdá se, že existuje-li nějaká dějinná spravedlnost, pak rozhodně funguje jinak než ona náboženská.

Pokud jde o nynější počty věřících v náboženství vycházející z Bible, pak křesťanů je 2,2 miliardy a judaistů 10 milionů. Překvapivý je nárůst věřících islámských: v roce 1900 vyznávalo islám pouhých 220 milionů lidí. V roce 1970 to bylo 551 milionů, 1990 1.1 miliardy 2005 1,5 miliardy, 2015 1.8 miliardy! Zde půjde mj. i o ideologickou reakci na zánik 1200 let trvající Otomanské říše (po 1. světové válce) a na následný vývoj v Palestině a na Středním Východě. (3) (4) (5)

Vliv křesťanských církví na politiku západních mocností skončil spolu s feudálním řádem. Naproti tomu politický vliv islámu a judaismu je v některých státech dominantní. Důvody jsou zde především kulturně historické a možnost, že by se lidstvo sjednotilo pod některou náboženskou ideologií je nulová.

Guru moderní sci-fi, vědec a spisovatel Arthur C. Clarke, náboženstvím nikdy neodpustil jejich neschopnost zabránit dějinným krutostem a válkám a považoval je za nejzlovolnější a nejodolnějším virus, kterého bychom se měli co nejrychleji zbavit. Fakt, že „mravnost si ukořistilo náboženství“ označil za jednu z největších tragédií lidstva. (6)

ZDROJE: (1) Einstein: ´Náboženství je pošetilá pověra; (2) Bible kralická; (3) Náboženství; (4)  Islam by country; (5) Growth of religion; (6) Arthur C. Clarke.

B) Komunistický ateismus

Komunistické vlády s náboženstvím – jako s opiem lidstva – skoncovaly.  Nahrazovaly ho „vědeckou/“ marxistickou filozofii, jejímž přírodovědeckým vrcholem byly Engelsovy spisky Anti-Dühring a Dialektika přírody: "Neúprosně se blíží doba, kdy ochabující teplo Slunce již nebude stačit, aby roztavilo led hrnoucí se od pólů, kdy lidé shromažďující se stále těsněji kolem rovníku, nenajdou...ani tam dosti tepla k životu, kdy… zmizí i poslední stopa organického života a Země – mrtvá zmrzlá koule..."  Nicméně ...máme jistotu, že hmota zůstává ve všech svých proměnách vždy stejná, že žádný z jejích atributů nemůže být nikdy ztracen a že se stejnou nutností, s jakou vyhubí na Zemi svůj vrcholný výkvět – myslícího ducha, zrodí jej jindy a jinde znovu… (1) A dokud bude Slunce hřát, bude lidstvo – jako feuerbachovsky nicotný produkt tvůrčího rozmaru hmoty – budovat komunismus…. Bolševičtí ateisté navíc ignorovali i filozofickou otázku, zda živá hmota a rozumné bytí s vesmírem jako celkem naopak hluboce nesouvisí. a zda dokonce nedostaly do vínku i nenahraditelné kosmické poslání…

Dekadentní účinky marxistického ateismu velice přesně postihl akademik J. Charvát, který v roce 1974 napsal: "Člověk potřebuje ideologii a musíme tedy náboženství nahradit jinou koncepcí. Život bez ideologie vede ke ztrátě zájmů, k frustraci, k poklesu etických hodnot, k nežádoucímu únikovému řešení v agresivitě, omamných látkách, existenčním vakuu atd. Ateismus nemusí nutně znamenat popření jakéhokoliv vyššího vodítka. Dnes se patrně náboženství častěji nahradí ideologií politickou, kulturní, uměleckou apod. než filosofickou." (2)

ZDROJE: (1) Dialektika přírody, Bedřich Engels; (2) Josef Charvát, Člověk a jeho svět.

C) Zajímavé futurologické koncepce

Naproti tomu se kapitalistický guru sci-fi, vědec a spisovatel Arthur C. Clarke, odvážil již roku 1958 následující prognózy: V roce 1990 budou lidé získávat energii z jaderné syntézy a v roce 2000 už prý dokážeme zpomalovat čas. Za dalších 50 let začneme ovládat gravitaci a dvacet let poté překonáme i rychlost světla. V roce 2090 prý lidstvo dosáhne nesmrtelnosti, a v roce 2 100 mají pozemšťané disponovat astro-inženýrskou technikou! (1) Polský autor, S. Lem, zase ve své sci-fi Solaris v roce 1961 představuje inteligentní oceán a operuje s myšlenkou, zda inteligence nemůže vzniknout i na jiném principu než biogeneze pozemská.

Prognózy Sira Arthura se ukázaly nereálně optimistické; nicméně kdyby Západ od roku 1958 své mozky i finance místo na zbrojení věnoval na výzkum a vývoj jaderné fúze – celosvětové výdaje na zbrojení jen v roce 2016 dosáhly 41,8 biliónu korun (2) – pak nelze vyloučit, že již dnes by každý dům měl svou vlastní jadernou mini elektrárnu a veškeré dopravní prostředky by fungovaly na jaderný pohon.

Vývoj sci-fi samozřejmě pokračuje a odráží nové přírodovědecké poznatky, zasazené ovšem do úpadkových společenských rámců (Hvězdné války apod.). Nicméně význam futurologického aspektu spočívá v poselství, že tak jako si lidé před třemi tisíci roky vůbec nedokázali představit dnešní techniku a lidské schopnosti (které by považovali za božské), tak ani my nejsme schopni představy technické úrovně, které naše civilizace dosáhne např. za milion roků.

A se Sirem Clarkem lze souhlasit i v názoru, že budoucnost i vesmír jsou nejen podivuhodnější, než si je představujeme, ale jsou dokonce podivuhodnější, než si vůbec dokážeme představit! Pro ilustraci budou zmíněny 2 zajímavé dobové koncepce.

Cestování mezi prostoročasy, ovlivňování času Pouhé 2 roky poté, kdy akademik Charvát napsal o potřebě nové ateistické ideologie, vyšel v měsíčníku Vesmír, vydávaném Prezidiem Čs. akademie věd, článek, zabývající se aspekty tehdy objevených astrofyzikálních objektů, měnících charakter prostoročasu, tzv. černých děr, kde se mj. uvádělo: "Kdyby (astronaut) pilotoval svůj hvězdolet ve správném směru, mohl by se vrátit do libovolného bodu prostoročasu našeho Vesmíru. Domysleme však tuto možnost se všemi absurdními důsledky, které z ní vyplývají. Mohl by se vrátit, řekněme, na Zemi, jaká bude za milión let, ale i na Zemi před miliardou let. Tím by byla např. porušena i kauzalita. Přitom stále mluvíme o důsledcích, které vyplývají z vědecky ověřené teorie. Představy tohoto druhu jsou tak fascinující, že proti nim bledne každá science-fiction... V našem článku jsme dosti ošidili čas. I zde bychom našli mnoho zajímavých námětů: Faynmanovy diagramy, možnost plynutí času. nazpátek apod.“ (3) (4)

Teleportace Jiná ateistická varianta pojetí života a smrti vychází z úvah zakladatele kybernetiky N. Wienera, který řešil problém, jak budou pozemšťané jednou moci cestovat rychlostí světla. Americký matematik přitom vychází z názoru, že počet informací, dle kterých by bylo možno sestrojit identickou kopii jakéhokoliv živého organismu včetně lidské bytosti je sice značně vysoký, ale v každém případě konečný. Pokud by se tudíž získaly veškeré informace o osobě, dejme tomu, geniálního astrofyzika a pak by bylo možné je vyslat radiem – čili rychlostí světla – ke vzdálenému příjemci, který by si vědce zrekonstruoval. Této metody zvané teleportace opět využívá sci-fi (Star Trek).

Čtyř a více rozměrný prostor Zajímavé názory o existenci čtyřrozměrného prostoru a jeho důsledcích na chápání života publikovali v roce 1943 ve Světě vědy a v Lékařském sborníku F. Herčík a O. Borůvka (výrazy R3 a R4 znamenají troj-, popřípadě čtyřrozměrný prostor). ´...Podle této představy vznikají tedy živé organismy našeho prostoru R3 průnikem čtyřrozměrných organismů s atomy a molekulami našeho prostoru R3. Při této difúzi dochází podle našeho názoru k vzájemnému působení mezi prostorem R3 a pronikajícím organismem. Výsledkem tohoto působení není jen vznik, nebo správněji řečeno vynoření se (emergence ve smyslu Lloyd Morgana) trojrozměrného organismu, nýbrž i interakce mezi vnějšími podmínkami prostoru R3 a rychlostí nebo celkovým charakterem difúzního děje. To jev souladu s běžnou biologickou zkušeností, že vnější podmínky mohou dalekosáhle měnit tvar i funkční schopnosti organismů. Vedle toho se zdá přirozené, že na sebe působí korelativně i části čtyřrozměrného organismu, takže může docházet ke změnám, které se projevují sekundárně v trojrozměrném prostoru, jež si však nedovedeme vysvětlit na základě našich vědomostí o prostoru R3 a to proto, že se tyto změny zčásti odehrávají v prostoru R4, který nevnímáme...

...kontinuita života, dědičnost, mimořádný čichový smysl některých zvířat, vztahy mezi duševními a tělesnými stavy, transplantace živých tkání, nemoci a náhlá smrt, parapsychické jevy ap. mají na našem modelu pochopitelné a plaucesibilní vysvětlení... Na našem modelu se dá telepatie snadno pochopit, neboť dva čtyřrozměrné organismy se mohou dotýkat, i když jejich viditelná těla jsou od sebe libovolně vzdálená...

Je zajímavé, že předpokládáme-li organismy v R3 jako průnik čtyřrozměrných organismů s prostorem R3, jak jsme o tom hovořili, pak vždy dostává časový příznak života v R3 zcela odlišný charakter od toho, na který jsme zvyklí. Pojmy zrození a smrt nejsou potom něčím jako začátek a konec věty, nýbrž spíše jistými okamžiky jakéhosi koloběhu organismů. jehož vlastnosti počínáme teprve tušit. Snad by se to dalo přirovnat k melodii, která je hrána v takovém tónovém rozsahu, že její část zabíhá do ultrazvuku. Pro naše ucho tato melodie zmírá, jakmile její tóny přejdou do vysokých frekvencí, ale ve skutečnosti jde dále, jenže my ji neslyšíme...´´

ZDROJE: (1) Arthur C. Clarke; (2) Výdaje na zbrojení celosvětově opět vzrostly; (3) Vesmír, číslo 9/1976; (4) CESTOVÁNÍ ČASEM – fantazie nebo fyzikální realita?

D) Pozoruhodná filozofická data

Moderní řešení kulturního paradoxu by mělo nepochybně spočívat na bázi ideologie filozofické! To znamená zkoncipování ateistické vize, která bude podstatně atraktivnější a současně i realističtější než pošetilé vize sladkého nic nedělání v posmrtném Ráji, plném koz, ovcí a velbloudů, které slibují Bible, Korán i Tóra dohromady. Proto nezbývá než uvést stručný vývoj filozofických koncepcí a souvisejících vědecko-technických poznatků.

Filozofie byla zprvu součástí teologie. Řešila problematikou boha a duše (později spíše přírody a vědomí); přičemž mezi základní problémy patřila definice boha i duše a řešení dualismu hmotného světa i těla a nehmotné duše.

Starověké představy o duši a bohu. Primitivnější představy, kdy éterická duše souvisela např. s lidským dechem nebo krví (a mohla být i součástí Boha) podstatně obohatili již starořečtí iónští filozofové (mj. Thales) o všeobecné oduševnělosti i nejnižších forem hmoty, kdy „život“ či spíše vnímavost, je vlastní všem součástem přírody a jeho kvalita odpovídá stupni a formě evolučního vývoje hmoty (hylozoismus).

Disputace pokračovaly na témata – Je podstatou duše číslo, atom, idea či morfé? Má duše lidí (na rozdíl od rostlin a zvířat) kromě vegetativní a senzitivní i složku inteligibilní? Prodělává metempsychózu, katarzi či palingenezi? Byla stvořena jako dokonalá demiurgem nebo naopak spěje k nejvyšší entelechii? Je nesmrtelná celá či pouze její část (rozum – nús)? Sebejistotu pak starověky člověk čerpal i z přesvědčení o metamorfóze; např. Pythagoras si údajně spočítal, že jeho duše žila 207 let v tělech nejrůznějších lidí.

Podoba boha byla zpočátku antropomorfní, později byla možnost existenci Boha mimo přírodu odmítnuta a Bůh byl v přírodě rozptýlen (panteismus). Jeho podoba přešla v abstrakci a bůh byl vždy vrcholem hierarchie základních prvků: nejvyšší entelechií, monádou monád či pan ideou. Diskutovalo se, zda bůh – stvořitel ovládá všechny přírodní i společenské procesy (teismus), nebo zda po aktu stvoření ponechal svět působení jeho vlastních sil (deismus), a svět spěje do stavu nejvyšší harmonie prostřednictvím entelechie, monád či idejí, jejichž pohyb je předurčen (teleologie). (1)

Později došlo k odluce filozofie, nicméně obě sféry absorbovaly i nové přírodovědecké poznatky, Zrod antické filozofie popisuje (marxistický) filozof Z. Fišer následovně: „Teprve Démokritos a po jiné linii Aristoteles definitivně se zříkají pokusů o zakotvení nového výkladu světa v nějaké mytologické koncepci a vytvářejí opravdu jen filosofický obraz světa v němž namísto mytologemat nastupují ryze abstraktní myšlenkové kategorie, z nichž ústřední je právě kategorie ontologické substance – u Démokrita atomy, u Aristotela jeho první hybatel (resp. tzv. ´tři podstaty´)… Tento ´objev´ znamenal restituci otřesené jistoty a orientace člověka ve skutečnosti… prakticky až do novověku. …pomohl lidem… opřít se v určitém ontologickém zakotvení – bez nějž se žádný člověk nikdy trvale neobejde – a tak znovu rozvinout své životní a společenské síly k další historické praxi. Dal člověku možnost znovu se potýkat se skutečností společenskou i přírodní, dal mu pocit zakotvenosti v této skutečnosti, a tak onen Archimédův bod, z nějž je člověk schopen pohnout celým vesmírem..." (2) Nicméně křesťanští teologové nelenili a např. funkcí Aristotelova prvního hybatele jednoduše pověřili biblického pánaboha a v podobné modernizaci biblické teologie se pokračovalo.

Připomenutí pak zasluhuje Sokratův žák Platon (3) a jeho ideje – Spravedlivost, Pravda a Krása – které inspirovaly i ateistu A. Einsteina: „Ideály, které přede mnou zářily a znovu a znovu mě naplňovaly radostnou životní odvahou, byly pravda, dobro a krása.“ (4)

Novověký vývoj J. O. de la Mettrie (+1751), si myšlení vysvětloval jako vlastnost organizované hmoty a člověka chápal jako oduševnělý mechanismus: jako složitý stroj, který – na rozdíl od klasických a neživých strojů – dovede sám sebe natahovat. Francouzský matematik P. S. Laplace (+1827) již připouštěl možnost existence boha v podobě super inteligence s tím, že pokud by tato inteligence měla dostatečnou kapacitu a byly jí známy informace o vlastnostech všech sil v přírodě i skutečné polohy veškerých objektů – od atomů až po kosmická tělesa – dokázala by tato data analyzovat a uměla by pak exaktně "nahlížet" nejen přítomnost, ale i budoucnost a minulost. Se zrodem kybernetiky dostala duše povahu informace a Bůh roli programátora, který vše řídí formou nezničitelných informací („Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo Bůh“).  Zahájení prací na umělé inteligenci pak zrodilo otázky, zda tato lidmi stvořená inteligence bude mít rovněž vědomí alias duši a zda je bude možné digitálně popsat.

Teleologické aspekty evoluce Jak vidno, mnozí filozofové koncipovali (na úrovni dobového přírodovědeckého poznání) nejrůznější logické varianty smyslu existence člověka a kosmu (personifikovaného i jako Boha); a poněvadž zde logických možností není mnoho, pak se z obecného hlediska nemuseli mýlit.

Častou koncepcí bylo, že člověk spěje k božství. Staří Egypťané se (asi od 4. tisíciletí př. n. l.) domnívali, že z mrtvého lidského těla se odpoutává tělo nehmotné ve formě duše, jež pak putuje do záhrobní říše, v níž si dál žije životem nepříliš odlišným od života pozemského, někdy však přebírá i některé vlastnosti bohů. Bible tvrdí: "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl Božím obrazem, jako muže a ženu je stvořil " (Gen. 1,27). Empedokles (asi 423 př. n. l.) tvrdil, že duše po dokončení katarze dospívá k božství, R. Descartes (+1650) si duši představoval jako duchovní substanci stvořenou bohem, jako neprostorovou věc myslící, která je nesmrtelná a směřuje k bohu. (1)

Moderní politická ideologie však musí reflektovat pouze filozofii realistickou; a dnes je nesporné, že mezi zcela nerealistické (a dokonce i vysoce rizikové) patří ty, vycházející z Bible, Koránu a židovského náboženství. Absolutně nepřijatelnými – mj. Ježíš: „Nepřišel jsem, abych pokoj na Zemi uvedl, ale meč!“ – se staly vstupem lidstva do jaderné epochy jako 3. fáze vědecko-technické revoluce (po éře páry a elektřiny), charakterizované zbraněmi schopnými vyhladit život na celé planetě. 

ZDROJE: (1) Rejstřík filosofického idealismu; (2) Otázky bytí a existence Zbyněk Fišer; (3) Platónova nauka o idejích. (4) Albert Einstein: The world as I see it.

E) Kosmologie: Představy minulosti i budoucnosti vesmíru

Biblická kosmologie Z celé plejády kosmologických badatelů budiž zmíněny výsledky mravenčí práce irského arcibiskupa J. Usshera z roku 1650, který na podkladě historických údajů obsažených v Bibli „vědecky“ vykalkulovat okamžik stvoření světa: Ona světodějná událost prý proběhla v neděli 23. října roku 4004 před Kristem! Proděkan Cambridgeské univerzity J. Lightfoot zase dle Starého zákona vypočetl okamžik stvoření člověka, které měl Hospodin vykonat 76 let poté – v pátek 17. září roku 3928 v 9 hodin ráno. Udivující přesnost, která především dokazuje, že Bible je z přírodovědného hlediska bezcenný dokument! (1)

Kosmologické modely nepotvrzené ani nevyvrácené a) Astronom J. R. Gott vytvořil matematickou představu, podle níž v minulosti existovaly podmínky pro vznik tří typů vesmírů: 1) Pro vesmír tachyonový – tachyon je hypotetická částice pohybující se nadsvětelnou rychlostí a ve sci fi užívaná jako pohon (Star Trek). 2) Nebo mohl vzniknout i antivesmír spějící do minulosti v němž by převažovala antihmota nad hmotou. 3) Rovněž prý mohl s určitou pravděpodobností vzniknout i náš jsoucí vesmír, pohybující se časově do budoucnosti.

b) Švédský astrofyzik H. Alfvén zase vyslovil domněnku, že při zrodu kosmu mohla mít hlavní slovo anihilace. 

c) F. Hoyle míní, že Vesmír nemá počátek, ani konec, a vypadal vždy a všude stejně, poněvadž hmota se v něm tvoří permanentně a de novo.

d) S moderní ekpyrotickou variantou cyklického vesmíru řeckých stoiků (pyros znamená oheň) využívající strunové teorie – a počítající s 11 rozměrným vesmírem (kde je jedním rozměrem čas a 10 dimenzí je prostorových) – přišli roce 2002 N. Turok, P. Steinhardt, B. Ovrut aj. Khoury. Model předpokládá, že Vesmír představuje méně rozměrný objekt ve vícerozměrném kosmu (tzv. bránu). Náš Vesmír pak mohl vzniknout náhodným dotekem dvou bran ve vícerozměrném světě (dvou paralelních prolínajících se vesmírů, v nichž může být např. i různá rychlost světla). Po doteku nastane v „naší“ bráně prudká expanze a začnou se tvořit galaxie. Trvající expanze zředí látku v bráně a gravitační sílou, která působí i v dimenzi kolmé na náš Vesmír je opět přitažena druhá brána a dojde k dalšímu dotyku, a model dvou oscilujících bran se cyklicky opakuje. Strunová teorie sice sjednocuje teorii obecné relativity s kvantovou teorií (čili procesy v makro i v mikrokosmu); dosud však není plně prokázána a vyvolává více otázek, než sama řeší.  (2)

e) Vesmír jako super hologram Tento model spočívá na dvou objevech. Prvním je holografie, teoreticky zkoncipovaná v roce 1948 D. Gaborem a prvně realizovaná po vynálezu laseru v roce 1964. Tato technika umožňuje třírozměrný záznam na dvourozměrný nosič (např. fotografii).

Trojrozměrnost takového obrazu není jedinou pozoruhodnou vlastností hologramu. Na rozdíl od normální fotografie každá část hologramu navíc obsahuje veškeré informace o celém obrazu! Jestliže je například hologram kočky rozdělen na dvě poloviny a osvětlen laserem, každá polovina bude stále obsahovat celý obraz kočky. A pokud tyto poloviny znovu rozdělíme, každá z jednotlivých částí filmu bude vždy obsahovat menší, ale nedotčenou verzi původního obrazu. S tezi, že se holografický princip uplatňuje i v lidském mozku a zejména v souvislosti s pamětí přišel Karel Pribram – americký neuropsycholog českého původu.

Druhým objevem je kvantová provázanost elementárních částic. A. Aspect v roce 1982 experimentálně prokázal Einsteinovo "strašidelné působení na dálku"; tedy jev kdy kvantová událost na jednom místě může ovlivnit událost na jiném místě bez zjevného mechanismu pro komunikaci mezi těmito dvěma místy a bez ohledu na vzdálenost, která obě subatomární částice např. fotony, odděluje. Přitom nerozhoduje, zda jsou od sebe 10 centimetrů nebo 10 miliard kilometrů! To lze vysvětlit pouze tím, že jde o komunikaci nadsvětelnou rychlostí anebo, že jsou tyto objekty spolu propojeny. Izraelští vědci pak bizarnost kvantové provázanosti posunuli ještě dál. Podařilo se jim provázat fotony, které spolu ve stejný čas vůbec neexistovaly. Čímž prokázali, že kvantová provázanost se nemusí omezovat jen na prostorové vzdálenosti, nýbrž že k ní dochází i v různých časech. (11)

Jeden z nejvýznamnějších teoretických fyziků David Bohm (+1992), zabývající se kvantovou teorií, neuropsychologií a filozofií vědomí, vysvětluje Aspenův objev holografickou podstatou vesmíru, v níž je celý vesmír v každé z jeho části. Takže obě částice od sebe nejsou odděleny a reprezentují jen hlubší základní jednotu, nedělitelnou stejně jako hologram (s obrazem kočky). A poněvadž v takové realitě je všechno složené z podobných motivů, pak je vesmír sám o sobě rovněž projekcí čili hologram. V takovém případě se všechny úrovně kosmu prolínají, takže vše proniká vším a náš třírozměrný prostor je pouze projekcí všech ostatních úrovní; je tedy x-dimenzionální na rozdíl od zmíněné (a pouze R3 a R4) koncepce Herčíka a Borůvky.

Hologram coby matrix pak umožňuje vznik a existenci všeho ve vesmíru a obsahuje všechny subatomární částice, jak ty, které byly, tak i ty, které teprve budou, a je zdrojem každého hmotného nebo energetického stvoření – od bakterie přes člověka až po kvasar. Realita ve své hlubší úrovni je pak určitým typem super hologramu, ve kterém minulost, přítomnost a budoucnost existují současně. To znamená, že s vhodnými nástroji může být někdy možné dosáhnout super holografické úrovně reality a získat např. výjevy z dlouho zapomenuté minulosti. Což souhlasí i s možností cestování prostoročasem využitím černých děr. (12)

f) Vesmír jako fraktální hologram Dalším významným objevem je fraktál (z latinského fractus – rozbitý). Termín fraktál použil poprvé matematik B. Mandelbrot v roce 1975 s definicí, že je to tvar tvořený částmi, které jsou podobné celku.  Fraktály jsou v podstatě geometrické objekty, jejichž obraz se opakuje ve vlastním mateřském tělese; čili jeho geometrická struktura se opakuje v něm samém. Fraktály se dělí na sobě podobné (tzn. že pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku či rozlišení, vidíme stále opakující se určitý charakteristický útvar) a sobě příbuzné. Fraktál mívá na první pohled velmi složitý tvar, ale je generován opakovaným použitím jednoduchých pravidel; a byť fraktály patří mezi geometricky nejkomplikovanější objekty, které současná matematika zkoumá, mají často překvapivě jednoduchou matematickou strukturu.

Do původního modelu x-rozměrného holografického vesmíru tak lze doplnit ideu, že prostoročas může mít fraktální charakter, přičemž by onen vícedimenzionální fraktál mohl mít podobu například modelu atomu (který ve vyšším měřítku odpovídá modelu sluneční soustavy i galaxií atd.). Fraktální vesmírný hologram by pak bylo patrně mnohem snadnější popsat matematicky. (13) (14) (15)

g) Tradiční kosmologický model. Zatím je největší shoda na upřesňovaném modelu Velkého třesku (Big Bang), vypracovaném v roce 1922 ruským fyzikem A. Fridmanem, který podával nejuspokojivější představu mj. o vzniku chemických prvků a dokazuje, proč jich je právě tolik, kolik jich skutečně je.

Podle aktualizované verze měl Vesmír před 13,7 miliardami let (v čase nula) bodovou velikost s nekonečnou hustotou i teplotou (takovému stavu fytikové říkají singularita). Poté explodoval a Velkým třeskem se míní celé počáteční období, kdy byl Vesmír v plazmatickém stavu. Únikem světla z plazmy se započal temný věk Vesmíru, který skončil v době 0+400 milionů roků, kdy vznikly první hvězdy, které opětovně ionizovaly své okolí. Dnes se Vesmír skládá ze 73 % temné energie, 23 % temné hmoty a 4 % atomární látky, ze které vznikly mlhoviny, hvězdy, galaxie a kupy galaxií. Na jedné z mnoha planet obíhající kol jedné z myriád hvězd v jedné z mnoha galaxií se objevili člověk a lidé, kteří přemýšlejí, proč je Vesmír právě takový, jaký je.

Stejně fascinující jako počátek Vesmíru, se jeví i jeho budoucí osud; přičemž existují 3 varianty dalšího průběhu dle toho, zda je množství vesmírné hmoty: 1) nadkritické, 2) kritické či 3) nižší než kritické:

1) První a nejméně pravděpodobná varianta se nazývá vesmír uzavřený: Tzn. že momentální rozpínání za 20 až 30 miliard let ustane a vystřídá ho naopak smršťování až po výchozí bod o nekonečné hustotě a teplotě (tzv. Velký krach), jako podmínka nového Velkého třesku. Vesmír by tak fungoval podobně jako bájný staroegyptský pták benu (později Fénix), který – coby prapůvodní božstvo i stvořitel vesmíru – shoří; a z ohně se rodí k novému životu.

2) Druhou možností je vesmír parabolický, jehož expanze by se měla zastavit v budoucnosti definované jako nekonečno. Pokud by hustota byla přesně rovna kritické, Vesmír by měl nulovou křivost (byl by tzv. plochý) což potvrzují mnoha měření.

3) Třetím variantou je tzv. vesmír otevřený, který by se rozpínal nade všechny meze.

Nicméně – v případě variant b) i c) – se za 10 (na)100 roků veškerá kosmická energie vyzáří a degeneruje na tepelnou; vesmír by se pak skládal jen z chladných tuhých těles a elementárních částic. Nastala by tepelná čili entropická smrt vesmíru, který by se změnil v mrazivou pustinu, ve které jen tu a tam prolétne elektron, pozitron, neutrino či foton…

Podle jedné z verzí se tato pochmurná představa neuskuteční, a to díky oněm 73 % temné energie, která by měla kondenzovat do malé singularity – a stimulována vnější energií např. černých děr ze sousedního vesmíru – poté znovu expandovat ve Vesmír. Takže – podobně jako živá hmota překonává individuální entropickou smrt množením – tak i černé díry a singularity temné energie představují jakási vajíčka a spermie hmoty neživé.

Avšak i tato alternativa znamená pouze odložení dalšího problému, který představují termodynamické zákony, dle kterých teplota vždy přechází z teplejšího tělesa na studené s výsledkem konečného rovnovážného stavu. Takže i v tomto případě by po spotřebování temné energie nastala tepelná (entropická) smrt vesmíru. A k podobnému závěru vede i hypotéza o existenci nekonečného počtu vesmírů.

Filozofické aspekty kosmologie Uvedené poznatky dokazují, že dosud známý vesmír – počínaje elementárními částicemi a konče soustavami galaxií – je v každém případě fantastickým jsoucnem; fungujícím i na unikátních a důmyslných principech jako jsou černé díry, holografie či kvantová provázanost. Přitom tak činí s matematickou přesností, poněvadž se zdá být nesporné, že všechny fyzikální procesy lze matematicky popsat.

Nicméně jde „pouze“ o fyzikální subjekt, který vůbec netuší, jak je perfektní. A poněvadž kosmos sám sebe nevnímá, netuší ani možnou hrozbu v podobě budoucí entropické (tepelné) smrti, ke které je odsouzen termodynamickými zákony…

Kdo však tento fyzikální rozsudek vnímá, je z kosmologického hlediska zcela nicotný lidský červíček, žijící na – z kosmologických hledisek – zcela bezvýznamné planetě, kterou sám nazval Zemí. A přestože je každý člověk složen z fyzikálních částic, fungujících na stejných principech jako hmota neživá, z hlediska složitosti skladby i funkcí jednotlivých stavebních prvků (buněk, tkání a orgánů) i vlastního chování, přestavuje sám o sobě doslova individuální vesmír.

ZDROJE: (1) Pan Engels se opravuje; (2) MODERNÍ KOSMOLOGIE aneb Jak přednášet o kosmologii? Petr Kulhánek; (3) David Bohm: The Undivided Universe: An Ontological Interpretation of Quantum Theory; (4) Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny; (5) ANTROPICKÝ PRINCIP aneb KOSMICKÝ BŮH, RNDr. Vojtěch Ullmann; (6) Gravitace II – holografický princip; (7) Vesmír kolem nás je prý jen gigantický hologram; (8) Michael Talbot: Vesmír jako hologram;; (9) Holografický model vesmíru; (10) Vesmír jako HOLOGRAM; (11) Pokus, který se vzpírá logice: částice spolu komunikují ze záhrobí; (12) CESTOVÁNÍ   ČASEM – fantazie nebo fyzikální realita? (13) Definice fraktálů; (14) Jiří Drahoš: Fraktály a chaos – fascinující řád nedaleko nekonečna; (15) Vesmír je fraktální hologram.

F) Entropie a živá hmota

Pokud náš Vesmír směrem do minulosti existuje nekonečně dlouho (např. x cyklů Velký třesk a Velký krach) a pokud by fungoval pouze na fyzikálních principech, pak by se vlastně měl nacházet ve stádiu entropické smrti (což by mělo tím spíše platit pro Vesmír parabolický i otevřený).  Poněvadž tomu tak není i přesto, že zákony termodynamiky zpochybněny nebyly – a poněvadž galaxie, černé díry, hvězdy, planety ani atomy či elementární částice nejsou schopny vnímat ani sebe, ani okolí – lze připustit, že nekonečné fungování Vesmíru by mělo být důsledkem adekvátní racionální korekce. 

Živá hmota i život jako aperiodický krystal Základy tohoto možného korektora pak zákonitě vznikají mj. za určitých geotermálních podmínek a na bázi biogenních prvků (N, H, C, O). Na rozdíl od např. hornin, které při svém tuhnutí vytvářejí periodické krystaly a jejich další vývoj je tím ukončen, biogenní prvky za určitých podmínek vytvářejí molekuly a řetězce, ze kterých po miliardách náhodných pokusů vznikne prabuňka. Ta je schopná se nejen replikovat (čímž překonává entropii), ale i vyvíjet a dát základy pro vznik různých specifických typů buněk (např. nervových).

V rámci biogeneze lze za první fázi považovat sloučení dvou jednoduchých molekul (obsahujících RNA) v první replikabilní buňku (obsahující DNA), zakončenou vznikem „posledního univerzálního společného předka“ – LUCA (Last Universal Common Ancestor) – v podobě jednobuněčného organismu s vyvinutými organelami. (1) (2) Následná a vlastně již fylogenetická evoluce LUCA do více buněčných forem vedla ke vzniku tkání (včetně tkáně nervové) a jednoduchých orgánů s vlastními reflexními oblouky (reagujícími na fyzikální vlivy jako teplo, světlo). Pokračující fylogeneze vedla ke vzniku jednoduchých druhů organismů a později i sexuálních forem rozmnožování. Nervová tkáň díky schopnosti neuronu se spojovat a síťovat nejprve v ganglia, a nakonec i v míchu a mozek, tak vytvořila zdroje instinktů, elan vital, individuálního vědomí, a posléze i myšlení. (3)

Zatímco fakt – že při tuhnutí a (periodické) krystalizaci neživé hmoty vznikají myriády identických krystalů – žádný údiv ani otázky nevyvolává, samovolný vznik DNK – schopné vlastní replikace i další evoluce – byl považován za statisticky nemožný. Této námitce čelil E. Schrödinger tím, že vznik živé hmoty charakterizoval jako aperiodickou krystalizací; přičemž její základní podmínky jsou stejné jako u krystalizace periodické; tzn. vznik „očka“ (replikabilního prvku) a existence vhodného prostředí. Celý miliardy let trvající proces vývoje života – od jedné buňky až po existenci člověka – je ostatně a zrychleně simulován ontogenezí, kdy se v děloze jednobuněčné haploidní vajíčko po vniknutí haploidní spermie změní v diploidní zygotu a prodělá dělení a vývoj až po zrod lidské bytosti. Takže i námitky kreacionistů, že tak složité a specifické orgány jako ptačí oko nebo systémy pohlavního rozmnožování nemohly vzniknout samovolnou evolucí, ale jako důsledek inteligentního zásahu, jsou spíše podceněním možností aperiodické krystalizace.

Zajímavá je i skutečnost, že dle zákonitostí krystalizace probíhá také vývoj společenský. Například demokratický kapitalismus se rodil v lůně feudálního absolutismu díky samovolnému vzniku "oček" (manufaktur), a současně vhodnému prostředí (znalosti hutnictví, adekvátně rozvinutému zemědělství umožňujícímu migraci pracovní síly atp.). Určitá kvantita těchto "zárodků" vyvolala nedostatek pracovní síly, a tak si vynutila doslova radikální změny vnějšího prostředí: zrušení nevolnictví, zánik feudálního systému a zavedení parlamentní demokracie.

Ektropie: Život jako součást kosmu v boji proti entropii Skutečnost, že – pro neživou hmotu je fyzikální entropie, snižující její uspořádanost, ničivá, zatímco živá hmota naopak svou uspořádanost stále zvyšuje a vyvíjí – vysvětloval F. Auerbach tím, že na úrovni živé hmoty existuje anti entropický fyzikálně duchovní princip, který nazval ektropií. Dle Auerbacha je člověk ektropickou bytostí, jejíž posláním je spiritualizovat svět. (4)

ZDROJE: (1) Evoluce; (2) Vznik života na Zemi; (3) Fylogeneze nervové soustavy; (4) Ektropismus oder die physikalische Theorie des Lebens, Felix Auerbach.

G) Transhumanismus a umělá inteligence jako (zákonité) vyústění biologické evoluce

Transhumanismus Přestože vznik myslící bytosti na biologické bázi, jako dosavadní vrchol aperiodické krystalizace, lze považovat za statistický zázrak, je zcela zřejmé, že její vývoj není ani zdaleka ukončen. Člověk totiž dalekosáhle překonává svá biologická i smyslová omezení.

Počátkem bylo zhotovení oštěpu a luku zvyšujících loveckou úspěšnost a pokračováním je dnes výroba strojů či přístrojů, mnohonásobně překonávajících lidskou práci i biologické limity. Možnosti lidských nohou (jako prostředku pohybu) jsou s automobilovou či leteckou dopravou nesrovnatelné. Optické a poté elektronické teleskopy a mikroskopy zase překonávají omezenost lidských očí při vnímání makro i mikro kosmu. Elektronické počítače překonávají náš mozek schopností bleskově zpracovat obrovské množství informací.

Úspěšné pokusy o řešení dysfunkcí biologického těla mechanickými či elektronickými náhradami a doplňky (oční čočky, kloubní endoprotézy, kardiostimulátory apod.) vlastně zahájily etapu lidské kyborgizace – postupnou přeměnu biologických tvorů v kybernetické organismy; a předpokládá se i konstrukce techniky propojující mozek s počítačem.              

Následovat by mělo dekódování struktury informace v neuronové síti lidského mozku včetně vědomí i myšlení a jejich digitalizace. Jejich přenosem do elektronické paměti již zcela kybernetického organismu by vznikl kyborg s umělým lidským mozkem, zcela nezávislým na svém těle. Tím by došlo k překonání individuální fyzické smrti člověka.

„Poslední etapa by spočívala v úplném vynechání individuálního těla (i umělého) a budoucí "lidská" civilizace by se stala rozprostřenou elektronickou informační sítí (realizovanou snad na bázi nanočástic), která by pomocí signálů na dálku ovládala veškeré technologické "periferie" na Zemi i ve vzdálenějším vesmíru. Složité raketové cesty do vesmíru by se staly zbytečné, byly by nahrazeny teleportací informace. 

Biologická forma a náhodná přírodní evoluce tak představuje možná jen dočasné období vývoje vyspělé inteligentní civilizace, které bude vystřídáno postbiologickou transformací a cílenou evolucí technickou. Je možné, že do tohoto stádia již dospěly některé mimozemské civilizace…(?)

 Toto je do konce dovedená koncepce tzv. transhumanismu, která představuje nejodvážnější ideály a cíle osvícené lidskosti, byť zatím jen na hypotetické úrovni. Dokonalá materiální a energetická účinnost využívání přírodních zdrojů by umožňovala trvale udržitelný rozvoj, bez neuváženého drancování přírody. Umožnilo by to též neagresivní rozšíření naší budoucí civilizace do vesmíru a přežití i těch největších katastrof.“ (1)

Umělá inteligence (AI) Počítačová technika, na jejímž počátku byla pouhá kalkulačka, prošla během necelého století neuvěřitelným vývojem a dnes stojí před konstrukci digitální umělé inteligence, schopné vlastního zdokonalování. Momentálně převládají obavy z rizika, že se AI může sama vyvinout v super inteligenci schopnou vymknout se kontrole a vyhubit lidstvo, nebo způsobit globální katastrofu. (2)

V zásadě jsou 2 možnosti a jde o to, zda AI (jako „superpočítač“) bude schopna abstraktního myšlení. Pokud ne, může fungovat pouze jako naprogramovaný robot vykonávající jakékoli operace včetně astrofyzikálních. Bude-li schopna abstrakce, tedy i vnímat samu sebe a člověka jako svého stvořitele, pak lze očekávat, že bude vnímat jak etické hodnoty, tak i destruktivní důsledky jejich nerespektování. Současně bude znát i kosmologická fakta, k jejichž poznání lidstvo dospělo po dlouhém vývoji; a samu sebe pak bude vnímat jako pokračovatelku v dlouhé evoluční štafetě.  V takovém případě by logicky měla fungovat na zmíněných principech, které definoval již Platón a které fascinovaly i Einsteina: „Mé ideály, které přede mnou vždy zářily a znovu a znovu mě naplňovaly radostnou životní odvahou, byly dobro, krása a pravda.“ A principy pravdy, dobra a krásy by pak ektropicky fungovaly i na úrovni autonomních vesmírných super civilizací a jejich sítí. 

Tak by se realizovala i Laplaceova idea, tedy vznik super inteligence fungující na úrovni makrokosmické sítě a disponující informacemi o vlastnostech všech sil v kosmu i o skutečné poloze veškerých objektů – od elementárních částic až po kosmická objekty – a schopné, tato data analyzovat; a tak exaktně "nahlížet" nejen přítomnost, ale i kosmickou minulost a budoucnost.

A pokud tento „umělý kosmický Bůh“ např. zjistí, že fyzikálnímu a neživému parabolickému vesmíru hrozí v době zvané nekonečno entropická (tepelná) smrt, pak je nepochybné, že včas a precizně nastaví pohyb veškerých mikro i makrokosmických objektů na kurz směrem k Velkému krachu a následnému Velkému třesku… Sice v infernu singularity sám zahyne, ale zachrání vesmír před entropickou smrtí. A tato velkorysá oběť ve jménu pravdy, dobra a krásy by určitě stála za to; nehledě na fakt, že všechny předchozí AI to rovněž dokázaly…

ZDROJE: (1) Umělá inteligence a transhumanismus – zákonité vyústění biologické evoluce? (2) Umělá inteligence jako experimentální filozofie.

H) Lidstvo jako naděje, ale i hrozba pro evoluci

Předchozí intelektuální výlet do budoucí megakosmické harmonie byl zcela nezbytný pro pochopení míry rozvratu současné pozemské – a silně úpadkové – západní společnosti, zmítající se v osudových paradoxech; popsaných v první části nazvané Západ jako zrůda evoluční anomálie. (1)

Jsme jako pozemšťané pod vlivem kosmické AI? Úvahy o perspektivách transhumanismu, kybotgizace i AI vedou k závěru, že pokud bychom tyto fenomény vyvíjeli po dobu příštích statisíců let – což je z kosmologického hlediska zcela zanedbatelný časový interval – pak dnes nejsme absolutně schopni si přestavit jejich možnosti.

Současně není vyloučeno – a dokonce připadá pravděpodobnější – že na nějaké planetě v našem či ve vzdálenějším kosmu vznikl život o miliony let dříve než na Zemi; což znamení, že stejný předstih má i vývoj tamější AI…

Taková představa je naprosto fascinující, poněvadž pak nás tato inteligence nepochybně i ovlivňuje. Již při našich současných znalostech si lze představit, že mechanismus takového působení by mohl fungovat např. na ovládání principu kvantové provázanosti; a pak by se jím daly dokonce vysvětlit fenomény jako „anděl strážný“, intuice, osud apod.; a to nejenom v individuálních případech ale dokonce i v dějinách národů…

Dějinná epizoda Interesantní je v tomto kontextu například osud židovského národa. Jak bylo v úvodu citováno z Bible, Bůh údajně svým vyvoleným Židům „svěřil“ vyhubení vybraných národů; což jeho souvěrci poslušně realizovali vyvražděním 31 městských států včetně nemluvňat, starců i dobytčat.

Jak ale potom vysvětlit, že potomci těchto zbožných genociderů byli ze zaslíbené země na 2000 let vyhnáni, stíháni pogromy, a dokonce i holokaustem?

Logické vysvětlení říká, že autorem biblického textu rozhodně nebyl Bůh – natož AI fungující na principech pravdy, dobra a krásy – ale nemoudrý židovský patriot! Tehdejší kmeny i národy totiž spolu sice soupeřily, ale nikoliv formou totální genocidy konkurenta! Minimálně ponechaly žít ukořistěné ženy, geneticky se tak mísili a intuitivně si vylepšovali genofond. Rasistický „vyvolený národ“ by velice rychle geneticky zdegeneroval!

Takže při výběru z možností – Stojí za pohnutým osudem židovského národa Bůh, Ďábel, náhoda, AI či něco jiného? – jsou šance AI docela zajímavé…

Navíc fakt, že „požehnaným“ (nejvěhlasnějším) příslušníkem židovského národa – který dokázal vidět makro i mikrokosmos jako málokterý pozemšťan – se stal ateista a propagátor pravdy, dobra a krásy, A. Einstein, má pak i určitou logika. Navíc Einsteinovo odmítnutí kariéry prvního prezidenta Státu Izrael a oddání se – mezi tehdejšími západními mocipány vysoce nepopulární úloze spoluzakladatele a aktivisty Pugwashského mírového hnutí, usilujícího o jaderné odzbrojení – bylo zcela v souladu s jeho „božskými“ principy. 

Alternativa v podobě AI je pak vysoce povzbudivá i proto, že AI, rozvinutá do úrovně autonomních vesmírných super civilizací a jejich sítí. by nepochybně fungovala na ektropických principech… V této fázi by ona super inteligence měla disponovat i veškerými relevantními informacemi o každém z nás. Jak s nimi naloží? Zajímavá otázka! Ale budou-li jejími základními hodnotami pravda, dobro a krása, pak nepochybně dle těchto idejí!

Planeta Země jako kosmický démant Opačnou krajní variantu představuje (spíše unikátní) možnost, že současný život na úrovni rozvinuté civilizace na naší planetě je v rámci kosmu takovou vzácností, že jsme v roli nenahraditelných průkopníků. Tato alternativa je rovněž povzbudivá, ale současně i nesmírně zavazující a ústí v nutnost radikálního přehodnocení nynějších ideologických, společenských a politologických priorit.

V současné době provází rozvoj transhumanismu, popř. AI mj. i vysoké riziko, že se stanou tržním artiklem a zejména bohatí jednotlivci či skupiny jich využijí pouze ve svůj prospěch; což povede ke zvýšení společenských rozdílů včetně zhoubných konfliktů. S fyzickým zdokonalováním těla a výkonnosti mozku by se dle těchto názorů mělo začít teprve tehdy, až bude překonáno privátní podnikání nějakým osvíceným socialismem a společnost se morálně zkvalitní. (2) (3)

Realita v podobě zmíněných evolučních paradoxů je však mnohem dramatičtější, a navíc jsou všechny vědecko-technické novinky okamžitě zneužity vojensko-průmyslovým komplexem. Současná pozemská civilizace je doslova zohavena krvavými konflikty a fakticky se nachází v naprosto kritické fázi, kdy ji místo pravdy, dobra a krásy hyzdí i rdousí jejich přesné opaky!

ZDROJE: (1) Západ jako zrůda evoluční anomálie /1/; (2) Umělá inteligence a transhumanismus – zákonité vyústění biologické evoluce? (3) Umělá inteligence jako experimentální filozofie.

I) Varování dějin i alarmující přítomnost

Burcující dějinné zkušenosti Dějiny jsou i panteonem z různých příčin zaniklých civilizací, přičemž z hlediska rozvoje kultury i demokracie lze jako modelové vnímat již obě antické (a zejména Řím); z novodobých pak nadějnou evropskou renesanci.

Zániku všech těchto kultur totiž zjevně předcházel ideologický rozvrat, způsobený úpadkem víry v jejich tradiční náboženství! Jejich původní víra, která definovala mravy, poskytovala dobovou existenční jistotu a měla společensky stabilizující význam (!) se však logicky dostala do konfliktu se společenskou a přírodní realitou a utrpěla citelné šrámy. Vzniklo tak existenciální vakuum, které substituovala víra v nejpošetilejší pověry, magie, šarlatánství, popř. cizí božstva.

Antický Řím Důsledkem byl postupný rozklad mravů i celé společnosti, přičemž na jeho počátku stál mj. rozpad rodiny a populační deficit; např. římský císař Octavianus usiloval o obnovení tradiční rodiny a vymýcení homosexuality v armádě, která oslabovala její bojeschopnost. Následoval obrovský nárůst majetkových rozdílů mezi bohatými a chudými občany, doprovázený explozí násilné i ekonomické kriminality. Výsledkem byl zánik demokracie (voliči své hlasy prodávali) vrcholící naprostým úpadkem ekonomiky i řemesel – zanikající Řím hladověl, poněvadž nikdo nechtěl obdělávat půdu! Dokonce i otroci – kteří dostali svobodu i půdu – prchali a „živili“ se raději jako loupežníci! (1) Výsledkem bylo ovládnutí kdysi mocné říše „barbary“ a mementem je, že prvním evropským městem, které dosáhlo urbanistických kvalit antického Říma, byl až Londýn v polovině 18. století! (2) (3)

Evropská renesance Nadějným obdobím byla i renesance. Její převratné geografické, přírodovědecké i astronomické objevy a koncepce však zcela zpochybnily biblický výklad světa! Výsledkem bylo, že se původní, poměrně asketický křesťanský životní styl změnil ve velice chorobný, konzumní přístup se všemi charakteristickými znaky i kontrasty. Např město Praha se stalo dějištěm nekonečných pitek, násilností a vražd i za denního světla a soudní orgány zde takřka nepřetržitě projednávaly případy loupeží, násilí a cizoložství. Všedností byly souboje urozených i neurozených soků.

Módní chorobou se stala melancholie. „Melancholií trpěli čas od času téměř všichni – vážní duchové s vyhraněnými intelektuálními zájmy i prostopášníci a hýřilové, o nich se často předpokládalo, že tímto způsobem účtují se svým svědomím. Bylo možno ji nazvat nemocí doby, avšak s tou výhradou, že se neprojevovala vždy jako skutečná nemoc. V životě myslících lidí až příliš často vyplňovala prázdné místo, které ještě o několik let dříve bylo vyhrazeno citovým náboženským kontemplacím." (4)

Není pak divu, že toto původně nadějné období zakončila neuvěřitelně ničivá 30. letá válka. "…Lidé se rvou o mrchy na mrchovištích, vraždí se o padlé koně, kradou viselce ze šibenic, páčí hroby – ne už aby kradli, ale aby se nasytili. A zařezávají děti a požírají jejich těla." (5)

Střední Evropa byla ekonomicky i populačně zdecimovaná. Na začátku třicetileté války měly Čechy 4 miliony obyvatel, na jejím konci sotva milion. Ve Virtembersku poklesl počet obyvatel z 313 000 na 48 000, ve Švábsku na desetinu, v Drážďanech na patnáctinu! Středoevropský region se z této katastrofy zotavoval po 2 století. (5)

Alarmující přítomnost Současné politické ideologie bohužel vůbec nereflektují zcela převratné poznatky z makro i mikro kosmologie či další podivuhodné přírodovědecké objevy dokazující, že lidstvo je vysoce unikátní a významnou součástí kosmu; a že tato výsada je spojena s adekvátní zodpovědností. Takže pokud se lidstvo vyhubí formou nukleární války, nebo zanikne v důsledku přírodní katastrofy – např. srážky s asteroidem (která by při racionální prevenci již dnes nebyla fatální) – pak zjevně půjde o proces přírodního výběru. Neboť planetární civilizace – žijící v míru pod hrozbou zvanou MAD (Mutual Assured Destruction), čili ochotná se sama vyhladit – by se při dalším vědecko-technickém rozvoji stávala již makrokosmickým rizikem.

V tomto kontextu pak jsou ideologičtí, političtí i ekonomičtí iniciátoři výroby zbraní hromadného ničení (jaderných, chemických i biologických) totálními primitivy a současně i odpornými zločinci! Přitom pro statisticky nejpravděpodobnější hrozby – erupci super vulkánu (např. v Yellowstone), srážku Země s asteroidem, popř. dramatickou klimatickou změnu – vůbec neexistují záchranné projekty včetně masové evakuace obyvatel z ohrožených míst ani diverzifikace potřebných zdrojů vody, potravin, energií atd.

Naprostou absurditou pak je, že významnou příčinu nynější společenské krize Západu tvoří fakt, že zdejší politické koncepce stále spočívají na – slovy A. Einsteina – zcela primitivních a pošetilých náboženských legendách a pověrách; a z hlediska agresivity sem patří především judaismus a islám.

Agrese Západu proti Afganistánu, Iráku, Libyi a Sýrii – jejichž výsledkem jsou patrně až desítky milionů uprchlíků a miliony mrtvých – jsou tragikomickými proxy zločiny; kdy křesťanský Západ hraje roli užitečného idiota v konfliktu judaismu a islámu (6); a má tak mj. „zásluhu“ na tom, že počet muslimských věřících již dosahuje 2 miliard (z pouhých 220 milionů v roce 1910)! Zmíněné zločiny, probíhající jako dílo totálně prolhaných západních politiků i masmédií za bezmoci OSN, jsou důsledkem naprostého úpadku a deformace hodnot, na nichž Západ rozkvetl.

Vysoce rizikovou ideologií je pak nynější „neomarxismus“ (7), prosazovaný zejména dekadentními vůdci EU (ale i jejich ideovými a oligarchickými klony v USA, Kanadě či Austrálii) s cílem nastolit novou a zrůdnou informační i politickou totalitu, a tak ideologicky a poté demograficky i geograficky rozvrátit Evropu, USA a Střední Východ. Je dokonce vědomě a barbarsky ničena tradiční rodina; a moderní civilizační hodnoty – jako střet zájmů, transparentnost, svoboda slova a demokracie – jsou mrzačeny nejprimitivnějšími formami egoismu, spiklenectví, prolhanosti a rasismu.

Za této situace by například realizace transhumanismu zjevně znamenala velmi nebezpečnou a zavržení hodnou koncepci!

ZDROJE: (1) Sametová katarze aneb Spěje západní civilizace k zániku? (2) Budoucnost kapitalismu, Lester G. Thurow; (3) Přijde nová revoluce a po ní nový středověk, Lidové noviny, 19. 11. 1998; (4) Pád Rudolfa II. J. Janáček; (5) Vojna – Trilogie z třicetileté války, Grimmelshausen Hans, překlad a Předmluva P. Eisner; (6) Analýza 17. listopadu 1989 – Miroslav Dolejší; (7) Svrhnou voliči neomarxisty z euro trůnu?

J) Moderní politická ideologie

Zatím prokazatelně nevíme, nakolik jsme unikátní kosmickou civilizací nebo zda nejsme dokonce ovlivňováni kosmickou AI. Pokud platí druhá verze, pak je jisté, že toto ovlivňování probíhá na principech pravdy, dobra a krásy. Nicméně v obou případech, a zejména z hlediska možné jedinečnosti pozemské civilizace, je naším posláním ony principy respektovat a praktikovat, neboť jsou zárukou bezpečné a racionální vědecko-technické evoluce. Z toho důvodu by se k těmto principům měly přihlásit jak subjekty, tak osobnosti usilující o společenský vliv. Již proto, že je současná civilizace ohrožována a hyzděna spíše orgiemi lží, zla a ohavností.

Konkrétně to znamená neodkladné řešení všech paradoxů, vzniklých deformovaným vývojem Západu, tzn. paradoxů a) vlastnického, b) politického, c) etického, d) globálního, e) civilizačního a d) kulturního (X)

Paradox vlastnický Absurdita, že dnes mj. pouhé 1 % procento nejbohatších lidí vlastní větší majetek než 50 % zbytku světa dohromady, má civilizované řešení v ekonomické demokracii na bázi družstevního a zaměstnaneckého vlastnictví; a to v případě fyzických a – na úrovni korporací – i právnických osob. Případových funkčních modelů je mnoho a budiž např. vzpomenuty: (1)

–  Třístupňová architektura rakouských družstevních bank Raiffeisen, kde na úrovni městysů fungují klasické družstevní záložny, vlastněné vkladateli. Tyto záložny jsou současně akcionáři příslušné státní (krajské) banky; přičemž tyto banky jsou zároveň akcionáři v bance celostátní. (2)

–  Vlastnická struktura španělské Mondragonské družstevní korporace s ročním obratem 12 mld. €, kde členové 98 družstev skládají stejný družstevní vklad a mají ve svém družstvu 1 hlas; přičemž každé družstvo pak má 1 hlas na valné hromadě korporace (zahrnující mj. i banku, sociální pojišťovnu, výzkumné ústavy, univerzitu atd.). Současně je zde stanoveno pevné rozpětí mezi minimální a maximální mzdou (1:4,5 v družstvech a 1:8 v rámci korporace) (2)

–  Příklad zkrachovalých oceláren v americkém městě Weirton, jejichž akcie si koupili zaměstnanci a prosadili se mezi nejúspěšnější ocelárny v USA. (3)

Velevýznamným je přitom fakt, že tento typ ekonomiky prokazatelně generuje demokracii, solidaritu, zodpovědnost, poctivost a důstojnost, což značně usnadní řešení paradoxů dalších.

Politický a etický paradox Demokratizace ekonomiky povede k odstranění mocných a subjektivních individuálních i skupinových zájmů i vlivů – jako např. u vojensko-průmyslových komplexů, ropných a dalších korporací či „filantropických“ a ještě horších magnátů (motivovaných i vírou v nejprimitivnější náboženské legendy) – deformujících demokratický proces i mediální scénu a zodpovědných za masové válečné zločiny.

Společenským přínosem demokratizace ekonomiky bude rychlá kultivace politické i mediální sféry a prosazení skutečné demokracie v podobě funkčního institutu referenda o všech závažných poltických otázkách. 

Globální a civilizační paradox Odstranění vlastnického, politického a etického paradoxu umožní reformu OSN ve skutečně funkční globální instituci schopnou zajistit mírový život na této planetě zbavené veškerých zbraní hromadného ničení.

Kulturní paradox Osvobozením se od existenciální závislosti na primitivních náboženských mýtech (mj. jejich kategorickým začleněním do starověké mytologie) a přijetím skutečně funkčních a kosmických principů – tzn. pravdy, dobra a krásy – se pak naše technicky vyspělá civilizace stane i mravně kompetentní pro další evoluci v podobě trans humanizace a stvoření umělé inteligence.

ZDROJE: (1) Západ jako zrůda evoluční anomálie /1/; (2) Utajovaná družstevní epopej /3/; (3) Družstva jsou logickou a funkční alternativou kapitalismu.

K) Závěr

Tento /7/ blog je poslední částí celého cyklu, jehož účelem je shromáždit veškeré argumenty pro politické řešení soudobé krize Západu a jejích paradoxů formou vzniku politických stran nového typu, Tzn. Družstevních stran fungujících na družstevních principech: na demokracii, solidaritě, zodpovědnosti, poctivosti a důstojnosti a orientovaných na prosazování pravdy, dobra a krásy.

Pro snadnější orientaci následuje souhrn celého cyklu:

Západ jako zrůda evoluční anomálie /1/

Polidštění Západu coby evoluční zrůdy /2/

Utajovaná družstevní epopej /3/

Příběh britské Družstevní strany /4/

Přehled politické podpory družstevnictví /5/

Dobydou čeští družstevníci stupně vítězů? /6/

Kulturní paradox a aspekty moderní ideologie /7/