Podíl Marxe a marxistů na covidové i válečné katastrofě /1/

Když při 200. výročí Marxova narození šéf EU Juncker ocenil Marxe jako filozofa, vyznělo to jako naprostá absurdita: vždyť v 90. letech marxistické režimy ve východní Evropě a v Sovětském svazu kolektivně zanikly

 a jejich státní ekonomika byla opět zprivatizovaná. Realita je však mnohem absurdnější, poněvadž na faktu, že západní ekonomika je dnes z 95% kapitalistická, mají obrovskou zásluhu právě pseudovědecký revoluční komunista Marx a jeho ideologické klony...

Marx se totiž nevěnoval jen sepisování Kapitálu. Byl současně samolibým intrikánem, nemilosrdně likvidujícím politickou konkurenci, usilující o (prý) nevědeckou evoluci. Lze dokonce prokázat, že se mu s jeho souvěrci – především s B. Engelsem, W. Liebknechtem a P. Lafarguem (francouzský marxista a zeť K. Marxe) – podařilo zdeformovat již tehdejší společenskou a ekonomickou evoluci Západu natolik, že logicky vyústila v katastrofu v podobě 1. světové války!

Situaci Západu i roli marxismu lze symbolizovat na osudu člověka, který byl jako dítě unesen zločinnou náboženskou sektou a jeho rodiče, lékaři, ho ve věku 25 let vypátrají. Původně z něho chtěli vychovat vysokoškolsky vzdělaného a o rodinu pečujícího syna; Místo toho se setkávají s primitivním a kriminálním fanatikem…

Perspektiva mírového vývoje západní civilizace přitom byla již od poloviny19. století vysoce nadějná. V ekonomice i společnosti Západu se totiž rodily, množily a prosazovaly subjekty fungující na vysoce humánních a demokratických principech. Stačilo pouhé pokračování v tehdejším přirozeném společensko-ekonomickém vývoji a výsledkem by byl vznik ekonomicky vyspělých, sociálně spravedlivých, humanistických a mírumilovných států, které by – pod respektovanou globální institucí – spolupracovaly ke společnému prospěchu. Expanze mesiášského, pseudovědeckého a agresívního marxismu, gradující zejména po obou světových válkách, však vytvořila doslova osudový evoluční defekt západní civilizace.

OBSAH: A) Ekonomické subjekty 1. průmyslové revoluce; B) Socialistické ideologické proudy a pokusy o kultivaci průmyslové revoluce; C) Vznik a počátky družstevního podnikání; D) Optimistický počátek 20. století; E) Zásadní podíl arogantního marxismu na defektní evoluci Západu do 1. světové války; F) 1914-1945: Marxisté výrazně prohlubují evoluční deformaci Západu; G) Podíl marxismu na evoluční tragédii Západu v éře 1945 –1989; H) „Sametová“ exploze evolučního defektu; I) Destruktivní akce polistopadových klonů K. Marxe v ČR; J) Globální důsledky 100. leté diverze marxistů v britské Družstevní straně; K) Aktuální rozsah evoluční anomálie v ekonomice Západu; L) Marxisty deformovaný Západ jako riziko pro civilizaci

A) Ekonomické subjekty 1. průmyslové revoluce

Po vzniku tržního prostředí – kde trh sloužil jako motor ekonomického rozvoje, poněvadž byl jakousi „olympiádou“ výrobců, v níž vítězily levnější, kvalitnější, výkonnější a modernější produkty – se v průběhu 1. průmyslové revoluce vyvinuly 3 základní typy ekonomických subjektů. Každý z těchto subjektů pak generoval (byť ne vždy a stoprocentně!) i své charakteristické společenské a etické hodnoty.

a) Privátní podnikání – typ predátorský. Soukromé podnikání navázalo na středověké provozování živnosti i cechů a rozvinulo se do forem manufakturní a později tovární výroby. Ekonomický subjekt vlastnila jedna nebo více fyzických (a později i právnických) osob a zaměstnanci měli statut nájemných pracovníků.

Tržní prostředí a tlak konkurence zvýhodňovaly predátorské praktiky boje o trh i o zdroje surovin. V ekonomické soutěži o odbyt výrobků nebo o získání zakázky logicky rozhodovala vedle kvality i nižší cena, popř. včasnost dodávky či realizace, čehož se nejrychleji dosahovalo nižší mzdou zaměstnanců (zejména zaměstnaných žen a dětí), neomezenou až šestnáctihodinovou pracovní dobou, popř. korupcí. Zaměstnanci se postupně naučili bránit své lidské zájmy formou stávek a založením odborů.

Bezohlednost ekonomických predátorů i konfliktnost velkých sociálních rozdílů tlumila církev. Zastánci Starého zákona věřili, že bohatství i rozmařilý život (ovšem v rámci Dekalogu) jsou požehnáním za upřímnou víru v Hospodina; čili chudoba a neštěstí jsou trestem za nerespektování Desatera, popř. jakýsi Hospodinův test (Job).

Křesťanství naproti tomu boháče téměř paušálně zavrhovalo – „Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli bohatý do nebe!“ Představa posmrtné satisfakce v Ráji chudé křesťany zklidňovala, zatímco bohatí křesťanští podnikatelé problém řešili relativně méně rozmařilým životem a zisk používali především jako investici; a stali se tak motorem rozvoje kapitalismu. Z čistě ekonomického hlediska predátorský typ podnikání vykázal vysokou produktivitu, konkurence schopnost i inovativnost; a od počátku dominoval.

Predátorské podnikání však v boji o dominanci či o pouhé ekonomické přežití zákonitě generuje individualismus, egoismus a,bezohlednost, což v politicko-ekonomické a institucionální sféře ústí i do civilizačně rizikových forem, např.ve vojensko-průmyslový komplex, ekologickou devastaci apod.

b) Státní, obecní a společenské vlastnictví – typ byrokratický. Tento typ vlastnictví fungoval mimo trh a zahrnoval ekonomické subjekty a aktivity, které si ponechávaly, případně do nich jako do strategických, investovaly:

– Stát: např. policii, vězeňství, poštu, železnici apod.

– Obce: které často budovaly a provozovaly místní infrastrukturu, městské pivovary, obecní vinice apod.

– Církve, řády, (popř. další organizace a spolky). vlastnící např. lesy, polnosti, nemovitosti.

Zaměstnanci těchto subjektů nebyli vystaveni tržním hrozbám a jejich důsledkům; pouze požadavkům kvalifikace a loajality; a s adekvátní vyhlídkou kariérního postupu, popř. i penze. Vzhledem k sociálním jistotám a zájmu o tyto atraktivní posty zde kromě kvalifikace často rozhodovaly i různé formy korupce a protekce (mj. i za politický postoj či náboženskou víru).

c) Zaměstnanecké vlastnictví – typ demokratický a solidární.  Tento typ rovněž navazoval na staré tradice (křesťanské obce i zaniklé cechy) a měl nejčastěji formu družstva, kde družstevníky – jako vlastníky podniku – byly fyzické či právnické osoby (i jako např. rodinné farmy); a postupně se vyvíjely i formy zaměstnaneckého akcionářství a podílnictví (v a.s. či v s.r.o.).

Tyto ekonomické subjekty na rozdíl od předchozích typů generovaly mj. demokracii, solidaritu, spravedlnost, poctivost, zodpovědnost a důstojnost a úspěšně se účastnily tržní konkurence. Jejich všeobecné rozšíření by fakticky znamenalo přirozený zánik kapitalistického systému, což se stalo politickým a ekonomickým programem tzv. evolučních socialistů.

B) Socialistické ideologické proudy a pokusy o kultivaci průmyslové revoluce

Rozvoj a dominance privátní ekonomiky začaly od počátku 19. století radikálně měnit feudální stavovské poměry. Nově vzniklá vrstva zaměstnanců pracovala a žila za neuvěřitelně tvrdých podmínek a tuto tristní existenční situaci drtivé většiny občanů se pokoušeli řešit socialisté, rozdělení do různých názorových proudů.

a) Utopičtí socialisté: (H. Saint-Simon, Ch. Fourier, R. Owen) se pokoušeli o zřízení výrobních podniků a dalších struktur fungujících v podstatě na principu prvotních křesťanských náboženských obcí. Praktikem byl pouze Owen (1), který realizoval (i financoval) významné experimenty. Jako manažer a později majitel proslavil přádelnu ve skotském New Lanarku, v níž pro své zaměstnance i jejich rodinné příslušníky realizoval významné pracovní, finanční i sociální opatření (které u nás později napodobil T. Baťa). Owenovy projekty, včetně vzorové vesnice New Harmony v USA, nicméně zanikly – a „po vzoru“ obcí křesťanských – rovněž na demoralizaci.

b) „Vědečtí“ revoluční socialisté (K. Marx, B. Engels, V. I. Lenin) prosazovali údajně vědecký a filozofií podložený projekt, kde kapitalistická ekonomická forma bude revolučně svržena a zestátněna proletariátem alias dělníky, kteří vytvoří novou epochu, socialismus. Dějiny ovšem dokazují, že deptaný antagonista předchozí epochy se nikdy nestal protagonistou epochy nové: nebyli to otroci, kdo vytvořil feudalismus, a nebyli to ani nevolníci kdo vytvořil kapitalismus… Marxističtí bolševici plánovali přeměnit ekonomiku v jednu velkou „poštu“. Pracovní motivaci inteligence – "vědecky vzdělaného personálu, inženýrů, agronomů apod." – pak Lenin řešil vskutku „vědecky“: "...tito páni pracují dnes, podřizujíce se kapitalistům, a budou pracovat ještě lépe zítra, podřizujíce se ozbrojeným dělníkům!“ (2) Marxisté absolutně nepochopili roli trhu, ani etické a sociologické přednosti družstevních forem podnikání.

Vedle marxistů revolučních, sdružených v komunistických stranách, působili – v britské Labour Party, německé SPD a dalších sociálně demokratických stranách – i marxisté reformní, s cílem zestátňovat ekonomiku po vítězství ve volbách. Labouristé po roce 1945 zestátnili celou třetinu britské ekonomiky (kterou pak Thatcherová, Major a spol. opět zprivatizovali); německá SPD se marxismu zřekla v Bad Godesbergu 1959. 

c) Evoluční socialisté (mj. Louis Blanc, Pierre J. Proudhon, Ferdinand Lassalle, Charles Gide,). Projekty evolucionistů se od marxistů liší v tom, že prosazují ekonomiku, v níž je člen či zaměstnanec zároveň rovnoprávným spoluvlastníkem subjektu, ve kterém působí či pracuje; což se realizovalo prostřednictvím družstevního vkladu nebo zaměstnaneckých akcií, podílů apod. Blanc byl přesvědčen, že v takových samosprávných subjektech budou lidé pracovat podle svých schopností a odměňováni podle svých potřeb; a prosazoval, aby vznik takovýchto subjektů finančně podporoval stát.

Francouzský typograf, vzdělanec-samouk a anarcho-socialista, Pierre-Joseph Proudhon, na rozdíl od Marxe, nežádal naprosté zestátnění soukromého vlastnictví, ale jeho univerzalizaci, zejména družstevní formou. (3) Prosazoval mutualismus (z latiny: „vzájemnost“) a jeho program např. vzájemné finanční spolupráce mezi dělníky. ústící v založení družstevní banky, poskytující úvěry za nízký úrok se stal základen nynějšího francouzského družstevního bankovnictví. Proudhon navíc navrhoval, aby tyto banky vydávaly vlastní měnu, místo tehdy používaných peněz, založených na zlatě.

Francouzský historik a politik, Louis Blanc, se pokusil svou vizi výrobních družstev – financovaných zpočátku státem – realizovat již v revolučním roce 1848. Jako člen provizorní vlády navrhl, aby taková družstva byla zřízena a financována v rámci výstavby železnice. Poslanci to pochopili jako chytrý nápad, jak na čas uklidnit revoluční davy a stabilizovat svou moc. Takže projekt (včetně úvěru 3 milionů franků) na vznik 300 družstev schválili, ale dohledem nad jeho realizací pro jistotu pověřili největšího Blancova odpůrce, É. Thomase. Výsledkem bylo, že žádná suverénní družstva v podstatě ustavena nebyla (zákonem jim bylo navíc zakázáno se slučovat, a tak čelit privátní konkurenci); pracovníci dřeli jako dříve za pár sous (jiní byli placeni dokonce za to, aby nepracovali!) a odvolání natož samospráva neexistovaly. Ze selhání projektu pak byl poslanci obviněn Blanc! Následně vypukly další nepokoje a vzbouření dělníci žádali, aby se Blanc postavil do jejich čela. Při zásazích národní gardy přišel Blanc málem o život, a nakonec se mu podařilo na falešné doklady uprchnout do Belgie a poté do Londýna. (4)

Německý právník a filozof, Ferdinand Lassalle, vycházel z poznání („železný zákon mzdy“), že mzda zaměstnanců má dlouhodobou a klesající úroveň s cílem zajistit pouze jejich přežití jako pracovní síly. Za jediný subjekt, schopný poskytnout spravedlivou mzdu, pak považoval výrobní družstvo; tedy podnik, který budou jeho pracovníci i vlastnit; a (vzhledem k nedostatku kapitálů) za jednu z podmínek pro vznik takových podniků považoval počáteční finanční podporu státu. Z těchto důvodů v Lipsku 23. května 1863 založil historicky první politickou stranu na podporu družstevního podnikání – Všeobecný německý dělnický spolek (ADAV). Již 31. srpna 1864 a ve věku 39 let však Lassalle umírá (postřelen do břicha v souboji o slečnu Helenu Von Dönniges) a jeho strana byla Marxem, W. Liebknechtem a spol. postupně ovládnuta a zničena. (5)

Francouzský profesor ekonomie, Charles Gidé, podal důkazy, že kromě bezuzdného liberalismu a všemocného státu existuje i model solidární. který umožňuje fungování a rozvoj společnosti způsobem, který je ekonomicky efektivní, mravný a respektuje svobodu osobnosti. Jeho principem je solidarita, přičemž spolupráce a sdružování jsou prostředky. Zásadní rozdíl mezi socialismem kooperativním a socialismem kolektivistickým (a dokonce i tím nejvíce sympatickým) viděl v tom, že družstevní socialismus je dobrovolný, zatímco marxistický je donucovací. Marxisté ho proto považovali za zákeřného buržuu, rozdělujícího proletariát; zatímco liberálové za deviantního socialistu. (6)

Evoluční socialisté tak rozvíjeli mj. praxi středověkých cechů, kdy se např. v cechu rybářském sdružovali a spolupracovali lidé, živící se např. rybolovem. Nově začala vznikat společenstva (družstva) např. řemeslníků, farmářů apod. sdružených kvůli lepšímu odbytu a konkurenceschopnosti; nebo realizujících společný projekt.

Praxe navíc prokázala, že pokud tyto podniky fungují, pak v nich působí nejen demokracie a solidarita, ale i spravedlnost, poctivost, zodpovědnost a důstojnost!

C) Vznik a počátky družstevního podnikání

První rodinné formy zemědělského družstevnictví vznikly již na přelomu 13. a 14. století v Dánském království jako reakce na epidemii hladomoru. Ve snaze zachránit zemi před vymřením král tehdy každé rodině (dle počtu jejích členů) přidělil k užívání adekvátní pás půdy (případně i lesa) přiléhající k obcím; a toto opatření zahrnovalo 90 % veškeré zemědělské půdy. Dánové pochopili, že na přiděleném majetku bude efektivnější hospodařit společně a vytvořili obecní komuny, v nichž „družstevníky“ byly jednotlivé rodiny. (7) Podobně – a pod názvem obščina nebo mir – vznikla a fungovala obecní družstva (komuny/společnosti) v post-nevolnickém Rusku. (8)

22. června 1498 schválila místní rada ve skotském Aberdeenu vznik Shore Porters Society, přepravního, stěhovacího a skladovacího družstva založeného místními nosiči a dopravci. (9)

Spotřební družstva Zatímco pracovníci či zákazníci privátních podniků byli vydáni na pospas libovůle majitele, ve spotřebních družstvech, která vzájemně spolupracovala a zřizovala mj. společné pekárny a mlékárny, byli schopni společně dosáhnout přijatelných cen i kvality potravin a dalšího zboží. Tyto faktory se staly základem úspěchů spotřebního družstevnictví.

14 března 1761 uzavřelo ve skotském Fenwicku 16 tkalců a učňů smlouvu o společném podnikání (nákupu, prodeji a financování tkalcovských komodit) a v roce 1769 si jejich družstvo Fenwick Weavers' Society přibralo prodej potravin, knih apod. a fungovalo i jako družstvo spotřební. (10) V roce 1830 fungovalo na území Británie již několik stovek podobných společenstev. (11) Rozvoj spotřebních družstev – která by řešila finanční dostupnost chudých vrstev k potravinám a základnímu zboží – prosazoval i lékař William King. jehož vlastní časopis, měsíčník the Cooperator (1828-1830) poskytoval informace o družstevní praxi i teorii. King preferoval malá družstva, která by mohla zahájit činnost již s kapitálem dodávaným členy a poté použít zisk k expanzi do dalších oblastí. King přesvědčoval, že lidé mohou dosáhnout všeho, oč usilují, budou-li pracovat společně; a současně akcentoval praktikování demokratických principů správy a vzdělávání veřejnosti o družstvech. (12)(13) Získávaly se i zkušenosti; např. společnosti, které prodávaly na dluh, se rychle dostaly do problémů, takže se od toho upouštělo a prodávalo se pouze za hotové.

Následovala vlna vzniku spotřebních družstev, která byla součástí již širší vize, v níž lze prostřednictvím společných akcí uspokojit sociální potřeby. 15. srpna 1844 se 10 tkalců a 18 dalších pracovníků složilo po 1 libře a se základním kapitálem 28 liber založili společnost Rochdale Society of Equitable Pioneers, považovanou za prototyp moderního družstevního podniku, Rochdalští poctiví průkopníci, motivováni Kingovými myšlenkami, a na základě úspěchů i neúspěchů předchozích organizací, vyvinuli a kodifikovali soubor zásad pro úspěšné kooperativní obchodní operace. Jejich konzumní a výrobní (stavitelství, zemědělství, výroba) družstvo již fungovalo na základních družstevních principech (mj. jeden družstevník = 1 hlas). (14)  První zásada v jejich „zákoníku“ – mít realistický záměr – počínala založením prodejny, poté zajištěním   bydlení a produktů, a nakonec tvorbou koncepce s cílem provozování výroby, distribuce, vzdělávání a řízení prostřednictvím spolupráce. Rochdalští průkopníci zastávali názor, že svět bude lepší, bude-li spočívat na spolupráci formou družstevního společenství. (13)  Rochdalské principy jsou zcela dobrovolné, a i dnes určují družstevní autentičnost jednotlivých společností.  Dle Knihy návštěv navštívili v letech1862 a 1863 Rochdalské družstvo hosté z Bavorska, Španělska, Irska, Německa, Ruska, Francie a USA.

V roce 1863 založilo 300 spotřebních družstev v severní Anglii (Yorkshire a Lancashire) mohutnou velkoobchodní společnost the North of England Co-operative Society, známou po roce 1872 jako the Co-operative Wholesale Society (CWS), která disponovala i výrobními podniky. (15)  Vznikala tak družstevní federace (sekundární družstvo); tzn.  družstvo, ve kterém jsou všichni členové opět družstva. Ekonom a družstevní aktivista Charles Gide za cíl družstevní velkoobchodní společnosti, kterou vlastní maloobchodní spotřebitelská družstva, považoval zajištění výhodnějších „hromadných nákupů“ a poté i zřízení a organizaci výroby (16).

Ke konci století v Británii fungovalo ­– a prakticky v každém regionu – celkem 1439 družstev s téměř 1,5 milionem členů.

Družstevní myšlenky i praxe se samozřejmě šířily i mezinárodně, zejména v Evropě a se zpožděním i v USA. Na území ČR bylo první nákupní, spotřební a úvěrové družstvo – Pražský potravní a spořitelní spolek – založeno již v roce 1847. Jeho členy byli převážně dělníci, řemeslníci a drobní živnostníci; kteří za společný „spolkový kapitál“ nakupovali zboží běžné denní potřeby, hlavně potraviny a v zimě topiva. V roce 1892 existovalo v českých zemích 61 spotřebních družstev, v roce 1898 jich bylo již 172 (17)

Finanční družstva Za první finanční družstvo v Severní Americe se považuje Filadelfská kontribuční pojišťovna, kterou založil Benjamin Franklin se svými spolupracovníky roku 1752. Jejich mutuálka, přispívající na likvidaci domovních škod způsobených požárem, funguje dodnes! (18)

První lidovou spořitelnu, Caisse d’Epargne, zakládá v Paříži v roce 1818 protestantský podnikatel Jules Paul Benjamin Delessert. Tyto neziskové svépomocné instituce používaly úspory na řešení např. bydlení či úvěrování podnikatelských záměrů chudých vrstev. (19) První zemědělské úvěrové družstvo (gojoukou) zakládá v 1. polovině 19. století japonský ekonom Ninomiya Sontoku (20). V roce 1845 ustavuje pedagog Samuel Jurkovič ve slovenském Sobotišti Gazdovský spolek, jako první úvěrové družstvo na evropském kontinentě (21). První družstevní banka pro podporu městských řemeslníků, (kterým neposkytly úvěr banky), vznikla dle koncepce F.H. Schulze-Delitzsche roku 1852; zemědělské „Raiffeisenky“ pak zavedl F.W.Raiffeisen v roce 1864.  (11) V USA to byly credit union; první tato banka typu Schulze-Delitzsch, vlastněná svými členy, však vznikla až roce 1909 v New Hampshire. V Anglii byly populární družstevní pojišťovny a stavební družstva, zajišťující dostupné bydlení městským dělníkům. V českých zemích v roce 1913 působilo již 3 719 kampeliček typu raiffeisen a 1 304 občanských záložen. (17)

Zemědělská a lesnická družstva Tento typ nejvíce prosperoval v severských státech, zejména v Dánsku. Po pozemkových reformách a nárůstu vlastní produkce se zdejší farmy začaly sdružovat do odbytových (později i nákupních) družstev, čímž si zajistily výhodnější prodej svých produktů. Družstva se prosazovala především svou poctivostí. Například dánští farmáři, sdružení do výkupních mlékárenských družstev zcela ovládli trh, poněvadž mj. neředili mléko vodou jako privátní dodavatelé. Družstva poté zakládala vlastní mlékárny, jatky apod. ve formě s.r.o., v nichž byla podílníky.

První konzumní družstvo (dle rochdalského vzoru) založil v městečku Thistedu pastor Sonne v roce 1866. Roku 1882 založil rolník Andersen máselné družstvo; v roce 1884 bylo založeno družstvo pekařské; v roce 1887 vznikla družstevní továrna na výrobu slaniny; roku 1896 byla založena družstevní mlékárna; v roce 1897 družstevní jatka. V Dánsku v roce 1919 působilo 180 000 farem a menších hospodářství, jež chovaly celkem 1 272 000 krav. Z toho 166 000 hospodářství s 1 174 000 krav dodávalo všechno své mléko družstvům! Pouze 8 % hospodářství stálo mimo družstevní organizaci. Stejně tak bylo družstevních 92ˇ% všech mlékáren a jatek. Současně zde podnikala družstva dodávající osiva, hnojiva či zemědělské nástroje a stroje. Mimořádně významným počinem bylo v roce 1919 založení družstevní banky! Měla statut s.r.o. a družstva v ní tvořila podílníky; aktuálně je 6. největší bankou v Dánsku. Družstevní zemědělství, potravinářství a družstevní lesnictví dominovalo v celé Skandinávii.

Les v severských státech převážně byl (a zůstal) rodinným vlastnictvím, které se dědilo a zvětšovalo z generace na generaci. Pro efektivnější výkon lesnických prací se rodiny sdružovaly do družstev se společným vlastnictvím nářadí, strojů apod. (17)

Výrobní družstva Vývoj tohoto typu družstevního podnikání byl pomalejší, poněvadž vyžadoval náročné finanční investice i manažerské schopnosti. Nicméně britská družstva v Leicesteru a Ketteringu vyrábějící obuv, družstevní přádelna a tkalcovna v Burnley a družstvo zámečníků ve Wallsallu se proslavila tím, že v době krize si rozložila mzdy a udržela plnou zaměstnanost – zatímco privátní producenti propouštěli zaměstnance. Jindy družstva vykázala za 8 hodin stejnou produktivitu, jaké dosáhla privátní konkurence, kde se pracovalo 12 hodin! (22) Na území ČR se za historicky první výrobní družstvo považuje První družstvo cvočkařské pro Věšín a okolí, založené až v roce 1892.

Výrobní družstevnictví však fungovalo jen na úrovni malých dílen. Nejméně zisková byla družstva výrobní na úrovni továren; jejich výrobky nedokázaly konkurovat produktům privátní výroby a beznadějně hynula na demoralizaci či nefunkčnost demokracie; chyběly družstevní manažerské elity. Financí však měly družstevní asociace již tolik, že si mohly koupit i fungující továrny (22); nicméně tak nečinily, protože věděly, že družstevníci jejich chod organizačně nezvládnou.

Koncepci F. Lassalla, aby družstevní „start-upy“ byly zpočátku financovány státem, jeho následníci nedokázali prosadit; a zanikl i jeho ADAV, aniž se dočkal vzniku bratrské politické strany. Nicméně jako další řešení se rýsovala i možnost podporovaná evolučními socialisty, jíž bylo zaměstnanecké akcionářství či podílnictví v privátních podnicích, včetně možnosti jejich eventuální následné převzetí zaměstnanci (např. pokud majitel neměl dědice). „Socialismus svépomocný se však neomezuje na zakládání podniků družstevních, aby takto zavedl samosprávu práce. Tento směr snaží se prosadit tuto zásadu také v podnicích kapitalistických... odtud vychází hnutí za dělnické spolupodnikatelství (co-partnership), za dělnický akcionariát (...za udělení akcionářských práv dělníkům (apod.)“ (23)

Vznik a vývoj družstevních institucí. Družstevníci se začínali scházet na konferencích či kongresech, kde si vyměňovali zkušenosti a postupně na ně zvali i zahraniční hosty. Při organizaci kongresu v roce 1869 poslali britští družstevníci pozvánky mj. i svým protějškům v Německu a ve Francii se záměrem, aby jejich delegáti v diskusi referovali o družstevnictví v jejich zemích. Podobně pak byli britští družstevníci zváni na rokování v jiných zemích.  První setkání na úrovni mezinárodní družstevní konference se konalo v Paříži roku 1889, za účasti delegátů mj. z Anglie, Dánska, Švýcarska, Norska, Itálie, Belgie, USA, Mexika či Brazílie. (13)

Další fází bylo zakládání národních družstevních federací, sdružujících družstva dle resortů. Britská the Co-operative Union byla ustavená již na kongresu v roce 1869. Jejím účelem bylo informování a sdružování zástupců družstevních společností na pravidelných společných setkáních, kde si mohli vyměňovat zkušenosti a vzájemně se podporovat. Současně bylo vytvářeno expertní zázemí pro všestranné poradenství. Neméně významným účelem byl i rozvoj ducha solidarity mezi družstevními společnostmi, přičemž autorita funkcionářů federace byla pouze morální.

Francouzská Družstevní unie byla ustavena v Paříži v roce 1885. (24) První družstevní centrála na našem území – Jednota českých hospodářských společenstev v království českém – byla zřízena v roce 1896 v Praze (17); ruské družstevnictví reprezentoval od roku 1898 Centrosojuz, (federace spotřebních družstev, která vydávala národní bulletin Družstevní kurýr a navíc zde vycházelo dalších asi 500 družstevních novin a časopisů) (57); americká CLUSA vznikla v roce 1916. (25) V Německu se družstevní centrálu nepodařilo vytvořit a působí zde 3 národní sektorové subjekty reprezentující družstva: finanční (DGRV), bytová (GdW) a spotřební (ZdK). (26) (27); rovněž v ČR stojí Asociace družstevních záložen mimo dnešní Družstevní asociaci ČR.

Celosvětová družstevní instituce – Mezinárodní družstevní svaz (International Cooperative Alliance, ICA). – byla zřízena 19. srpna 1895 na pětidenním kongresu, pořádaném v Londýně, Zakladateli byli delegáti z Anglie, Argentiny, Austrálie, Belgie, Dánska, Francie, Holandska, Indie, Itálie, Německa, Švýcarska, Srbska a USA. Účelem jejího ustavení bylo poskytování informací, definování i obrana družstevních principů a podpora mezinárodního obchodu. ICA, jejímiž členy jsou národní družstevní federace (svazy), je patrně jedinou globální institucí, která přežila obě světové války a letos oslaví 126. výročí. Složité problémy, způsobené rozdílnou politickou, náboženskou a nacionalistickou orientací družstevníků, dokázala ICA překonat svou oddanosti míru, demokracii a politické neutralitě. Dnes je jejími členy 318 národních organizací ze 112 zemí, reprezentujících 1 miliardu družstevníků. (28)

D) Optimistický počátek 20. století

Pionýrské družstevní období bylo plné kvasu, rozkvětu a nadějí, ale i hořkých zklamání. Tzv. společenstva, dělnické asociace, kooperativní společnosti či společenské dílny – čili družstva spotřební, nákupní, spořitelní, úvěrová a výrobní – živelně a po stovkách vznikaly, ale i beznadějně hynuly.

Do přelomu století však byly podstatné problémy vyřešeny a britská družstva – za 50. let po družstevním vkladu Rochdalských pionýrů v hodnotě 28 liber – již disponovala kapitálem ve výši 20 milionů liber! V období 1887-1897 se počet britských družstevníků zvýšil z 851 000 na 1 468 000 a jejich kapitál stoupl z 11.5 milionů na 20.4 miliony liber. Ještě rychleji stoupala jejich produkce, která se za pouhé 3 roky (1894-1897) téměř zdvojnásobila (z 99 milionů na 187 milionů marek). To byla čísla tak úžasná, že vyvolala otázky, kde jsou hranice tohoto růstu. Objevily se výpočty, že kdyby britská družstva nevyplácela své zisky, pak by byla za 20 let schopná skoupit veškerou půdu země se všemi domy a továrnami. (22)

Obrovskou podporu dostalo družstevnictví od papeže Lva XIII., který v jeho demokracii a solidaritě viděl moderní pokračování prvních křesťanských obcí i zaniklých řemeslných cechů, a který v roce 1891 ve své Encyklice RERUM NOVARUM družstevní podnikání ocenil jako možnou alternativu kapitalismu: „Vůbec je potěšitelné, že se tvoří taková sdružení, složená ať již jen ze samých dělníků, nebo ze zaměstnavatelů a dělníků zároveň; je třeba si přát, aby rostla počtem i aktivitou.“ (29)

Fungující družstva totiž produkovala nejen zboží nebo služby, ale i nové občany. Trade Unionist to 2. listopadu 1898 vystihl následovně: „Kdekoli v zemi trvají tato (výrobní) družstva, zvykají si lidé neprovozovati fabrikací jen pro zisk, nýbrž také tím způsobem, že nemusí dělník odložiti svou mužnost u továrních vrat, nýbrž že se pohybuje s oním pocitem svobody a onou zdvořilostí, jakou plodí občanský smysl ve svobodné obci, na rovném právu založené.“ (22)

Do družstev se sdružovaly fyzické a právnické osoby i za účelem realizace projektů, o které neměl zájem privátní ani státní sektor. V Čechách tato družstva (společenstva) vybudovala do konce 19. stol. stavebně tak náročné projekty jako Národní divadlo, Petřínskou rozhlednu či Posázavský Pacifik (železnici Praha – Čerčany/Dobříš).

Na přelomu 19 a 20. století již bylo zřejmé, že družstevní formy vlastnictví a podnikání jsou vůči privátnímu sektoru konkurence schopné, a navíc generují demokracii, solidaritu, spravedlnost, důstojnost, poctivost a zodpovědnost. Francouzský profesor ekonomie Ch. Gide vypracovává stoletý program socializace a vzniku družstevních republik (La République Coopérative) (30). Založení globální organizace na podporu družstevního podnikání, Mezinárodního družstevního svazu (ICA) v roce 1895, již bylo zmíněno.

Pokud jde o politickou angažovanost družstevníků, pak v ICA převládal názor zachování neutrality a nezávislosti družstevního hnutí, aby nebylo štěpeno. Podílely se na tom i zkušenosti se „socialisty“ (marxistickými), kteří chápali družstevní společnosti jako „dojné krávy komunismu“ (jako zdroj stranických fondů). (30)

Koncem 19. století navíc vrcholila technická revoluce, která Západ ohromila dosud netušenými vynálezy – počínaje žárovkou, telegrafem, fonografem, fotografií, filmem či rádiem; a elektromotorem, dynamitem a motorovým letadlem konče.  

Dosavadní vývoj vedl k závěru, že 20. století se stane epochou ekonomické soutěže predátorského a demokratického podnikání a že v průběhu této konfrontace začnou převažovat pozitivní etické hodnoty, jejichž výsledkem bude harmonický rozvoj západní kultury včetně její ekonomické, vědecko-technické i mravní sféry.

Z důvodů, které dodnes nejsou spolehlivě prokázány ani akceptovány, však vypukla zkázonosná 1. světová válka a během ní bolševická revoluce v Rusku. Místo zmíněné logické evoluce započal absurdní a gigantický střet predátorské a byrokratické ekonomiky, jehož katastrofickým důsledkem je zřejmě i nynější covidová pandemie.

Po oněch sto letech činí však podíl družstevní ekonomiky na HDP Západu pouhých zhruba 5%...; a na téměř 95ˇ% se podílí predátorská ekonomika… Družstevníci totiž kromě přirozeného predátorského konkurenta měli za soupeře ještě agresívní mesiášský marxismus, který do zcela přirozeného vývoje osudově zasáhl. Z následujících dat bude navíc zřejmé, že družstevníci s marxisty prohráli především proto, že se nedokázali zorganizovat a prosadit politicky!

E) Zásadní podíl arogantního marxismu na defektní evoluci Západu do 1. světové války

Fakt, že marxisté budou politiky až chorobně agresívními, dokázali (snad denně čekající, že konečně už zítra vypukne jejich vytoužená revoluce) samotní Marx a Engels mj. svou reakcí na Slovanský sjezd v Praze 1848: „Nyní víme, kde jsou nepřátelé revoluce: ve slovanských provinciích Rakouska a v Rusku. Žádná fráze, žádné ujišťování o demokratické budoucnosti těchto zemí nám nezabrání, abychom je nepokládali za naše nepřátele. Nesmiřitelný boj, válka do posledního dechu proti Slovanům, zrádcům revoluce, vyhlazení, bezohledný terorismus; ne v zájmu Německa, ale v zájmu revoluce.“ (Neue Rheinische Zeitung, 31. 12. 1848) (31)

Marxova i Engelsova destrukce politické reprezentace družstevnictví Když F. Lassalle 23. května 1863 zakládal politickou stranu Všeobecný německý dělnický spolek (ADAV), s programem prosadit státní podporu pro financování vzniku výrobních družstev („výrobních asociací“), nabídl svému příteli, K. Marxovi, účast na svém projektu. Marx nabídku účasti v historicky první straně na podporu zaměstnaneckého podnikání zdvořile odmítl, nicméně na důkaz svého přátelství požádal Lassalla, zda by mu nepůjčil 30 L… Prominentního člena ADAV, W. Liebknechta, pak Marx dopisem varoval, aby se ve prospěch Lassalla politicky neangažoval, ale aby proti němu také otevřeně nevystupoval... V roce 1875 pořádá ADAV v městě Gotha společný kongres s marxisticky orientovanou Sociálně demokratickou dělnickou stranou (SDAP), založenou v roce 1869 Bebelsem a Liebknechtem. Výsledkem je přijetí společného programu i názvu – Socialistická dělnická strana Německa (SAPD) a tím i definitivní pohlcení ADAV marxisty. Gothaský ekonomický program – ostře kritizovaný Marxem – byl sice vítězstvím lassallovců (požadoval zakládání státem financovaných výrobních družstev), slovo „socialistická“ však do názvu strany prosadili marxisté z SDAP. A poněvadž se výraz socialismus tehdy spojoval s především marxistickými požadavky revolučního zestátnění ekonomiky a diktatury proletariátu, schvaluje parlament v říjnu 1878 zákaz činnosti socialistických stran… (32)(33)(34)(35)(36)

Marxovy prsty sahaly i do Francie. V roce 1879 zde P. Brousse zakládá reformě marxistickou Federaci socialistických dělníků Francie (FTSF). Zeť K. Marxe, P. Lafargue, shledává FTSF málo revoluční; vystupuje z ní a – po vypracování programu, na němž se podíleli i samotní Marx a Engels – zakládá se svými souvěrci v roce 1883 marxistickou Francouzskou dělnickou stranu (POF). (37)

Ovládnutí Internacionály Marxem, Engelsem a marxisty.  Když 28. září 1864 v Londýně dav zástupců dělnických organizací přivítal francouzské, španělské, italské a německé stoupence P.J. Proudhona, L. Blancka a F. Lassalla, a delegáti z 13 evropských zemí a USA zde zakládali světovou organizaci, zdálo se, že družstevní podnikání získá celosvětovou politickou podporu.

Nešťastnou shodou okolností zde však trávil své vyhnanství i 46. letý novinář K. Marx, který se sám přičlenil k německé delegaci. V diskusi sice nevystoupil, ale pronikl do organizačního podvýboru, který se (po jednání v Marxově domě) vzdal kolektivní práce a vypracováním základních dokumentů pověřil samotného Marxe… Marx „nezklamal“ a včlenil do nich svůj projekt třídního a politického boje ­– včetně zneužití tehdejší novinky, všeobecného volebního práva ­– za jeho vizi komunismu (vycházející z neúspěšného experimentu Owena, New Harmony). Což bylo nepřijatelné pro stoupence družstevního vlastnictví a podnikání. Došlo k názorovému rozpolcení Internacionály s výsledkem, že na kongresu v Haagu roku 1872 byli Proudhonisté a anarchisté z Internacionály marxisty jednoduše vyloučeni. Následně vzniklé dvě frakce 1. Internacionály – marxistická a družstevní ­– pak po peripetiích zanikly v roce 1876 respektive 1877. (38)(39)

Šest let po Marxově smrti zakládají v roce 1889 marxisté opět spolu s anarchisty 2. Internacionálu. (40) Jejího 3. kongresu v Zurichu v roce 1893 se mimořádně zúčastnil sám B. Engels a 12. srpna dokonce pronesl závěrečný projev. Předcházelo tomu ovšem přijetí „Curyšské rezoluce“, která z 2. Internacionály definitivně vyloučila anarchisty... (41) Přicházeli noví členové jako Lenin, Trockij, Rosa Luxemburgová a 2. Internacionála zůstala výhradně marxistickou až do svého zániku v roce 1916. Byť její politické rezoluce, varující před velkou válkou, lze hodnotit jako seriózní, (42) pak fakt, že poslanci jejích národních organizací v 1. světové válce separátně podpořily své země, prokázal naprostou absenci etiky marxistů …

Ovládnutí sociálně demokratických a socialistických stran marxisty. Tyto významné strany – zejména německá SPD, britská Labour Party, Francouzská sekce dělnické internacionály (SFIO) nebo Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (která spoluzakládala 2. Internacionálu a českým delegátem byl v Paříži 14.-20. července 1889 Josef Hybeš); a v roce 1893 přejmenovaná na Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou (43) – měly různý původ i pestrou historii; nicméně v roce 1914 byly zcela ovládány marxisty (ať již revolučními nebo reformními). „Družstevní revizionisté“, jako Bernstein či Kautský neměli šance. Nicméně např. v českoslovanské sociální demokracii vznikl silný družstevní proud kolem teoretického časopisu Akademie, vycházející ze zásadní revize marxismu (a s osobnostmi jako Fr. Modráček, Lev Winter, Josef Hudec, Alfréd Meissner).

Hospodářský, technologický, finanční ani zbrojařský rozmach predátorského kapitalismu marxisty nijak neděsil; vždyť po revoluci to budou vlastnit oni!

V roce 1895 vypracoval družstevní teoretik a ekonom prof. CH. Gidé graf dosavadního vývoje úrokových měr od roku 1830 a křivka udávala, že v roce 1915 by jejich hodnota měla být nulová... A poněvadž na nulový úrok žádná banka nepůjčí, Gide předpověděl, že do roku 1915 musí dojít k něčemu významnému! (6) Stalo se „pouze“ to, že aby nakrmili hladové banky, zvedli poslanci marxisty ovládaných stran v parlamentech ve Vídni, v Berlíně a v Paříži ruce pro schválení válečných úvěrů; čímž ze svých proletářů učinili vzájemné nepřátele a potravu pro nová děla a pušky v 1. světové válce.

Osobní vina Marxe, Engelse a dalších revolučních marxistů (W. Liebknecht a spol.) za osudovou deformaci přirozené ekonomické evoluce je jednoznačná. Spočívá jednak v tom, že se jim – nepřetržitou a aktivní destrukcí, potlačováním i pohlcováním politických organizací družstevnictví – podařilo zablokovat vznik a rozvoj politické reprezentace družstevnictví. Vytvořením zcela pochybného ideologického klimatu navíc oklamali miliony pracujících, kteří – místo trpělivého budování paralelní družstevní ekonomiky, kde by byli skutečnými vlastníky – neproduktivně demonstrovali na pochodech 1. Máje svou nenávist a ochotu “zakroutit kapitalistům krky“.

F) 1914-1945. Marxisté výrazně prohlubují evoluční deformaci Západu

1. světové válka Příčiny jejího vzniku jsou dodnes diskutovány, a pokud jde o motivy ekonomické, pak vůbec není vyloučeno, že se válčilo zejména o surovinové zdroje carského Ruska na Sibiři, ale i o islámskou ropu a Palestinu (jež byla součástí původně neutrální Osmanské říše, sahající v roce 1914 od Eufratu až po Maroko). (44) Škody, které tato civilizační katastrofa způsobila družstevnímu sektoru, nebyly dosud náležitě vyhodnoceny. Například kolik družstevníků – jen z Rakousko-Uherska, Německa, Itálie, Francie a Británie – bylo mezi 25 miliony válečných obětí a invalidů, statistiky 1. světové války neuvádějí.

Existují však důkazy, konkrétně z Velké Británie, svědčící o úmyslné ekonomické i personální likvidaci britských spotřebních družstev! Ve srovnání s privátní konkurencí byla družstva poškozována vyššími válečnými dodávkami (potravin, textilu apod.) a současně nižšími příděly (paliv, surovin apod.). A zatímco privátní konkurenci zůstali doma – prý jako nezbytní pro válečnou výrobu – i obyčejní úředníci, družstvům byly do války odváděny celé managementy. (45) (46) A poněvadž o možnosti – že by britský privátní sektor a jeho vliv na úřady byl v evropské predátorské ekonomice výjimkou – lze silně pochybovat, pak tato fakta signalizují pravděpodobnost podobných aktivit i v ostatních zemích.

Spoluvina marxistů za vznik 1. světové války Fakt, že marxisté v parlamentech evropských velmocí hlasovali za půjčky bankám na financování zbrojních programů, byl zmíněn. Příznačné – a vůbec to není zvažováno natož akcentováno – přitom je, že neutralitu zachovaly a válečných jatek se nezúčastnily právě státy s rozvinutým družstevnictvím, nebo se zakrnělým vojensko-oligarchickým komplexem! Konkrétně Dánsko, Švédsko, Norsko, Nizozemsko, Belgie, Švýcarsko a Španělsko. A poněvadž zastoupení družstevního sektoru v parlamentech rozhodujících militaristů (Německa, Francie, Velké Británie a Rakousko-Uherska) bylo fakticky nulové, tak se naskýtá zcela legitimní otázka, zda skutečnou příčinou této katastrofy nebyla tehdejší – a marxisty způsobená – evoluční anomálie.

Vina Marxe, Engelse, Liebknechta, Lafarguea a jejich souvěrců za deformaci přirozené ekonomické a společenské evoluce na národní i mezinárodní úrovni, je zcela evidentní. Započala infiltrací a nepřátelským převzetím 1. Internacionály, která se původně sešla k ustavení mezinárodní podpory družstevního podnikání. Dalším destruktivním krokem byla paralyzace a zničení Lassallovy strany ADAV, usilující o státní podporu zaměstnaneckého vlastnictví a podnikání, čímž se jim podařilo zablokovat rozvoj a politické zastoupení i tohoto velevýznamného ekonomického sektoru. Marxisté současně infiltrovali vznikající socialistické a sociálně demokratické strany a jejich členy – místo osvěty o výhodách, ctnostech i perspektivách družstevního vlastnictví a podnikání – učili primitivní nenávisti ke kapitalismu.

Potlačení ekonomického rozvoje družstevního typu podnikání v průmyslových velmocích mělo smrtící důsledky i pro rozvoj „lidského kapitálu“ – občanů vyznávajících a praktikujících družstevní etiku včetně vzniku družstevních politických elit.  Politické reprezentace družstevnictví, natož jejich vliv na národní i mezinárodní úrovni, vůbec neexistovaly, 

Důsledkem marxistické destrukce a deformace evolučního vývoje tak vznikla absence přirozeně mírumilovného subjektu, schopného parlamentně – i eventuální organizací lidového odporu – čelit militaristickým tendencím. Za této situace nebylo pro protagonisty a politické stoupence predátorského (a z evolučního hlediska i neadekvátně mohutnějšího) privátního sektoru problémem, prosadit obrovské zbrojní projekty i rozpoutat 1. světovou válku.

Spoluvina marxistů za vznik 1. světové války – spočívající v deformaci předchozího společenského, politického a ekonomického vývoje – je tudíž nejen prokazatelná, ale i obrovská!

Bolševická revoluce v Rusku Motivy revoluce a svržení cara i Prozatímní vlády byly silně obskurní; přičemž petrohradské občany, unavené válkou, nebyl problém zradikalizovat sliby o míru. Německo v dubnu 1917 vyslalo v zapečetěném vagónu do Petrohradu marxistu Lenina a jeho ženu N. Krupskou a s nimi 30 dalších person (mj. Zinovjeva, Sokolnikova či Radka), aby svržením cara a prosazením rusko-německé mírové smlouvy, umožnili přesun německých divizí z ruské fronty na západ. (47)

Z USA pak kupodivu tamtéž připlula stovka (!) marxistických revolucionářů v čele s L. Trockým a US finančníkem a politikem Ch. R. Cranem (někdo musel financovat výrobu revolučních letáků atd..). „Marxistickým“ cílem této expedice, podporované zřejmě i Wall-Streetem, bylo mj. uchvácení nerostného bohatství Ruska. (48) (49) Trocký jako předseda vládního koncesního výboru např. v roce 1925 prosadil smlouvu s britskou firmou Lena Goldfields o těžbě prakticky veškerého dostupného sibiřského zlata, stříbra, mědi a dalších vzácných kovů s tím, že Rusku připadne směšných 7% z vytěžených nerostů (50); což byl důvod, proč Stalin v roce 1929 Trockého vyhostil. Jaké motivy vedly k vyvraždění carské rodiny včetně dětí (!) či k pokusu o vyhlazení slovanského etnika v Rusku (51), nechť vyhodnotí historikové.  Nicméně Stalinovi se podařilo existenci, a dokonce i suverenitu Ruska zachránit, a navíc rozvinout do úrovně Sovětského svazu. Finanční sankci 3 miliony liber za Stalinem vypovězenou smlouvu s Lena Goldfields, SSSR definitivně uznal až v lednu 1968. (52)

Rozvoj a podpora družstevnictví v Rusku 1917-1941 Informace na toto téma jsou rozporuplné dokonce i dnes, podobně jako názory historiků na Stalina: pro některé je Stalin spasitelem Ruska, pro jiné příkladný zločinec; gulagy však zakládali Lenin s Trockým! (51)  Stalin nicméně dokázal neuvěřitelné! Jako Gruzínec, patrně podceňován, se po Leninově smrti dokázal prosadit proti trockistické přesile do čela země; a přežít i jejich pozdější spiknutí… 2. světovou válku pak neprohrál evidentně proto, že v industriálně zaostalém Rusku dokázal během 20. let „byrokraticky“ vybudovat – zestátnit nebylo co (!) – strategickou infrastrukturu hydroelektráren a těžkého průmyslu. Což bylo, objektivně vzato, zcela mimo možnosti evolučně formovaného ruského družstevního sektoru.

V roce 1917 (před občanskou válkou) bylo v Rusku údajně 63 000 družstev s celkem 24 miliony členů; z toho bylo 35 000 družstev spotřebních, 16 300 družstev úvěrových, 11 000 zemědělských a 1 200 družstev bylo výrobních a průmyslových. V letech 1915 až 1916 fungovala na univerzitě v Moskvě katedra, představující intelektuální centrum ruského družstevního hnutí. Lektory zde byli družstevní intelektuálové M. Tugan-Baranovskij, A. Kulyžnyj, S. Prokopovič a A. Chajanov. (53) Společenský rozvrat a občanská válka 1918-1921 znamenaly samozřejmě těžkou ránu i pro družstevníky.

Z kusých informací nicméně plyne, že Stalin rozvoji družstevnictví evidentně nebránil; spíše naopak! Rozvoj družstevního hnutí koordinoval Všeruský družstevní sovět a 1. pětiletý plán předpokládal zvýšení počtu družstevníků o 260% (což umožňovalo i povolené privátní vlastnictví pozemků až 1 hektar na osobu). Zároveň bylo plně podporováno družstevní podnikání v podobě drobných průmyslových podniků ve všech oborech a první elektronková radia (1930) i televizory (1939) byly výrobky družstva Progress rádio; výrobní družstva vyráběla i dělostřelecké granáty nebo samopaly Sudajev (v obleženém Leningradu). (54) Honosná stavba moskevského sídla spotřebních družstev, Centrosojuzu, v roce 1933 (na jejímž návrhu se podílel francouzský architekt Le Corbusier) nebyla v zemi jedinou; přičemž obsahovala restaurant, divadlo, přednáškové sály a kanceláře pro 3 500 úředníků. (55)

Vznik komunistických stran a pokusy o revoluce Po vítězství v říjnové revoluci přijala marxistická bolševická (většinová) frakce v Ruské sociálně demokratické dělnické straně 8. března 1918 nový název – Ruská komunistická strana (bolševiků), RKS(b), který vydržel do 18. prosince 1925, kdy se (po vzniku SSSR) změnil na Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků) VKS(b), a trval do roku 1952.

Vítězství ruské revoluce marxisty na Západě elektrizovalo a komunistické strany vznikaly – či se v komunistické strany měnily marxistické frakce v sociálně demokratických, socialistických či dělnických stranách – jako na povel… Komunistická strana Německa vznikla ještě v roce 1918, KS USA 1919, KS Velké Británie a Francie 1920, KS Číny, Itálie a Španělska 1921. V Československé sociálně demokratické straně dělnické se marxistické Šmeralovo křídlo neúspěšně pokusilo stranu přihlásit do Komunistické internacionály; a poté co bylo v prosinci 1920 policií vytlačeno z nezákonně obsazeného Lidového domu, opustilo stranu a v květnu 1921 vytvořilo Komunistickou stranu Československa.

Útrapy i frustrace ze 4 roků války vedly i k vojenským vzpourám (Wilhelmshaven, Kiel, Bulharsko). Vítězství marxistů v Rusku a formující se místní komunistické centrály pak přispěly k povstáním vojáků i obyvatel (Spartakovci v Německu), k masovým nepokojům, stávkám i k pokusům o ovládnutí továren téměř v celé Evropě (56). Nejvýznamnější pokusy o revoluce byly v Německu (Berlín, Brémská i Bavorská sovětská republika) 1918-1919 (57); v Itálii (Biennio Rosso) 1919-1920 (58); či v Maďarsku (Maďarská republika rad alias sovětů) (59). Potlačování těchto „sovětských republik“ vojskem a policií včetně spoluúčasti „eskader smrti“ (zvláště v Německu, ale i v Itálii) bylo brutální a vražedné; ženy nevyjímaje (Rosa Luxemburgová). Nicméně ozbrojené a polovojenské oddíly měly i komunisté.  Počet obětí v Německu činil řádově tisíce…

Komunistická Internacionála 2.-6. března 1919 se v Moskvě sešlo 52 delegátů ze 34 marxistických frakcí jiných stran z prakticky všech evropských zemí plus z USA, Číny a Japonska (plus z již existujících komunistických stran) a založili zde organizaci s cílem ustavení komunistických stran ve všech zemích, jako předpokladu světové proletářské revoluce. (60)

Vedle revolučních marxistů působili i marxisté reformní (SPD, Labour Party apod.). Ti sovětskou cestu nepodporovali a hodlali zestátňovat až po legálním vítězství v demokratických volbách.

Kulturní marxismus K revolučním a reformním marxistům přibyli v roce 1922 ještě neomarxisté. Lenin tehdy pozval do Moskvy marxistické vědátory a dumali, proč byla marxistická revoluce – navzdory Marxově teorii – úspěšná jen v zaostalém Rusku a nezvítězila i ve vyspělých kapitalistických zemích; a co si teď počít. Malá revolučnost západního proletariátu se vysvětlovala jeho vyšší životní úrovní a W. Münzenberga napadlo: „Musíme organizovat intelektuály a s jejich pomocí rozložit západní civilizaci. Jedině tehdy, až zničí její hodnoty a učiní život nesnesitelným, můžeme zavést diktaturu proletariátu.“ G. Lukács se připojil s myšlenkou na revoluční využití pohlavního pudu... (62) V roce 1923 pak byl na frankfurtské univerzitě založen Institut sociálního výzkumu a vznikla tzn. Frankfurtská škola, zabývající se „kulturním marxismem“ na jehož koncepci se postupně podílely i mnohé osobnosti, mj. H. Marcus, E. Fromm či J. Habermas. Kulturním cílem „kulturního marxismu“ je totální rozvrat západní civilizace, který její občany uvrhne do nejhlubšího zoufalství: mj. zničením jejích základních solidárních institutů, zejména rodiny, národa a křesťanství. (63)(64)

Zhoubný vliv marxistů na odborové hnutí. Odborové hnutí, které vznikalo ve druhé polovině 19. století jako svépomocné vzdělávací a sociální spolky zaměstnanců, přirozeně inklinovalo i k možnosti zaměstnaneckého spoluvlastnictví podniků v nichž pracovali. Němečtí odboráři spoluzakládali i Lassallův ADAV; což rozhodně nebylo cílem marxistů, kteří v odborech viděli revoluční pěst i zdroj financí. Vlivem destruktivní intrikánské, frakční a rozvracečské aktivity marxistů (mj. A. Bebela a K. Liebknechta) došlo k rozštěpení odborů a jejich ovládání mj. i prostřednictvím Internacionály, a později i komunistických stran či Rudé odborové internacionály založené r. 1921 v Moskvě. (65)(66) Britské odbory dirigovala reformně marxistická Labour Party: „...Zde družstevní, svépomocný socialismus naráží na starou orientaci odborářů a vyznavačů ´třídního boje´. Odboráři viděli svůj cíl jen v hmotném zlepšování pracovních podmínek (lepší mzda, kratší doba pracovní), ale nechtěli na sebe vzít risiko podniku, ...spoluodpovědnost za jeho zisk a ztrátu – tu ponechávali zaměstnavateli. Anglické odborové organisace obyčejně jednou za rok se slavnostně odříkají účasti na podnicích kapitalistických...“ (23)

Významné úspěchy družstevního podnikání v období 1914-1945. I v nové atmosféře, vzniklé po bolševické revoluci, prokázalo družstevní podnikání svoji perspektivnost a vytvořilo významné vzory. Obecně lze říct, že se mu dařilo v zemích, kde byly slabé a bezvýznamné marxistické strany, popř. kde se podařilo odstranit destruktivní vliv marxistů v sociálně demokratických stranách.

DRUŽSTEVNÍ FINANČNICTVÍ V RAKOUSKU. První Raiffeisenka byla v Rakousku založena v roce 1886 v městečku Mühldorf a jejím posláním byla vzájemná výpomoc zemědělců v tehdejší agrární krizi. Po zániku Rakousko-Uherska působilo na území samostatného Rakouska přibližně 2000 Raiffeisenek, které si v roce 1927 založily centrální banku (Genossenschaftliche Zentralbank) a do roku 1939 byly v každé rakouské spolkové zemi zřízeny i banky zemské. Ve městech si řemeslníci již od roku 1850 zakládali lidové banky – úvěrní družstva typu Schulze-Delitzsch – jejichž architektura (po založení centrální banky v roce 1922) byla a zůstala dvoustupňová. Družstevní bankovnictví se tak stalo významným hráčem na rakouském finančním trhu a je jim dodnes. Např. v roce 2011 činila bilanční suma všech privátních bank v zemi 255,9 miliard eur. Privátní bankéři se ovšem dívali na záda svým družstevním konkurentům: Raiffeisenky plus lidové banky vyprodukovaly celkovou bilanční sumu 380 miliard eur!!! (67)(68) I zde je jeden z důvodů, proč je politika Rakouska sebevědomá a nezávislá. Podobný vývoj byl i v Německu. (69)

ZEMĚDĚLSKÁ DRUŽSTVA V DÁNSKU. V Dánsku v roce 1919 působilo 180 000 farem a menších hospodářství s celkem 1 272 000 krav. Z toho 166 000 hospodářství s 1 174 000 krav dodávalo své mléko družstvům! Pouze 8 % hospodářství stálo mimo družstevní organizaci. Stejně tak bylo družstevních 92ˇ% všech mlékáren a jatek. Současně zde podnikala družstva dodávající osivo, hnojivou a zemědělské nástroje a stroje. Počátkem roku 1924 bylo v Dánsku 9000 družstev a celá polovina obyvatelstva této země byla jejich členy. Mimořádně významným počinem bylo v roce 1919 založení družstevní banky! Měla statut s.r.o. a družstva v ní tvořila podílníky; aktuálně je 6. největší bankou v Dánsku. Družstevní zemědělství, potravinářství a lesnictví dominovalo i ve skandinávských zemích (17).

Dánské družstevní hnutí se vždy vymezovalo jako politicky neutrální. Nicméně o jeho rozvoj se zasloužila především sociální demokracie, jejíž předseda (v letech 1910-1939), Thorvald Stauning, spoluzakládal dánskou družstevní banku.

ELEKTRÁRENSKÁ DRUŽSTVA V USA Až do 30. let většina zemědělských provozů stále fungovala bez elektrické energie, protože většina privátních společností nebyla ochotna investovat do infrastruktury potřebné pro obsluhu venkovských oblastí. Zákon o elektrifikaci venkova z roku 1937 zřídil pro financování tohoto projektu agenturu, poskytující půjčky. Farmáři, mající zkušenosti s přednostmi družstevního modelu spolupráce, rychle založili venkovská elektrárenská družstva, a využili výhod tohoto programu.  Elektrifikace venkova pak vyvolala hluboké změny v životě venkova i v zemědělské činnosti. Ještě dnes poskytují družstva elektřinu, kabelovou televizi a vysokorychlostní internet na 75% rozlohy USA. (25)

DRUŽSTEVNICTVÍ V ČSR Po Národním divadle, Petřínské rozhledně a Posázavském Pacifiku vybudovala družstva v roce 1920 i Pražskou ZOO. Poté, co byli z ČSSD vypuzeni marxisté, vyhradili sociální demokraté diskuzi o rozvoji družstevnictví a zaměstnaneckého vlastnictví celý 1 sjezdový den. Družstevnictví však podporovaly i další strany (zejména ČSL a ČSNS).

V roce 1937 v Československu fungovalo celkem 15 000 družstev s více než 4 miliony členů! Družstva měla významný podíl mj. na elektrifikaci venkova (více než 2 000 družstev a 100 000 členů). Působilo zde 5075 družstevních záložen v nichž mělo téměř 1,5 milionů družstevníků uloženo 22,5 miliard korun. Své přebytky si družstevní záložny ukládaly do jimi vytvořené Živnostenské, popř. Agrární banky. Více než milion zemědělských usedlostí, kterých bylo v roce 1937 v ČSR celkem 1,5 milionu, již hospodařilo družstevně.

Mezinárodní družstevní svaz Z aktivit ICA v tomto období lze zmínit následující významné počiny. Na 15. světovém kongresu v Paříži 1937 byly – s ohledem na nové typy družstevního podnikání (mj. družstevní bankovnictví (69), zaměstnanecká a výrobní družstva) – novelizovány původní Rochdalské principy a bylo přijato 7 principů družstevní identity, platných pro všechny typy družstev: (1) Svépomoc (2) Osobní zodpovědnost (3) Demokracie. (4) Rovnost (5) Spravedlnost (6) Spolupráce (unity) (7) Poctivost. Od roku 1923 se první sobota v červenci stala svátkem družstevníků a je slavena jako Mezinárodní družstevní den. V roce 1925 se oficiální vlajkou ICA stala duhová vlajka. Nicméně smysl dosud všeobecně respektované politické neutrality družstevníků poněkud kompromitoval vznik fašismu i rozvoj marxismu.

Založení britské Družstevní strany a její „neutralizace“ marxisty Mimořádnou pozornost si zasluhuje fakt i způsob, jakým britští marxisté paralyzovali unikátní politický subjekt, který mohl mít doslova historicky významný přínos pro rozvoj družstevnictví potažmo civilizace.

Oné pamětihodné události předcházely kroky válečného kabinetu s účastí marxistické the Labour Party (LP), jejichž evidentním cílem byla ekonomická i personální likvidace tehdejších britských (zejména spotřebních) družstev! Družstevní společnosti – na rozdíl od společností privátních – byly zatíženy vyššími kvótami na válečné dodávky potravin i dalšího zboží, dostávaly nižší příděly (např. paliv) a musely platit daň z nadměrných zisků, i když je nevykázaly! Družstva navíc decimovala vyšší konskripce, přičemž do zbraně byly povolávány celé managementy družstev; zatímco jejich privátní konkurenci byli – jako „nezbytní pro válečnou výrobu“ – uznáváni dokonce i úředníci!

Zástupci 104 spotřebních družstev vyhodnotili na kongresu ve Swansea v květnu 1917 situaci jako alarmující a 1979 hlasy proti 201 rozhodli, že družstva musejí své zájmy prosazovat i na vládní úrovni. Za tím účelem svolali krizovou politickou konferenci, na níž byl 17. října ustaven Ústřední výbor pro parlamentní reprezentaci družstev, posléze přejmenovaný na Družstevní stranu, the Co-operative Party (CP). (70)(71)

Osudným se pro novou stranu stal britský politický systém, kde se mj. volí pouze vítěz volebního okrsku, takže kandidatura Družstevní strany snižovala šance labouristů (a prohrávaly obě strany). Poté co ve volbách 1924 labouristé ztratili 40 poslanců (z předešlých 191) a CP přišla o 1 poslance (z 6 na 5), uzavřely v roce 1927 obě strany tzv. Chaltenhamskou dohodu, že si nebudou stavět protikandidáty. (72)

To bylo jistě rozumné. Ale poněvadž britský politický systém umožňuje i současné členství v různých politických stranách, tvořili značnou část členské základny (a dokonce i zakladatelů) CP i členové marxistické LP, kteří si do Chaltenhamské dohody prosadili zcela absurdní ustanovení. Takže o všem zásadním – o schvalování kandidátů i jejich počtu, o politických rozhodnutích poslanců CP atd. rozhodovala dle dohody výlučně LP. A poněvadž kandidáti CP figurovali na (společné) kandidátní listině LP a v parlamentu se automaticky stávali členy politického klubu LP, byla Družstevní stran degradována na pouhou zájmovou organizaci v rámci LP – spolu s organizacemi mj. odborářů, barevných menšin či (dnes) LBGT… – a v oficiálních volebních výsledcích i v médiích přestala být zmiňována jako samostatná politická strana. (73)

Po rozbití družstevní Internacionály i Lassallovy ADAV byl vinou marxistů zablokován rozvoj nejen Družstevní strany, ale i britského družstevnictví; a není divu, že se pak neobjevila ani partnerská Družstevní strana v zahraničí; natož jejich svazek.

Dramatické období 1914-1945 bylo krátké a navíc zahrnuje 10 let dvou ničivých světových válek i světovou hospodářskou krizi v 30. letech. Vznik Kominterny s cílem světové komunistické revoluce a zestátnění ekonomiky odčerpal obrovské lidské, intelektuální, organizační a další zdroje, které mohly být prospěšné evolučnímu vývoji; a navíc vyvolal predátorskou reakci privátního sektoru, kterou byl fašismus. Postiženy jím byly všechny státy, ale nejvíce Německo, Itálie a Španělsko. V Německu se fašistická NSDAP dlouho maskovala rétorikou socialistů (i marxistů); když ale Röhm vyzval Hitlera, aby jako vítěz voleb začal plnil sliby, tzn. zestátnil banky a podniky předal zaměstnancům, Hitler spolu s Heydrichem zareagovali Nocí dlouhých nožů a socialistické elity vyvraždili.

Ekonomika generující demokracii, solidaritu, poctivost, zodpovědnost a důstojnost, mohla v takovém prostředí maximálně vegetovat. Družstevnictví vzkvétalo hlavně v sektorech financí a zemědělství. Rozvoj klíčového výrobního družstevnictví a zaměstnaneckého akcionářství či podílnictví byl vlivem marxistů prakticky zablokován. Veškerý průmysl byl privátní a predátorská ekonomika pohltila drtivou většinu lidských, průmyslových a surovinových zdrojů. Bez problémů se pak prosadila a dominovala i v nových odvětvích jako letectví, elektronika, automobilový či zbrojní výroba. Vývojová anomálie Západu se v tomto období výrazně prohloubila a podíl marxismu na této vývojové deformaci byl obrovský.

SSSR – a především jeho obrovské zdroje surovin – však stále ležely mimo vlastnictví predátorů; a navíc je strašil marxismem. Bylo zřejmé, že tato kořist i hrozbu čeká predátorské řešení.  Logickým vyústěním tehdejšího ekonomického, společenského a politického vývoje pak bylo napadení SSSR německou říší a 2. světová válka se zrůdným finále v podobě atomových hřibů v Hirošimě a Nagasaki…

G) Podíl marxismu na evoluční tragédii Západu v éře 1945-1989

Vítězství Stalina nad Hitlerem posílilo sebedůvěru i vliv marxistických stran po celém světě. Ve středo a východoevropských zemích, které dle Teheránské konference (74) osvobozovala Rudá armáda, se marxisté zmocnili vlád, zrušili pluralitní demokracii, zestátňovali ekonomiku včetně družstevního sektoru a vyzývali marxisty a proletáře celého světa k podobnému kroku... Ekonomiku začali zestátňovat i marxisté britští: Labour Party v období 1945-1950 zestátnila 1/3 britské ekonomiky (kterou Thatcherová a spol. opět zprivatizovali), Německá SPD se marxismu definitivně vzdala až v roce 1959 v Bad Godesbergu (61), kde se přihlásila k sociálnímu státu (a zradila tak Marxe i Lassalla).

Pozoruhodné nicméně je, že v SSSR v době úmrtí Stalina (1953) fungovalo 114 000 (!) družstevních obchodů a podniků různého zaměření – od potravinářství přes kovovýrobu a šperkařství až po chemický průmysl. Pracovalo v nich asi dva miliony lidí, produkující téměř 6 % hrubé průmyslové výroby SSSR. Družstva přitom vyráběla 40 % nábytku a 70 % kovového nádobí, více než třetinu oblečení a téměř všechny dětské hračky. V poválečných letech pak družstva produkovala 40 % veškerých domácích potřeb v SSSR. Svým členům družstva poskytovala i úvěry na nákup nástrojů, hospodářských zvířat a zařízení a na bytovou výstavbu. V družstevním sektoru pracovalo asi sto konstrukčních kanceláří, 22 experimentálních laboratoří a dva výzkumné ústavy. Navíc v rámci tohoto odvětví fungoval samostatný, nevládní, důchodový systém!

A přestože Stalin v roce 1952 ve své poslední práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR usiloval o další rozvoj i kultivaci družstevního podnikání, jeho trockistický nástupce Chruščov do roku 1960 veškerá družstva zrušil a majetek družstevníků zestátnil (s dojemnou výjimkou družstev invalidů, ale i malých družstev veřejných služeb, umění a řemesel). (54)  Marxisté a jejich historikové promptně přepsali dějiny a Stalin se stal největším zločincem v dějinách SSSR.

Podobně byl zlikvidován družstevní sektor ve všech zemích sovětského bloku. Českoslovenští komunisté např. v roce 1952 zestátnili celý systém lidového peněžnictví, tvořený sítí 4300 venkovských družstevních záložen (kampeliček a raiffeisenek), 700 všeobecných záložen plus více než 600 spořitelen, 300 okresních záložen hospodářských, a centrální bankou družstev (Všedružbanka). (75) V rámci kolektivizace zemědělství byl více než milion družstevně podnikajících farem nedobrovolně včleněn do tzv. jednotných zemědělských družstev (JZD), řízených komunistickými orgány.

Zrušení trhu a řízení zestátněné ekonomiky plánem a podnikovými komunistickými organizacemi vedly k rychlému poklesu životní úrovně občanů (ve srovnání s okolními kapitalistickými státy) i k nárůstu protekce a korupce; což se řešilo potlačením občanských práv, zejména svobody projevu a cestování. Tato situace vedla již po 20 letech k pokusu o reformy, které byly Brežněvem v roce 1968 násilně potlačeny. Nicméně vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky komunistickou ideologii definitivně zkompromitoval,

Na Západě postupně vznikly tři zajímavé družstevní projekty, které ukázaly možnosti dalšího trendu: Mondragonská družstevní korporace ve Španělsku, americký ESOP a italský družstevní region Emilia Romagna.

Španělská Mondragonská družstevní korporace (MCC) Z jednoho malého družstva jménem FAGOR (vyrábějícího benzinové ohřívače), založeného v roce 1956 místním knězem a 5 absolventy jeho polytechnické školy – a po připojování dalších družstev a vytvoření vlastní sociální pojišťovny i banky –  vznikla MCC a rozvinula v kolos sdružující dnes 96 družstev plus dceřiné podniky v zahraničí) 14 výzkumných a vývojových center, zaměstnávající přes 81 000 lidí a s obratem přes 12 miliard €, a s obchodními partnery ve více než 150 zemích. Výrobní program MCC? Zemědělství i nanotechnologie, budování mrakodrapů a infrastruktury; MCC má vlastní banku, sociální pojišťovnu a provozuje vlastní výzkumné ústavy, učiliště, a dokonce i univerzitu. Každý člen družstva skládá stejný družstevní vklad, a má v družstvu 1 hlas i stejný podíl na zisku či ztrátě (přičemž je pevně stanoven podíl mezi maximální a minimální mzdou v družstvu i v korporaci). Podobná demokracie funguje i mezi subjekty v rámci korporace. (76) (77)

ESOP (Employee Stock Ownership Plan). Tento program zaměstnaneckého akcionářství pomohl zastavit vlnu krachů na Středozápadě USA na konci 70. let. Zaměstnanci si mohli (v rámci penzijního spoření) koupit akcie svého podniku (čímž se stali jeho investory i spolumajiteli) a stát jim za to poskytl daňovou úlevu. Hitem se staly železárny v městě Weirtownu, které jejich korporátní majitelé hodlali zavřít jako ztrátový podnik. Zaměstnanci (se spoluúčastí města) si v roce 1983 železárny v ceně 194.2 milionů dolarů koupili; a zatímco mnohé ocelářské firmy byly prodělečné, weirtonští v průběhu prvních 9 měsíců roku 1984 dosáhli zisk 48,3 milionů dolarů! V roce 1987 činil zisk již 80 milionů dolarů a 8400 weirtonských ocelářů dostalo jako dividendy průměrně 4 500 dolarů, což nedokázala žádná jiná ocelářská firma. Do Weirtownu se upínaly oči celé Ameriky a ukazovat se sem jezdili i prezidentští kandidáti B. Clinton a Al Gore. Weirtownský podnik sice zkrachoval – chyba v kupní smlouvě umožnila prodejci (konkurenční) železárny vytunelovat – nicméně ESOP v USA pokračoval v rozvoji. (78) (79)

Družstevní region Emilia Romagna Tento italský region o rozloze 22 452 km2, s 4 450 000 obyvateli v 9 provinciích (pojmenovaných dle svých hlavních měst) a s metropolí Bolognou, je dalším kultovním příkladem družstevnictví. 2 ze 3 zdejších občanů jsou členy nějakého z 8000 družstev, a družstevní produkce se na místním HDP podílí 33-40 procenty! Hustá družstevní síť zajišťuje i rovnoměrnou a spravedlivou distribuci zde vytvářeného bohatství. A přestože byla v 2. světové válce poničena, prosadila se Emilia Romagna z hlediska velikosti příjmu na 1 obyvatele na 12. místo ze 171 evropských regionů. (80) (81)

V prostoru ovládaném komunistickými stranami rovněž postupně vznikaly a vyvíjely se zajímavé projekty zaměstnaneckého vlastnictví. Mezi nejznámější patří jugoslávský ekonomický model, čínský pokus o zaměstnaneckou privatizaci části státní ekonomiky, projekt zaměstnaneckého vlastnictví polské Solidarity a postupný vznik a vývoj samostatných zemědělských velkodružstev v Československu. 

Jugoslávský ekonomický model V jugoslávských podnicích sice existovaly komunistické stranické buňky, ale jejich „marxismus“ byl jugoslávský. Fungoval zde model tržního socialismu, kde podniky byly ve společném vlastnictví svých zaměstnanců, strukturovány na samosprávu pracovníků a konkurovaly na otevřených a volných trzích. Komunisté z celého sovětského bloku však do vzkvétající Jugoslávie jezdili jako do kapitalistického státu... (82)(83)

Čínský pokus Forma zaměstnaneckého vlastnictví zaujala i čínské komunisty, kteří na počátku 80. let vyčlenili 3 200 pilotních státních podniků z nichž 86 procent zavedlo programy zaměstnaneckého vlastnictví akcií. Projekt byl chybně nastaven v tom smyslu, že zaměstnanci mohli přidělené akcie prodávat podnikovým manažerům, kteří si tyto podniky „zprivatizovali“ a mnohé, původně státní podniky se přeměnily na kapitalistické. (84)

Solidarita Na vznik polských svobodných odborů (Solidarnosc) reagovala komunistická vláda již v roce 1981 novou legislativou (Zákon o podniku), která zaměstnancům formou Zaměstnaneckých rad umožnila částečný podíl na rozhodování i na zisku státních podniků. Programem Solidarity však byla polská forma ESOP, tzn. skutečné vlastnění podniků zaměstnanci prostřednictvím zaměstnaneckého akcionářství. Po zhroucení komunistického režimu však byla prosazena kupónová privatizace. (85)

Český „Mondragon“ Čeští „vědečtí“ marxisté již koncem 60. let pochopili, že zemědělským družstvům nejsou schopni naplánovat rozumnou aktivitu pro zimní období, a tak jim rezignovaně vzkázali: Víte co? V zimě si dělejte, co chcete! A povolili jim tzv. přidruženou výrobu. Družstva začala podnikat a roce 1988 provozovalo přidruženou výrobu celkem 84,6% všech JZD. Navíc docházelo ke kooperaci družstev a jejich sdružování ve společné zemědělské podniky (SZP) jichž v roce 1989 působilo dokonce 310. (86)

K zmatení marxistů se hitem družstevního podnikání stalo původně malé a živořící slušovické JZD, z něhož jeho předseda F. Čuba (se svými spolupracovníky) vytvořil agrokombinát, produkující potraviny i počítače a disponující mj. vlastními výzkumnými útvary, supermarketem i vlastní bankou! Družstvo dokonce provozovalo leteckou společnost, která vedle sovětských letadel vlastnila i Boeing 707. Spolu s JZD pak vzkvétaly i Slušovice; a nejen bytová výstavba či infrastruktura (včetně pověstné dálnice); obec provozovala vlastní dostihovou dráhu i ligové fotbalové mužstvo. Na sklonku 80. let měl družstevní agrokombinát tvořený 6000 družstevníky roční obrat asi sedm miliard korun a dosahoval zisku přes 750 milionů korun. (87)

Podobných, byť menších družstev fungovalo více a Čuba mínil, že by Slušovicím podobný koncern či korporace měly vzniknout a prosperovat v každém československém okrese. A přesto, že z hlediska demokracie vlastnictví i rozhodování nešlo o autentická družstva, v dalším vývoji by se otázky družstevní kultivace nepochybně vyskytly i řešily.

V SSSR byli družstevníci považováni za kapitalisty Nicméně i přes počáteční tvrdý odpor Gorbačova byl 26. května 1988 schválen zákon o družstvech který kladl samofinancovaná, samosprávná a na zisk a trh orientovaná družstva na stejný základ jako státní podniky, včetně stejných sociálních práv jako u státních zaměstnanců. Do konce roku 1987 pracovalo přibližně 150 000 lidí v 13 921 družstvech nového typu a dle novin Izvěstija, byla jejich produktivita několikanásobně vyšší než u ekvivalentních státních podniků; a jejich zisky byly rovněž působivé. (88)

Civilizační hrozby vzešlé z vývojové anomálie 1945-1990 V ideologicky rozdělené, dezorientované a od roku 1917 znepřátelené civilizaci se po více než 100 let vyvíjely disciplíny spočívají výhradně na pravdě, tzn. věda a technika.  Po zjištění, že Hitlerovo Německo shromažďuje uran, vyvinuly USA vlastní jaderné bomby a jejich výroby i vývoje se nevzdaly ani po porážce Hitlera, ani na naléhání a varování prestižních vědců, zejména A. Einsteina.

Na formování komunistického bloku po roce 1945 reagoval Západ v dubnu 1949, kdy dvanáct států („ležících při Atlantickém oceánu“) – USA, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Island, ale i Itálie (!) – podepsalo „obrannou“ Severoatlantickou smlouvu; na což Stalin odpověděl již 29. srpna zkušební explozí sovětské jaderné bomby (89). Poté, co se roce 1952 k NATO připojily i „atlantské“ Řecko a Turecko, požádal v roce 1953 o vstup do Aliance i SSSR. Po odmítnutí a rozšíření NATO o Západní Německo podepsaly 14. května 1955 SSSR, Maďarsko, Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Německá demokratická republika rovněž „obranný“ vojenský pakt, Varšavskou smlouvu.

Na situaci, že ve válkou lidsky i ekonomicky zdecimovaném SSSR nebyla výroba strategických bombardérů (s doletem do USA) technicky ani ekonomicky reálná, reagoval již Stalin asymetricky, vývojem raketové techniky. Položil tak základy i pro první Sputnik, který byl do kosmu vypuštěn pouhé 4 roky po jeho smrti. Čímž odstartovalo horečné zbrojení, které si vyžádalo obrovské ekonomické náklady, a jehož rukojmím se stala celá civilizace: Při Berlínské a Karibské krizi (1961 a 1962) byla hrozba zkázonosné jaderné války doslova osudová.

23. března 1983 prezident USA R. Reagan vyhlásil Strategickou obrannou iniciativu (SDI) nazývanou „hvězdné války“ (90); jejíž animovaná videa, jak americké lasery na oběžné dráze ničí ruské balistické rakety hned po odpálení na Ameriku, byla vskutku působivá. A i když bylo zřejmé, že energetické zabezpečení takového projektu není reálné, i sovětští marxisté pochopili, že odpoví-li dalším kolem horečného zbrojení, poklesne životní úroveň v zemi na nepřijatelnou úroveň. K moci se nakonec dostal M. Gorbačov, který na sjezdu komunistů v roce 1986 prosadil „glasnost“ (transparentnost a otevřenost) a „perestrojku“ (společensko-ekonomickou přestavbu) (91).

Pád marxistického bloku Období 1969-1989 bylo v komunistickém bloku érou chaotického úpadku marxistických systémů a rozkladu sovětského impéria (polská Solidarita, rumunský Ceau?cesku). Netržní ekonomika, oslabovaná byrokratismem, protekcí, korupcí a současně obrovskými vojenskými výdaji, nebyla schopná konkurence a modernizace, což bylo zcela zjevné mj. v klíčovém sortimentu počítačových a dalších IT technologií. Západním ekonomickým predátorům a jejich politikům bylo zřejmé, že východní kořist – v podobě ovládnutí tamějších trhů, ekonomiky, financí a surovin – je na dosah… Zatímco Západem podporovaný disent zvyšoval svou aktivitu a částečně infiltroval i média, degenerované marxistické strany si v kritické fázi paradoxně volily zcela nekompetentní vůdce: v SSSR těžce nemocného K. Černěnka, čeští komunisté je napodobili M. Jakešem a ve finále K. Urbánkem.

Rozchod s nefunkční marxistickou ideologií byl rychlý a bezproblémový.  Pouze Čína si ponechala „čínský marxismus“ konfuciánského (pragmatického) typu, kterému ovšem předcházela (1966-1976) demografická, ekonomická a kulturní katastrofa v podobě „Velké kulturní revoluce“ Mao Ce-tunga; marxistické režimy na Kubě či Severní Koreji sloužily spíše jako příklady ekonomického fiaska.

Zánik marxistických režimů – v Praze za cinkání klíčů v rukách demonstrantů – nicméně proslavil evolučního socialistu, prof. J. Macka, který již v roce 1925 varoval: „Fiasko, jakého se dožili marxističtí socialisté v politické moci, bylo přímo trapné, ale bylo nevyhnutelné. Marxova teorie byla pochybená přímo v základě, totiž metodě, která byla nazvána historickým materialismem. Chyby, které "revisionisté" objevili v Marxově používání této metody, byly a jsou významu podřízeného oproti oné chybě základní.“ (23)

Vinou marxistů však byla i po celých předchozích 40 let zvětšována vývojová anomálie a sektor, generující demokracii, solidaritu, poctivost, zodpovědnost a důstojnost, hrál ve světové ekonomice i politice zcela bezvýznamnou roli. Důsledkem bylo i zablokování ideologického vývoje, takže revoluční úspěchy vědy a techniky byly vojensky zneužívány a vznikaly doslova osudové hrozby.

H) „Sametová“ exploze evolučního defektu

Po svržení marxistů v roce 1989 se vítězní občané ocitli doslova na holičkách, poněvadž na řešení hlavního problému – čím, a jak nahradit zestátněnou ekonomiku –   nebyli absolutně připraveni. Všeobecná vize Západního Německa (jako vzoru) ignorovala mj. fakt, že za západoněmeckou marku se platilo 18 korun. Převraty navíc proběhly v celém sovětském bloku současně, což nelze vysvětlit pouhou spontaneitou, ale i předchozí přípravou disentu a jeho infiltrací do medií i dalších sektorů marxistických establishmentů. A dlužno dodat, že sponzoři, organizátoři a vůdcové revolucí se ocitali v časové tísni, poněvadž vzory jako Mondragon, ESOP, jugoslávský model, Emilia Romagna a u nás Slušovice, získávaly na atraktivitě.

Marxisté však destrukcí družstevního podnikání po roce 1948 zničili nejen jeho rozvoj ekonomický, ale i vývoj družstevní společenské, kulturní, politické i etické nadstavby (pedagogické, akademické, mediální, legislativní subjekty a další aktivity včetně tradic, mezinárodních kontaktů). Jeho vliv ve veřejném povědomí – jako alternativa privatizace – byl nepatrný, takže v souboji o československou ekonomiku byla pozice zahraniční predátorské ekonomiky zcela bezkonkurenční.

Konec „sametu“ Skutečný motiv disentu pro revoluční sesazení marxistů prozradil světu V. Havel, když již 21. srpna 1990 na Václavském náměstí zahřímal: „Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím. Znovu a znovu se tím potvrzuje, že NAŠE REVOLUCE NENÍ DOKONČENA. NAOPAK: TO HLAVNÍ SE MUSÍ TEPRVE STÁT!“ (92) Kdyby ovšem tento „hlavní“ motiv vyhlásil před půl milionem demonstrantů na Letné již 26. listopadu, pak lze spekulovat, zda by se v prosinci vůbec stal prezidentem; popularita A. Dubčeka tehdy nebyla bezvýznamná a média zdaleka ještě nepřevzatá. Nicméně naprosto monstrózní (a na pouhý Havlův „povel“ spuštěnou) likvidaci družstevního Agrokombinátu – do Zlínska bylo vysláno téměř 500 kontrolorů a agentů a zvažovalo se i přepadení družstva jednotkou zvláštního nasazení s vrtulníky – „sametová média“ již dokázala marginalizovat.

Situaci v „sametovém“ Československu komentoval (na vzpomínkové konferenci v roce 2011) někdejší první místopředseda polistopadové Vlády národního porozumění, prof. W. Komárek, slovy: „Země, která měla ČKD, Plzeň, závody potravinářského průmyslu atd. Tato země si zničila totálně celý svůj průmysl. Já jsem z toho byl špatný a nevěděl jsem si s tím rady. Proto jsem odešel velmi brzy. MOŽNÁ PROTO TADY I JEŠTĚ JSEM. Já jsem to považoval za ztracenou partii, protože to bylo tak mezinárodně rozehrané za vedoucí úlohy Ameriky, jejich služeb. Všimněte si, že všude to proběhlo stejně, akorát nám nekradli naftový pole. Všude se to rozkradlo, to bylo tak rozehraný... A ti dospělí se báli, stahovali se, vyloženě se báli. Já jsem došel k závěru, že je to ztracená partie, že nebudu u něčeho, s čím nesouhlasím a čestně jsem od toho šel.“ (93)

Po exemplární likvidaci Slušovic následovala likvidace legislativní. Zákon č. 42/1992 Sb. (tzv. zákon 3T) znevýhodnil družstevní podnikání natolik, že i následníci 1. družstva cvočkařského pro Věšín a okolí – které jako družstvo přežilo císaře pána, tatíčka Masaryka, Hitlera, Gottwalda i Husáka (a měnilo svůj název jen podle výrobního programu) – své družstvo Kovo Věšín přeměnili na Kovo Věšín s.r.o.

Oběti predátorů Boj o tučnou kořist v podobě ekonomiky zhroucených marxistických režimů byl vskutku predátorský a jeho významné oběti by měli upřesnit historikové. Zmínit lze mj. dosud neobjasněný pumový atentát na šéfa Deutsche Bank A. Herrhausena, (94) spáchaný 30. listopadu 1989 (zde lze spekulovat o koncepčním střetu dvou finančně průmyslových skupin ohledně privatizace „komunistické“ ekonomiky): zastřelení manželů Ceau?escuových vojáky 25. prosince 1989; dosud nevyšetřené zastřelení šéfa německého privatizačního úřadu D. Rohweddera (95) odstřelovačem 1. dubna 1991. Pochyby vyvolává i nejasná příčina selhání brzd a havárie automobilu, na jejíž následky zemřel 7. listopadu 1992 A. Dubček (96).

Sovětský svaz zanikl poklidně 26. prosince 1991 uznáním nezávislosti 12 svazových republik v Evropě a v Asii. Československo se na Silvestra 1992 rovněž poklidně rozdělilo na Českou republiku a Slovenskou republiku. Oba německé státy – Spolková republika Německo a Německá demokratická republika – se   3. října 1990 radostně znovusjednotily. Nejtragičtěji dopadla Jugoslávie, jejíž zaměstnaneckou ekonomiku nešlo zprivatizovat tak jednoduše, jako u nás Slušovice… Nejprve vypukla (1991) "balkánská varianta“ divokého rozpadu na jednotlivé státy (Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu). Konflikty se vyznačovaly neobyčejnou krutostí a zvěrstvy a celkový obětí byl asi 150 000; počet vyhnanců asi 2 miliony (97) Zatímco počátky tragédie zůstávají silně obskurní (i díky úmrtí v Haagu souzeného V. Miloševiče); závěrečné bombardování Bělehradu v roce 1999 letadly NATO pod velením USA – a rozbití zbylé Svazové republiky Jugoslávie (na Srbsko, Černou horu, Makedonii a Kosovo) – už bylo zcela transparentní.

Triumf predátorů Ve všech postkomunistických státech následovala privatizace marxistických ekonomik, realizovaná bez alternativních vizí či relevantních konkurenčních programů místních politických stran i dezorientovaných občanů; v Československu, Polsku a Rusku měla formu tzv. kupónové privatizace (98) Výsledek předurčoval kurz domácích měn k dolaru (u nás až 35 korun za dolar). (99)

Gorbačovovu perestrojku v Rusku vystřídalo období Jelcinova prezidentství (1991-1999) a reformy, charakterizované obrovskou inflací, vysokými daněmi, krachy podniků a levným výprodejem ruské ekonomiky a surovinových zdrojů. Jeho program ekonomických šoků, spuštěný v lednu 1992 byl označen za ekonomickou genocidu (100) a protesty opozičních politiků i občanů vyústily po Jelcinově nezákonném rozpuštění parlamentu 29. září 1993 nepokoji, obsazením parlamentu a televize občany. Následovalo vyhlášení výjimečného stavu v Moskvě 3. října a poté ranní útok armády na parlament. Střety civilistů s tisícovkou vojáků podporovaných tanky si vyžádaly oficiálně 187 mrtvých; neoficiálně se udávaly tisíce… (101) Západem podporovaný Jelcin – který po dobu své vlády získal mj. 40 miliard USD půjček od Mezinárodního měnového fondu a dalších organizací (které se údajně rozkradly a následnou inflací i prodražily) – se v křesle udržel a (údajně přemluven svou dcerou Taťjánou Djačenkovou) na Silvestra 1999 rezignoval. Ještě předtím 9. srpna 1999 sesadil z funkce předsedu vlády Sergeje Stepašina a nahradil ho neznámým Vladimirem Putinem. Ten se podle ruské ústavy stal 1. 1.  2000 novým prezidentem a řešitelem rébusu, nazývaným „katastrojka“.

Vzbouřenci v Kosovu pojmenovali po US osvoboditelích ulice a vítězové jim velkoryse navrhli, že by prostřednictvím svých US firem rádi vlastnili a budovali kosovskou ekonomiku… (102) (103)

Katastrojka po česku Výsledkem polistopadových politických, legislativních, správních, měnových i ekonomických kroků – zahájených kuponovou privatizací – dnes je, že z celkového základního kapitálu všech firem v ČR ve výši 2,1 bilionu korun, disponuje český kapitál pouze 846 miliardami Kč. Zahraniční kapitál v českých firmách dosahuje 1,25 bilionu korun a tvoří tak 60 procent jejich veškerého kapitálu. Přes 81 000 českých společností je přímo ovládáno jednotlivci či společnostmi ze zahraničí, Přitom z celkových 414 miliard korun zisku, který v České republice firmy se zahraničními vlastníky za rok 2018 vytvořily, plných 294 miliard korun skončilo v zahraničí (jenom) ve formě dividend. (104) (105)

Pokud jde o banky, kterých bylo v roce 2020 v ČR 54, pak přes 97% jejich bilanční sumy kontrolovali zahraniční akcionáři především z Evropské unie (93%). Jinak řečeno, český finanční trh je totálně okupovaný zahraničními vlastníky. Za rok 2019 činily odhady zisku bank celkem 90 miliard korun (v roce 2018 to bylo 82 miliard). Přitom až 90 procent bankovních zisků končilo za hranicemi. „Banky se zahraničními vlastníky odevzdávají drtivou většinu svého zisku každoročně svým matkám. Dá se říct, že zisky tuzemských bank zachraňují hospodaření jejich vlastníků.“ (106) (107) (108)

A zatímco bankovní vklady (konta) českých podnikatelů a občanů na konci roku 2019 dosahovaly výši 5 bilionů korun, úroky z vkladů byly fakticky již nulové! Razí se dokonce absurdita, tzv. „záporný úrok“ z vkladů. Přitom banky těmito konty a úsporami českých občanů financují své podnikání.

I) Destruktivní akce polistopadových klonů K. Marxe v ČR

Nepřátelské převzetí a zničení iniciativy Levá alternativa Prvním terčem marxistické agrese se stala Levá alternativa, založená již 8. listopadu 1989.  LA prosazovala ekonomickou a společenskou samosprávu (formou družstev, zaměstnaneckého vlastnictví, referend apod.) a na jejím zrodu či aktivitách se podílely osobnosti jako filozof E. Bondy, prof. V. Říha, Ing. P. Úhl, JUDr. P. Kužvart či MUDr. I. David. LA vydávala vlastní čtrnáctideník Polaritu, a měla i 1 poslance (P. Uhl); cenná byla i její spolupráce s Klubem samosprávného lidového podnikání. Poněvadž LA odmítala participovat v Levém bloku s KSČM, vstoupily do ní „masově“ desítky rudých anarchistů, kteří se na konferenci 7. března 1992 zvolili do jejího vedení; a oponujícího právníka Kužvarta jednoduše vynesli ze sálu… Posléze vyšlo najevo, že scénář této destrukce pocházel z analytického oddělení KSČM za režie soudruha doc. R. Valenčíka. LA se poté rozpadala – mj. I. David, R, Míšek, P. Kužvart a F. Stočes odešli do ČSSD – a během 2 let zanikla. (109)

Nepřátelské ovládnutí politických subjektů bylo pro marxisty tradicí a pro KSČM hračkou. Členská základna LA činila (rok 1993) pouhých osm desítek členů, zatímco v KSČM bylo přes 310 000 marxistických kádrů (110); ČSSD měla 11 031 členů (111)

Nepřátelské převzetí ČSSD na Praze 2 Tato zdánlivá epizoda byla jednak charakteristická, ale měla i dalekosáhlé důsledky. Obvodní organizace ČSSD na Praze 2 měla v roce 1992 asi 50 členů; z toho aktivních asi 20 členů, Do organizace postupně vstoupily osobnosti jako JUDr. S. Křeček, Ing. V. Štěpová, JUDr. P. Kužvart a především Ing. M. Zeman. Poté kolektivně přistoupila asi stovka „zemanovců“, vesměs ex-členů KSČM, která organizaci ovládla a zasloužila se o Zemanův vzestup až do stranického trůnu. (112) A jako třešnička na dortu: vstupuje v roce 1997 do ČSSD i zatvrzelý marxista R. Valenčík… Úvaha, že podobné akce probíhaly i v dalších obvodních i okresních organizacích ČSSD, není nereálná. Ekonomické důsledky této destruktivní aktivity českých klonů K. Marxe jsou dnes doslova katastrofální

Paralyzace zaměstnaneckého akcionářství Pointa předchozí epizody spočívá v tom, že M. Zeman od Sametové revoluce patřil – spolu s Čechoameričanem prof. M. Zeleným – mezi nejvášnivější stoupence zaměstnaneckého akcionářství. Avšak poté, co se stal předsedou ČSSD, a dokonce i českým premiérem, tak pro ideu, díky níž se dostal k moci, kupodivu nehnul ani prstem… Důsledky jsou následující:

V roce 2018 disponovalo programy zaměstnaneckého akcionářství již 87,5 % z 2 747 největších evropských firem, s celkem 36 miliony zaměstnanců. Z nich bylo 7 500 000 zaměstnaneckých akcionářů (včetně manažerů), vlastnících zaměstnanecké akcie v celkové hodnotě 384 000 000 000 €. Průměrný kapitál zaměstnaneckého akcionáře (zaměstnanec plus manažer) měl hodnotu 51 300 € a jejich kapitálový podíl činil v průměru 3,11%. Průměrná výše akcií vlastněných zaměstnanci (nepočítaje manažery) byla 10 600 €. V nejrozvinutější Francii vlastnilo 2 874 768 zaměstnanců (mimo TOP manažery) ve 273 firmách akcie v průměrné hodnotě 28 456 €; což tvořilo 3,72 % firemního kapitálu (plus 1,49 % manažeři).

Naproti tomu v ČR pouhých 3 311 zaměstnanců z 8 firem vlastnilo zaměstnanecké akcie v průměrné hodnotě 275 €; a jejich celkový podíl na firemním kapitálu činil mizivých 0,0008 %! Z toho 47 českých manažerů vlastnilo akcie v průměrné hodnotě 400 511 €, což činilo celkem 0,07 % kapitálu oněch 8 firem. (113)

Výsledkem marxistické destrukce je, že problematika zaměstnaneckého akcionářství dnes nemá v ČR prakticky žádné politické ani společenské zastoupení a zaměstnanečtí akcionáři jsou zde jsou doslova raritou…

Finanční predátoři spolu s KSČM a ČSSD likvidují české družstevní finančnictví V roce 2013 si celkem 70 000 družstevníků spořilo ve 12 kampeličkách s celkovou bilanční sumou 44,8 miliardy Kč a se ziskem z finanční a provozní činnosti 1,4 miliardy korun. Největší kampeličky již konkurovaly malým bankám a poskytovaly úroky z vkladů v průměru 2,9 %; a komptomitovaly tak privátní bankovní sektor, ochotná tehdy vyplácet klientům pouze 1,1 %. (114)

Takovou „lekci“ ovšem bankovní predátoři nenechali bez odpovědi. Následovala doslova brutální policejně správní likvidace 3 největších kampeliček – Unibonu, Metropolitního spořitelního družstva a WPB Capital.

Kauzu MSD odstartovala německá banka LBBW Bank, která si stěžovala, že klient (!) MSD si převedl úvěr na konto nadnárodní banky v Hongkongu. Finančně analytický úřad Kalouskova Ministerstva financí předal podezření na podezřelou operaci orgánům činným v trestním řízení a následovalo:

Květen 2013: MSD byly neprodleně zablokovány účty v hodnotě více než dvou miliard, zavřeny všechny pobočky a v září ČNB odnímá MSD i licenci.  Družstevníci celou kauzu považovali za likvidaci dle připraveného scénáře a podali na Nejvyšší státní zastupitelství v Brně trestní oznámení na neznámého pachatele, a rovněž žádali prověření všech okolností vedoucích k likvidaci Metropolitního spořitelního družstva i celého sektoru družstevních záložen. Výsledkem bylo, že: 10. 4. 2014: státní zástupkyně rozhodla o stíhání 17 obviněných (vrcholového managementu MSD a dalších lidí) pro zpronevěru a legalizaci výnosů z trestné činnosti. 18. 3. 2015: insolvenční správce MSD Ivo Hala prodal aktiva družstva v nominální hodnotě 10,3 miliardy korun společnosti AB Credit, za pouhé 1,4 miliardy korun (!). Leden 1016: státní zástupkyně D. Smetanová obžalovala 20 členů MSD (včetně 3 členů představenstva) zejména ze zpronevěry (více než 1 miliardy) peněz družstva a z praní špinavých peněz. Spis má i s přílohami 50 000 stran. (115) (116) (117) (118) 7. 12. 2021: soud s vedením družstva stále probíhá a nastává obrat: „Soudy uznaly vinným i bývalého vojáka Jakuba Andrese, kterému ale odpustily trest. Muž si už odpykává 19 let za mřížemi kvůli nájemné vraždě drogového dealera, k praní špinavých peněz z MSD se přiznal a výrazně přispěl k objasnění činnosti dalších obžalovaných.“ (119) Česká justice konečně dopadla „ctihodného“ korunního svědka a kauza MSD se tím chýlí k závěru. Likvidace WPB Capital probíhala podobně (120), zatímco Unibon se vzdal okamžitě po odebrání licence. (104)

A budiž zdůrazněno, že to vše probíhalo za nezájmu politických stran, ale i družstevních organizací!

V prosinci 2014 KSČM a ČSSD navíc prosadily likvidační novelu Zákona o spořitelních a úvěrních družstvech (121), kde se mj. zavádí limit bilanční sumy ve výši 5 miliard Kč (a to i na skupinovém základě) a zavádí se vazba povinného minimálního členského vkladu a depozitního vkladu podle pravidla 1:10.  Družstevní záložna rovněž není oprávněna nabývat přímý nebo nepřímý podíl na základním kapitálu právnické osoby, stát se členem, společníkem, akcionářem právnické osoby, či jiným způsobem nabývat vliv na řízení právnické osoby.

Na počátku roku 2019 tak zbylo pouhých 12 000 družstevníků v 9 kampeličkách s bilanční sumou 12 miliard (a ztrátou asi 50 milionů), které tak disponovaly pouhými 0,16 % českého finančního trhu, jehož bilanční suma činila 7,28 bilionu korun (v roce 2013 to bylo 0,87 %) (122). Naproti tomu ve Francii činí celkový podíl třech největších francouzských družstevní bank (Crédit Agricole, BPCE a Crédit Mutue) na domácím finančním trhu impozantních 59,8% (úvěry), 62,6% (vklady) a 89% (hypotéky) (123).

Marxisté a zrádní socialisté ignorují družstva výrobní, zemědělská a spotřební Zatímco prvorepubliková ČSSD vyhradila rozvoji družstevnictví celá jeden den svých sjezdů, polistopadová ČSSD se ve svých programech k jeho podpoře sice „povinně“ hlásila, ale mj. bez jakékoli koncepce jeho dalšího rozvoje. Nezájem marxistů v KSČM o tento klíčový resort byl samozřejmě „zásadový“. Takže výsledek 30. letého působení marxistů a socialistů je katastrofální.

Podle ČSÚ (124) bylo v ČR v roce 2018 celkem 2 857 542 registrovaných ekonomických subjektů. Z toho bylo 1 942 595 živnostníků (soukromých podnikatelů), 26 249 a.s., 451 963 s.r.o., 173 státních podniků a 14 003 družstev (z toho 10 707 družstev aktivních). (125) Procentuální podíl 10 707 aktivních českých družstev v sektoru obchodních společností (živnostníky nepočítaje!) tedy činí necelých 2,19 %! Není znám počet zaměstnanců v těchto sektorech; zde by byl podíl družstevníků vysoce nízký, a navíc snížený o smluvní zaměstnance družstev, nemajících družstevní statut.

Ještě větším problémem je stanovit podíl tohoto družstevního sektoru na HDP ČR; ČSÚ tato data neuvádí.  Nicméně vzhledem k tomu, že 100 nejlepších podniků v ČR v roce 2018 (při celkovém HDP 5 310 mld. Kč) dosáhlo celkový obrat 2 633 mld. Kč (přičemž jako 100. se umístil Benteler A. Rumburk s.r.o. s roční tržbou 6 mld. korun) (126); a s ohledem na fakt, že roční obrat jediného družstevního „gigantu“ – Dřevozpracujícího družstva Lukavec – se pohyboval okolo 2 miliard korun (127) pak by podíl českých družstev na HDP země měl být hluboko pod 1%...

Bytová družstva Nakonec budiž zmíněn vývoj i tohoto specifického družstevního sektoru. Po zestátnění prvorepublikových lidových bytových družstev marxisty začala s koncem 60. let bytová krize, kterou komunisté chtě nechtě řešili i formou podnikových bytových družstev. Fakticky šlo o pseudodružstva, kde nebylo přímé vlastnictví a o členství rozhodovaly podnikové organizace KSČ a s nimi i korupce, protekce, apod; nicméně v 80. letech družstevní výstavba bydlení již převažovala nad státní.

Polistopadový establišment však usiloval o co nejrychlejší zapomenutí slova družstvo, takže se v roce 1994 přišlo s nápadem v podobě Společenství vlastníků jednotek, kde neplatilo 1 člen = 1 hlas (128) (128). Konkurence SVJ se ukázala vlivnou a počet družstev a družstevních bytů změněných na SVJ raketově rostl: zatímco v roce 1996 to bylo pouhých 191 bytů, v roce 2003 již 1 085 342 bytů! V současnosti dle ČSÚ celkem 64 803 SVJ vlastní 1 587 173 bytů; naproti tomu 8 429 bytových družstev spravuje 431 529 bytů. (130) A poněvadž sektor bytových družstev i společenstev vlastníků (společenstvo ve staročeštině znamená družstvo) představuje významnou voličskou základnu, ucházejí se o její hlasy politikové všech stran; otázka kultivace dosavadní úrovně družstevních hodnot a principů družstevní identity (131) či budování družstevního ekosystému typu COOP City (132) (133), jsou ignorovány.

Výsledkem 100. leté politiky českých marxistů a 30. let polistopadové politiky socialistů je nynější totální převaha predátorské ekonomiky v ČR se všemi negativními důsledky a hrozbami.

J) Globální důsledky 100. leté diverze marxistů v britské Družstevní straně

V roce 2003 sjednala Blairova LP s labouristy v CP již třetí novelizaci Cheltenhamské dohody. a šokující – zejména z hlediska politické suverenity – je Článek 16: „Družstevní parlamentní kandidát bude nominován a vybrán zástupci Labour Party v příslušném volebním obvodě a podle řádů Labour Party. Navíc podepíše listinu obsahující následující prohlášení: ´Přijímám nominaci do parlamentu jako kandidát the Co-operetive Party, dlouhodobě přidružené k Labour Party. V případě zvolení do parlamentu se zavazuji připojit se k parlamentnímu klubu Labour Party, akceptovat jeho stávajícími pravidla a jednat v souladu s nimi´“. (134)  V důsledku Cheltenhamských dohod je CP všeobecně považována za pouhou přidruženou organizaci v rámci Labour Party, společně např. s odbory nebo organizací LBGT…

Na přelomu milénia CP dosahuje relativně famózní volební výsledky: V roce 1997 CP získala 100 % (uspělo všech 28 kandidátů!), v roce 2001 to bylo 96,7 % (z 31 kandidátů neuspěl pouze jediný); V parlamentních volbách 2017 postavila Labour Party celkem 631 kandidátů, z nichž bylo 50 za Družstevní stranu. Zvoleno bylo celkem 262 poslanců (ze 650 možných čili 40,3 %). Zatímco úspěšnost Labour kandidátů činila pouhých 38,7 % (225 z 581), u družstevních kandidátů byla téměř dvojnásobná – 76 % (uspělo 38 z 50 kandidátů)! (135) (136) (137) (138)

The Co-operetive Party se opět stala 3. nejúspěšnější stranou v parlamentních volbách! A přesto v oficiálních volebních statistikách i v médiích o ní není ani zmínka; natož informace o hodnotách, které tato strana reprezentuje!

Proměna země družstevních průkopníků v baštu ekonomických predátorů V roce 2017 the Co-operative Party slavila 100. výročí své existence, a navíc si u Nadace pro moderní ekonomiku (139) objednala vypracování projektu, jak do roku 2030 zdvojnásobit britský družstevní sektor. Nadace vypracovala vysoce kvalitní studii o současné, úrovni i možnostech rozvoje britského družstevnictví a nazvala ji Co-operatives Unleashed; čili Družstva utržená ze řetězů. (140)

Největším šokem bylo zjištění, že se ekonomický výkon britského družstevního sektoru propadl na samé dno západní ekonomiky! Podíl britských družstev na HDP země (2 %), je dokonce 6x nižší než ve Francii, 4x nižší než v Německu a v Itálii a 2 - 5x nižší než v USA, Nizozemí, Finsku, Švédsku či v Novém Zélandu! Navíc obrat britských družstev činí necelé 1 % obratu země; přičemž celou polovinu družstevního obratu generují 2 spotřební velkodružstva – the Co-operative Group a the John Lewis Partnership – mající roční obrat 9.5 mld. L respektive 10.2 mld. L! (141) (142) Dalším tristním poznatkem je, že hluboce stagnující britské družstevnictví funguje ve fakticky nepřátelském společensko-ekonomickém prostředí. Zatímco v zemích s rozvinutou družstevní ekonomikou – jako Itálie, Francie či USA – byly pro rozkvět družstevního sektoru vytvořeny potřebné legislativní, finanční, právní a provozní podmínky, britská družstva čelí problémům od přístupu k financování přes špatně přizpůsobené legislativní, právní, regulační a poradenské systémy, až po nerozvinutou podpůrnou infrastrukturu. A v době daňových rájů a dalších forem daňových úniků pak není divu, že 5 největších britských družstev zaplatilo celkem o 50 % vyšší korporátní daň než Amazon, Facebook, Apple, eBay a Starbucks dohromady!

Tak žalostně skončila Velká Británie, která byla – až do vzniku marxistické Labour v roce 1900 – vzorem družstevního vývoje. Vzpomenuto budiž ustavení 1. (družstevní) Internacionály v Londýně, založení britského Družstevního svazu, vznik Rochdalských poctivých pionýrů, založení Mezinárodního družstevního svazu v Londýně atd. Zmíněno budiž i družstevní finančnictví a první družstevní (mutuální) pojišťovna, Equitable Life, zřízená již v roce 1762; Formalizovány v roce 1819 (zákonem Friendly Societies Act) ovládly družstevní finanční společnosti trh. Mimo jiné fungovaly i jako stavební spořitelny, které umožňovaly městským dělníkům dostupné bydlení. Od toku 1900 se na finančním trhu v USA, Kanadě a poté i v Evropě prosazovaly družstevní banky typu credit union. Avšak ve Velké Británii byla první credit union (the Hornsey Co-operative, dnes London Capital Credit Union) založena až v roce 1964! Pikantním je přitom fakt, že tuto premiérovou britskou družstevní banku založily rodiny… černošských přistěhovalců z Karibiku! To znamená, že příčinou oné 60. leté absence družstevního bankovnictví ve Velké Británii nebyly důvody legislativní, ale organizační a politické!  Výsledkem mj. je, že – zatímco ve Francii činí bilanční suma družstevních bank impozantních 62 % z celkové bilanční sumy všech francouzských bank a v Rakousku to je 40,4 % – ve Velké Británii dosahuje podíl družstevního finančnictví pouhých 5,27 % bilanční suny všech britských bank! (123)

Marxistická Labour v letech 1945-1950 zestátnila 1/3 britské ekonomiky, která byla za vlády J. Majora a M. Thatcherové opět zprivatizována. Náprava škod, které více než stoletou blokací rozvoje místního družstevnictví a zaměstnaneckého akcionářství britští marxisté způsobili, již bude složitější.

Avšak škody, napáchané nepřátelským převzetím britské Družstevní strany marxisty v roce 1927 a její „internací“ v rámci Labour Party, lze považovat za katastrofální, neboť mají i globální důsledky. Unikátní The Co-operative Party totiž „zmizela“ z britské politické, mediální i veřejné sféry a současně byl zablokován její politický, ideologický i personální rozvoj. A především zůstala utajena světu, takže její pionýrský čin nebyl následován. Skutečnost, že dnes nikde neexistují Družstevní strany natož jejich světová internacionála – i z toho plynoucí ekonomické, politické a společenské důsledky, padají plně na vrub marxistické agresivitě a nadutosti.

K) Aktuální rozsah evoluční anomálie Západu

Pro posouzení závažnosti i rozsahu ekonomických aspektů evoluční anomálie v ekonomice Západu budou uvedena aktuální data o družstevnictví a zaměstnaneckém akcionářství v USA, Německa, Francie, Velké Británie, Rakouska a ČR. Zmíněny budou především podíly družstevní ekonomiky na HDP země, popř. na celkové bilanční sumě bank, a rovněž podíl družstev na zaměstnanosti.

USA. V této zemi s 325 miliony obyvatel oficiálně působí téměř 30 000 družstev, majících (při vícenásobném členství) celkem 350 milionů členů a poskytujících více než 2 miliony pracovních míst. Jejich roční obrat činí 650 miliard dolarů; tzn. 3,5 % amerického HDP.

Družstevní finančnictví (data 2011). Družstevní úvěrové finančnictví dosáhlo bilanční sumy 2 biliony dolarů, tzn. 14,2 % bilanční sumy všech komerčních bank v USA, která činila téměř 14 bilionů dolarů, Na družstevní bilanční sumě se 760,9 mld. $ podílely Credit Unions, banky zemědělského úvěrového systému (Farm credit systém) dosáhly 186 mld. $ a podíl zbývajícího sektoru (Národní banka spotřebních družstev a další finanční společnosti podporující družstevní podnikání) činil 1,072 bilionu $. (143) (144) (145) (146) (147) (148) (149)

Zaměstnanecké akcionářství.  V roce 2014 bylo v USA do různých forem zaměstnaneckého vlastnictví zapojeno 15 milionů zaměstnanců, kteří v 9615 podnicích vlastnili akcie v hodnotě 1,4 bilionů dolarů a jejich podíl na HDP činil necelá 2 %.  Zaměstnanci plně kontrolovali asi 40 % těchto firem a 100 největších firem, které zaměstnanci vlastní minimálně z 50 %, aktuálně zaměstnává více než 606 000 lidí. (150) (151) (152) (153)

HDP Spojených států v roce 2016 činil 18,57 bilionů dolarů. Pracovní síla v roce 2017 čítala 160 mil. osob. 2 miliony družstevníků (zaměstnanců družstev) tak představují pouhých 1,25 % veškeré pracovní síly.  Se započtením všech zaměstnaneckých akcionářů (top manažeři plus zaměstnanci – celkem 15 mil.; přičemž vlastníků strategického počtu zaměstnaneckých akcií bude jen zlomek) stoupne tento podíl na 10,62 %.

FRANCIE V této zemi je více než 23 000 družstev majících přes 20 milionů členů (při vícenásobném členství) a zaměstnávajících 1 200 000 pracovníků. Jejich celkový roční obrat dosahuje 317 miliard €, tzn. 14,1 % HDP. (154)

Družstevní finančnictví (2016) Bilanční suma 92 družstevních bank (několika finančních skupin mj. BRED, Group Banque Populaire, Groupe Crédit Agricole, Groupe Crédit Mutuel s 331 650 zaměstnanců činila 3,488 bln €; čili 42 % bilanční sumy všech bank ve Francii, která činila 8,3 bln €. (123) (155)

Zaměstnanecké akcionářství (2016) Ve 272 francouzských podnicích vlastnilo 2 681 604 zaměstnanců podnikové akcie v průměrné hodnotě 29 109 €, což činilo 3,93 % celkové podnikové hodnoty. Dalších 1,94 % vlastnilo celkem 1443 top manažerů, přičemž průměrná hodnota jejich akcií činila 1,581 milionu €. (156)

HDP Francie v roce 2016 činil 2,125 bilionů €. Pracovní síla v roce 2017 čítala 30,3 mil. osob. Z toho 1 200 000 družstevníků (zaměstnanců družstev) představuje pouhých 3,95 % veškeré pracovní síly.  Se započtením všech zaměstnaneckých akcionářů (top manažeři plus zaměstnanci) – celkem 2, 683 mil. – stoupne tento podíl na 12,78 %.

VELKÁ BRITÁNIE V této zemi s 65,6 miliony obyvatel působí 6800 družstev majících necelých 15 milionů členů a poskytujících 33 829 pracovních míst. Jejich celkový roční obrat činí 52,1 mld. €, tzn. 2,3 % HDP. (154)

Družstevní finančnictví (2016). Bilanční suma 634 finančních institucí s 32 504 zaměstnanci činila 441 89 mld.€, tzn. 5,27 % bilanční sumy všech bank ve Velké Británii s celkovou hodnotou 9,38 bln. €(123) (155) 

Zaměstnanecké akcionářství (2016) V 550 britských podnicích vlastnilo 6 959 900 zaměstnanců podnikové akcie v průměrné hodnotě 28 169 €, což činilo 1,62 % celkové podnikové hodnoty. Dalších 1,03 % vlastnilo celkem 660 top manažerů, přičemž průměrná hodnota jejich akcií činila 19,314 milionu €. (156)

HDP Velké Británie v roce 2016 činil 2,258 bilionů €. Pracovní síla v roce 2017 čítala 36,2 mil. osob. 33 829 družstevníků (zaměstnanců družstev) tak představují mizivých 0,09 % veškeré pracovní síly.  Se započtením všech zaměstnaneckých akcionářů (top manažeři plus zaměstnanci – celkem 6, 993 mil.; (156) přičemž vlastníků strategického počtu zaměstnaneckých akcií bude jen zlomek) stoupne tento podíl na 19,27 %.

RAKOUSKO. V této zemi s 8,7 miliony obyvatel působí 1 684 družstevních podniků s celkem 3 185 000 členy. Družstva zaměstnávají celkem 37 235 pracovníků a jejich roční obrat činí 10.22 mld. €, tzn. 3,06 % HDP. (155)

Družstevní finančnictví (koncem roku 2011) Bilanční suma všech rakouských bank činila 941,9 mld. €. Z toho na privátní bankovnictví připadalo 279,5 mld. € (29,6 %); na státní sektor (spořitelny, hypotéční banky plus speciální státní banka) 281,7 mld.€ (29, 9 %) a nejvyšší bilanční sumy dosáhly družstevní banky: Raiffeisen credit cooperatives 309,7 mld. € a Volksbank credit cooperatives 71 mld. €, čili celkem 380,7 mld. € (40,4%).(123) (147)  

Zaměstnanecké akcionářství V 39 rakouských podnicích vlastnilo 79 121 zaměstnanců podnikové akcie v průměrné hodnotě 27 781 €, což činilo 2,15 % celkové podnikové hodnoty. Dalších 1,70 % vlastnilo celkem 136 top manažerů, přičemž průměrná hodnota jejich akcií činila 12,8 milionu €. (156)

HDP Rakouska činil 332,4 mld. €. Pracovní síla v roce 2017 čítala 5,8 mil. osob. 37 235 družstevníků (zaměstnanců družstev) tak představují mizivých 0,63 % veškeré pracovní síly.  Se započtením všech zaměstnaneckých akcionářů (top manažeři plus zaměstnanci – celkem 0, 116 mil.; přičemž vlastníků strategického počtu zaměstnaneckých akcií bude jen zlomek) stoupne tento podíl na 2 %.

ČESKÁ REPUBLIKA. Dle stejného zdroje (Cooperatives Europe statistics) v ČR – s 10,5 miliony obyvatel – působí celkem 1 307 družstev, majících celkem přes 154 000 členů, a zaměstnávajících 53 594 pracovníků. Jejich celkový obrat činí 71 mld. Kč; přičemž HDP ČR činí 4 224 miliard Kč. (145) Podíl družstevního sektoru na HDP ČR tedy činí pouhých 1,68 %...

Družstevní finančnictví V předchozím výčtu není zmíněno družstevní bankovnictví, které v ČR představují spořitelní a úvěrní družstva (kampeličky) V roce 2016 v ČR podnikalo 11 kampeliček, majících celkem 51 586 členů. Bilanční suma všech družstevních záložen činila 34,2 miliardy Kč a celkově hospodařily se ztrátou asi 1 milion Kč. (158)

Družstevní záložny však nejsou evidovány v rámci bankovního sektoru ČR – který tvoří 47 bank, poboček zahraničních bank a stavebních spořitelen – jehož bilanční suma a celkový čistý zisk činily 6 bilionů Kč, respektive 73,9 miliard Kč. Za jediný český subjekt zde lze považovat banku Fio s bilanční sumou 80,5 mld Kč a ziskem 200 mil. Kč. (159)

Podíl českých subjektů na celkové bilanční sumě tedy činí pouhých 1,34 %, což ČR staví na úroveň nesvéprávné finanční kolonie, jejíž „podíl“ na celkovém zisku finančního sektoru činí mizivých 0,27 %! Ještě hůře dopadá srovnání družstevního sektoru se sektorem privátním, kde celková bilanční suma všech kampeliček činí mizivých 0,16 % bilanční sumy privátních bank!

Zaměstnanecké akcionářství V 8 podnicích v ČR pracuje celkem 3 264 zaměstnanců vlastnících podnikové akcie v průměrné hodnotě pouhých 84 €. Jejich podíl na celkové podnikové hodnotě není uveden, nicméně by měl činit „významných“ 0,0013 %...  Naproti tomu 45 podnikových top manažerů vlastní zaměstnanecké akcie v průměrné hodnotě 408 870 €, což činí 0,08 % hodnoty podniků. (151)

HDP ČR činil 332,4 mld. €. Pracovní síla v roce 2017 čítala 5,213 mil. osob. 53 594 družstevníků (zaměstnanců družstev) tak představují mizivých 1,01 % veškeré pracovní síly.  Se započtením všech zaměstnaneckých akcionářů (top manažeři plus zaměstnanci – celkem 0, 056 mil.; přičemž vlastníků strategického počtu zaměstnaneckých akcií bude jen zlomek) stoupne tento podíl na 1,07 %.

Uvedená data prokazují, že aktuální podíl družstevnictví a zaměstnaneckého akcionářství na HDP i na zaměstnanosti uvedených zemí je – s výjimkou některých sektorů – zcela marginální! Přitom trend rozvoje ekonomiky, generující pozitivní etické i společenské hodnoty, který byl patrný již od poloviny 19. století i její tehdejší společenská a politická podpora dávaly naději, že v 21. století bude na Západě tento typ ekonomiky dominovat. Alarmující je i souvislost prokazující, že u států s nejvyšším podílem družstevního bankovnictví na celkové bilanční sumě (Francie, Rakousko) je výrazná tendence k neutralitě a samostatné zahraniční politice. U zemí, kde je tento podíl nízký (USA či VB) – a tudíž je i značný vliv finanční oligarchie – převažuje naopak sklon k predátorskému militarismu a agresivitě. 

L) Marxisty deformovaný Západ jako riziko pro civilizaci

Vznik a vývoj ekonomických subjektů od počátku 1. průmyslové revoluce evidentně prokazoval, že ekonomika, generující demokracii, solidaritu, poctivost, zodpovědnost a důstojnost, je na trhu konkurenceschopná a umí si vytvářet i potřebný družstevní ekosystém. Úrovni ekonomiky predátorské mohla konkurovat již koncem 19. století; a současně mohla disponovat i vlastní a mohutnou politickou, institucionální, ekonomickou i občanskou podporou.

Marx a marxisté však nepřátelským převzetím 1. (družstevní) Internacionály v roce 1864 i Lassalovy „družstevní strany“ (a později i britské the Co-operative Party) – a současně 150 let trvající likvidací a blokací všech družstevních forem podnikání – však přirozenou evoluci západní ekonomiky i společnosti zcela zdeformovali a zmařily její nadějnou perspektivu.

Dnešní realita je proto, bohužel, úplně opačná. Po pádu marxistických režimů a privatizaci jejich ekonomik totálně převažuje predátorská ekonomika generující individualismus, egoismus, bezohlednost a bezpráví a plodící společenské hrozby, rizika a paradoxy.

Série predátorských agresí, tragédií a krizí, následující pád marxistických systémů – a zahrnující zejména Jugoslávii, Srbsko, Afganistán, Irák, Libyi a Sýrii – byla neskutečně krvavá a brutální a provázela ji i krize finanční. To vše jsou důsledky předchozí marxistické deformace Západu, postrádajícího blahodárný vliv ekonomiky generující demokracii, solidaritu, poctivost, spravedlnost, zodpovědnost a důstojnost….

Na vrub Marxe a marxistů tak lze dokonce přičíst i globální zdravotní, ekonomickou i morálními krizi v podobě pandemie covidu-19, komplikovanou vpádem Ruska na Ukrajinu.

Těmito problémy a současně i řešením evoluční deformace Západu se bude zabývat 2. část.

ZDROJE: (1) Robert Owen; (2) STÁT A REVOLUCE (Vladimír Iljič Lenin, 1917); (3) Mutualismus (ekonomie); (4) Louis Blanc /1811-1882/ ;(5) Ferdinand Lassalle; (6) Charles Gide; (7) Danish cooperative movement; (8) Obščina; (9) Shore Porters Society; (10) Fenwick Weavers' Society; (11) History of the cooperative movement; (12) Dr William King and the Co-operator 1828 -1830; (13) THE UK CO-OPERATIVE MOVEMENT IN THE XIXTH  CENTURY Gillian Lonergan; (14) Rochdale Society of Equitable Pioneers; (15) Consumers' co-operative; (16) Cooperative federation; (17) Družstevní formy podnikání ve světě. Bc. Lucie Bartáková; Diplomová práce; (18) The Philadelphia Contributionship; (19) Co-operative Banking in France; (20) Ninomiya Sontoku; (21) Samuel Jurkovič; (22)  Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie. Eduard Bernstein; (23) Socialismus, Josef Macek; (24) Édouard de Boyve; (25) HISTORY OF COOPERATIVES  IN THE UNITED STATES: AN OVERVIEW; (26) ICA Germany; (27) Cooperatives in Germany; (28) International Cooperative Alliance; (29) RERUM NOVARUM: Papežská encyklika o dělnické otázce a úloze svépomocných organizací; (30) CONSUMERS´ CO-OPERATIVE SOCIETIES By CHARLES GIDE; (31) Na co se v lekcích marxismu zapomnělo James Jakoubek; (32) Ferdinand Lassalle; (33) Ferdinand Lassalle Offenes Antwortschreiben; (34) Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein; (35) General German Workers' Association; (36) The Gotha and Erfurt Programs; (37) French Left; (38) International Workingmen's Association; (39) Internationale Arbeiterassoziation; (40) Second International; (41) Zürich Socialist and Labour Congress, 1893; (42) Social Democracy 1912. Manifesto of the International Socialist Congress at Basel; (43) Encyklopedie ČSSD založená ke 135. výročí založení strany; Z historie české sociální demokracie; (44) Rozpad Osmanské říše, Diplomová práce, Kryštof Poborský; (45) Co-operative Party; (43) The Co-operative Party; (47) Agents of Revolution-1. Was Lenin a Spy for Germany?; (48) Souboj Stalina s Trockim, proč se ti dva tak nenáviděli? ČS legie v SSSR plnily úlohu USA. České vazalství od samotného počátku vzniku Masarykovské republiky!; (49) Antony C. Sutton: Wall Street and the Bolshevik Revolution; (50) Agents of Revolution-2. How the Leaders of October Repaid their Debts to the Sponsors; (51) První gulagy vznikaly v Moskvě, ukazuje projekt s tezemi Lenina a Trockého; (52) Otázka - Odpověď V.V. Pjakina ze dne 20.08.2018; (53) The Cooperative Movement in Russia; (54)  Stalin a podnikatelé; (55) The History of Centrosoyuz; (56) Communist revolutions in Europe; (57) German Revolution of 1918–1919; (58) Biennio Rosso; (59) Revolutions and interventions in Hungary (1918–1920); (60) Communist International; (61) Godesberg Program; (62) Nová levice (1) – Frankfurtská škola; (63) Nová levice (2) — Frankfurtská škola; (64) Nová levice (3) — Frankfurtská škola; (65) Sociologická encyklopedie; (66) Historie odborového hnutí; (67) Družstevní bankovnictví v České republice a Rakousku. Diplomová práce: Bc. Michal Král; (68) History of the Raiffeisen Organization; (69) The German Financial System - PDF Free Download; (70) Co-operative Party; (71) the Co-operative Party; (72) Co-operative Commonwealth or New Jerusalem? The Co-operative Party and the Labour Party, 1931-1951;(73) Příběh britské Družstevní strany /4/; (74) Teheránská konference; (75) Coopstory – dějiny družstevnictví cz; (76) Co-ops in Spain’s Basque Region Soften Capitalism’s Rough Edges; (77) Mondragonská družstevní korporace; (78) Jak si zaměstnanci koupili ocelárny; (79) Employee Stock Ownership Plan (ESOP) Facts; (80) Learning from Emilia Romagna’s cooperative economy; (81) Enabling Policy Environments for Co-operative Development (Monica Juarez Adeler); (82) Tržní socialismus - Market socialism; (83) Socialistická federativní re/publika Jugoslávie – Socialist Federal Republic of Yugoslavia; (84) Programy zaměstnaneckého vlastnictví akcií v Číně; (85) Privatization in Poland; (86) Regionální geografické aspekty transformace zemědělství České republiky Obecné tendence ve vývoji zemědělství ČR do roku 1989; (87) František Čuba: kapitalista ve výkladní skříni ČSSR. ‚Byl schopen zapojit StB do svého byznysu,‘ tvrdí historik; (88) Cooperatives; (89) Před 70 lety odpálili Sověti první atomovku. Kvůli testu obětovali stovky zvířat; (90) Strategic Defense Initiative; (91) Perestroika; (92) Krajně temné slušovické žilky. Revoluce není dokončena. Před 30 lety přijel Václav Havel na Václavák a začal řádit; (93) MDA Revoluce s lidskou tváří? – debata k výročí 17. listopadu 1989; (94) Alfred Herrhausen; (95) Inside The Assassination Of Detlev Rohwedder, The Politician Who Tried To Unify East And West German Businesses; (96) Alexander Dubček; (97) Rozpad Jugoslávie; (98) Kupónová privatizace; (99) Historie ČNB; (100) Boris Jelcin; (101) Střelba z tanků a 187 mrtvých. Před 25 lety se v Moskvě bojovalo o parlament; (102) That Crush at Kosovo’s Business Door? The Return of U.S. Heroes; (103) Kosovo Mulls Giving Wesley Clark Major Stake in Coal; (104) Dobydou čeští družstevníci stupně vítězů? /6/; (105) 81 000 českých firem je řízeno ze zahraničí, z toho 13 000 z Ruska; (106) Komu patří české banky a kam proudí jejich zisky?; (107) Bankám v roce 2019 rekordně vzrostly zisky. Opět však skončí za hranicemi; (108) Banky vytvořily za rok 2019 rekordní zisky. Zpět do ekonomiky je ale nevrací; (109) Pavel Pečínka. Pod rudou vlajkou proti KSČ; (110) ČLENSKÁ ZÁKLADNA ČESKÉ STRANY SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÉ Bakalářská práce Karel Gargulák; (111) Komunistická strana Čech a Moravy; (112) Politický vývoj Obvodní organizace ČSSD na Praze 2 v období červen 1992–červen 1997; (113) Annual economic survey of employee share ownership in european countries 2018; (114) Zákon o kampeličkách – Pomník hanby ČSSD a KSČM!; (115) Záložna MSD bez licence se brání: „Šlo o předem domluvený likvidační scénář“; (116) Policie znovu otevřela případ MSD; (117) Kauza Metropolitního spořitelního družstva: Kam zmizelo 8 a půl miliardy? Nepomohli žalobci miliardáři k výjimečně výhodnému obchodu?; (118) Kauza Metropolitního spořitelního družstva: Jak došlo k vytunelování družstva a vyprání prostředků přes Hongkong - část I; (119) Odvolací soud zpřísnil tresty bílým koním, kteří vytunelovali miliardu; (120) Vše o WPB Capital; (121) 23. schůze, 91. hlasování, 9. prosince 2014, 18:27 Novela z. o spořitelních a úvěrních družstvech-EU; (122) Družstevní záložny procházejí těžkým obdobím, nabízejí ale zajímavé zhodnocení; (123) ANNUAL REPORT 2018 European Association of Co-operative Banks.; (124) Tab. 2: Počty jednotek v registru ekonomických subjektů podle převažující činnosti a vybraných právních forem;; (125) Statistická ročenka 2017; (126) 100 NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH; (127) Dřevozpracující družstvo Lukavec se umístilo mezi nejlepšími firmami republice22; (128) Historie bytového družstevnictví; (129) Stručné dějiny bytového družstevnictví v Československu; (130) Bytová družstva a společenství vlastníků jednotek-časové řady; (131) Monsport žaluje bytové družstvo Svatopluk o 21 milionů za nájem za poslední tři roky; (132) Co-op City, Bronx;; (133) Cooperative Living and Affordability; (134) National Agreement between the Labour Party and the Co-operative Party (2003); (135) Co-operative Party; (136) Record number of Co-operative Party MPs elected; (137) 2017 United Kingdom general election; (138) United Kingdom general elections overview; (139) New Economics Foundation; (140) CO OPERATIVES UNLEASHED; (141) Co-operative Group; (142) John Lewis Partnership; (143) Cooperative Finance; (144) The Farm credit system – an overview on the U.S. cooperative banking system; (145) National Cooperative Bank; (146) USA State-by-State Co-op Data Now Available; (147) Financial Services; (148) 2013 Banking Industry Assessment; (149) National cooperative month, october 2017; (150) Zemědělství v USA stojí na družstevních principech; (151) National Center for Employee Ownership (NCEO); (152) The Employee Ownership 100: America's Largest Majority Employee-Owned Companies; (153) Key Facts About S ESOPs; (154) Coopérative (Les coopératives en France); (155) Cooperatives Europe statistics; (156) Ročenka EFES pro rok 2017; (157) Družstevní bankovnictví v České republice a Rakousku (Bc. Michal Král, diplomová práce); (158) České kampeličky se dostaly do mírné ztráty, počet členů rostl; (159) ČNB: Čistý zisk bank stoupl loni na 75,9 miliardy Kč;