V. Klaus jako prezident fatálně selhal a neměl by kandidovat!

Titulek asi mnohému čtenáři přijde přehnaně radikální či nespravedlivý: copak může český prezident s pravomocemi – ve srovnání s jeho americkým či ruským protějškem – natolik omezenými, že bývá škodolibě považován za politicky bezmocného kladeče věnců, vůbec osudově selhat? Položil snad prezident Klaus špatný věnec na špatný hrob? Nebo se snad při české hymně choval jako zfetovaný uličník a ještě se vysmrkal do prezidentské standarty? Selhání tohoto druhu se jistě nepřihodilo. V. Klaus si svůj image serióznosti a důstojnosti bedlivě střeží – na rozdíl od jeho někdejšího kolegy, opilce Jelcina. Nicméně v průběhu jeho státničení vznikla situace, kdy mohl zazářit jako politik par excellence a významně se zapsat do české historie. Měl ovšem na výběr jen buď – a nebo. Jeho situace se podobala pozicí šachisty, který má šanci udělat vítězný tah; avšak přehlédne-li ho, je ztracen! Prezident Klaus svoji dějinnou šanci trestuhodně promarnil a historikové mu to jistě nezapomenou. Zajímavé rovněž je, že to zcela uniklo jak médiím, tak opozičním politikům.

Aby nepadlo obvinění ze zaujatosti, úvodem budiž připomenuty Klausovy pozitivní počiny: za moudré a odvážné lze označit např. jeho veto zákonu o registrovaném partnerství, které vznesl navzdory poměrně širokému nátlaku radikálních stoupenců této pseudovymoženosti. Značnou dávku racionálního vlastenectví i politické odvahy nelze nevidět ani v Klausově euroskepticismu. Velkého sportovního ducha pak prokázal svým vpádem do diskuze o příčinách globálního oteplování, kde bojuje proti drtivé převaze environmentalistů, byť fakty jsou jak skleníkový efekt tak sluneční erupce. Závěr, zda nevídaný úbytek ledovců způsobují emise CO2 či zvýšená sluneční aktivita, však patří akademikům. Nyní již k meritu události avizované v úvodu.

Významným hráčem na domácí politické scéně se český prezident stává svou pravomocí jmenovat premiéra a signovat ministry české vlády. Prezident Klaus si tyto příležitosti vždy náležitě vychutnával, viz například ťafku předsedovi ČSSD Grossovi, že pokud mu nepřinese na Hrad autogramy většiny poslanců, přejících si tohoto chlapce v premiérském křesle, tak křeslo nebude. Nicméně předchozí volební období se 111 poslanci ČSSD a KSČM Klausovy manévrovací schopnosti silně paralyzovalo; a na to, aby po rezignaci Špidly či Grosse zvolil variantu úřednické vlády jednak neměl dost poslanců, také věděl, že by šlo o zvrácení výsledku voleb; sám nakonec dost dlouho krvácel z rány, kterou mu takto způsobil prezident Havel po české variantě sarajevského atentátu.

Skutečně hvězdná chvíle pro Hrad nastala okamžikem oznámení patového výsledku parlamentních voleb 2006 a V. Klaus se ocitl ve svém živlu: "Je třeba postupovat rychle, bez zbytečného otálení," oznámil a dva dny po volbách. Jejich vítěze, Mirka Topolánka, však nejmenoval premiérem, pouze pověřil(!) jednáním o nové vládě... Další ťafka!

Ústava ČR však prezidentovi při jmenování premiéra a nové vlády příliš volnosti nedává; racionální logikou, kterou tvůrci Ústavy sledovali (tři pokusy jmenovat premiéra a pak nové volby), je co nejrychlejší sestavení funkční vlády. Při první pokusu tudíž musí být premiérem jmenován předseda vítězné strany voleb. Nezíská-li tento premiér důvěru parlamentu, logika velí jmenovat premiérem předsedu nejsilnější opoziční strany. Nesestaví-li vládu ani on, prezidentova role končí, poněvadž do třetice navrhuje premiéra předseda Poslanecké sněmovny a prezident jej musí designovat. V. Klaus ovšem logiku druhého pokusu pochopil až poté, co k tomu byl doslova donucen... a kolorit oné doby stojí za připomenutí, neboť historikové, hledající kořeny českého neofašismu, je zde patrně identifikují.

Zmínkou o marných nadějích předsedy ČSSD na jmenování premiérem v eventuálním druhém kole, prezident vyvolal další konflikt. Paroubek reagoval zablokováním Poslanecké sněmovny: nebyl zvolen její předseda ani ostatní funkcionáři a orgány; ustavující schůze Sněmovny nemohla být ukončena, a Sněmovna nemohla v první řadě hlasovat o důvěře eventuální vládě.

Nato byly za velkorysé mediální podpory rozpoutány šináglie: občan Šinágl 6. července svolal po vzoru Klementa Gottwalda demonstraci, na které žádal odstoupení premiéra z nejvyšších státních i stranických(!) funkcí. Spisovatel Martin Vopěnka přispěl burcující proklamací: "Podle mého názoru nadešel opravdu čas vyjít do ulic. Dokud bude mít Paroubek politický vliv je naše demokracie v ohrožení." Bývalý člen KSČ nyní v dresu ODS po bolševicku volal, aby Paroubek veřejnosti vysvětlí své "nekonečně destruktivní chování." "Diplomacii" vyjednávačů Topolánka, Kalouska a Bursíka popsal L. Zaorálek takto: "Naši partneři nám při jednáních říkají, že nás přimějí k tomu, abychom byli povolní... Vyhrožují, že veřejnost nebude trpět blokování Sněmovny..."

Premiér Paroubek podává ostentativně demisi a prezident ji stejně ostentativně nepřijímá... Teprve poté Klaus chápe logiku druhého kola: iniciuje jednání o řešení ústavní krize a na jeho konci prohlásií, že si neumí představit, že by ve druhém ústavním kole nedostala příležitost ČSSD. Rázem je vše vyřešeno: Je zvolen předseda PS, Paroubek úspěšně re-rezignuje, „pověřenec-vyjednavač Topolánek“, který žádnou vládu nevyjednal, byl nicméně jmenován premiérem a po čtyřech ztracených měsících předstoupil před poslance s žádostí o důvěru pro zcela utopický projekt menšinové vlády ODS...

Klíčovými jsou pak informace, které v předvečer oné beznadějné žádosti o důvěru s důsledkem demise poskytl Topolánek MF DNES, kde doslova říká: „Já si dovedu představit, že po demisi vlády pověří prezident Václav Klaus obratem znovu Mirka Topolánka…“ Otázku užaslé M. Jílkové, „Pochopila jsem to dobře? Vy připouštíte možnost, že by prezident Klaus podruhé jmenoval vás premiérem,“ odbývá Topolánek se suverenitou adolescenta: „A proč ne?“ (A zatímco Topolánkův poradce Dalík na Frekvenci 1 přiznal, že o prezidentově rozhodnutí jmenovat Topolánka znovu premiérem věděli dopředu, Topolánek již 7. listopadu (MF DNES) předstírá ztrátu paměti slovy "Prostě to nechápu…"

Pokud nyní někdo spekuluje, zda příčinou oněch dvou 180 stupňových názorových obratů v případě druhého prezidentského pokusu snad nebyla Klausova pozice faktického rukojmího Topolánka (při eventuálním druhém Klausově tažení na Hrad), patrně se nemýlí.

Zatímco V. Klaus se nejspíše pokusil o jakousi z nouze ctnost a formou gentlemen´s agreementu s Topolánkem dohodl podobu nějaké většinové vlády s účastí ČSSD, premiérův charakter již nejspíše a beznadějně tonul ve vsetínské slivovici (soudit se tak dá mj. i z jeho zlatého výroku, že: „...si Jiří Paroubek neúspěšně vybral pokus k sestavení kabinetu, aniž by k tomu byl pověřen..." LN 6. října). Re-designovaný premiér sestavil bez konzultace s prezidentem koalici ODS se zelenými, lidovci a dvěma odpadlíky z ČSSD a s vědomím, že prezident může říci jen ano nebo jo, se chystal na Hrad.

Zděšený prezident reaguje 6. listopadu dramatickým prohlášením ve kterém doslova stojí: „Ukázalo se, že dohoda o jakékoli parlamentní většině je nemožná, pokud vylučujeme podplácení, vydírání a různé podobné praktiky…“

Tímto výrokem ovšem český prezident vyhrotil situaci tak, že mohl už jen slavně zvítězit, nebo utrpět naprosté fiasko! V. Klaus se rozhodl pro druhou variantu, a vládu vyděračských vyjednavačů, která – parafrázováno – vznikla korupcí, vydíráním či podobnými praktikami, potupně legalizoval. Tím zcela vybočil z koncepce českého prezidentství, která po prezidentovi žádá tu nejvyšší mravní integritu. No dobře, zeptá se nyní čtenář, ale co mohl chudák Klaus dělat, když mu Ústava nařizuje aby vládu, předloženou mu jím designovaným premiérem, schválil?

Jaký byl onen prezidentův vyhrávající tah? Nabízí se jediná logická odpověď: V. Klaus se měl zachovat jako český prezident! Měl pohrozit abdikací a v případě nutnosti i abdikovat! Zachoval by si tak ten nejvyšší politický kredit (a v další prezidentské kandidatuře by jej podpořil i Paroubek). Místo toho se rozhodl pro plavbu v české politické stoce a ve Strakově Akademii vědomě instalovat vládu stojící na korupci, vydírání či jiných podobných praktikách. Takovou potupu si občané této země rozhodně nezaslouží! Navíc s jídlem roste chuť: což platí zvláště pro kriminálníky, kterým jejich delikt projde.

A aby měl TGM k pozvracení nynější české elity důvodů více, Klausův jediný prezidentský protikandidát, Paroubkem, Bursíkem a Havlem posvěcený, se v televizi přiznal, že nezná ona dvě slova napsaná na prezidentské standartě!... Zvítězí-li, jistě tam hrdě dopíše: Time Is Money!