Nejvyšší státní zástupkyně si pro svoji agresi
proti kauze Čunek nemohla přát lepší společenskou atmosféru. Novináři měli
plnou hlavu starostí kde je a kdo vlastně je Anička a utichající zájem o
Topolánkovo cizoložství nahradil sólokapr v podobě cizoložství Paroubkova.
Sám opoziční lídr byl zaneprázdněn právními i rodinnými problémy souvisejícími
s jeho malérem, ČSSD byla rovněž zaneprázdněna (diskuzí o vkusném přístupu
svého šéfa k manželství) a sociálně byrokratická právní elita nemohla
přijít na jméno advokátovi (JUDr. Altnerovi), jenž pro ni vysoudil Lidový dům.
Nejvyšší státní zástupkyni (nsz) se totiž povedl kousek, který by jí nespíše
záviděl i dobrý voják Josef Švejk.
Švejk za válečné vřavy dostal dva kufry prvními respektive druhými díly zamilovaného románu Hříchy otců od Ludwiga Ganghofera. Na poněkud hysterickou (byť logickou) radu svého nadřízeného si ponechal jen první kufr a druhé díly (na radu drogisty Vaňka z Kralup) posloužily k balení cigaret. Jenže strana 160. a 161 osudného 2. dílu sloužila jako supertajný kódovací klíč. Když nadporučík Lukáš pochopil, co způsobil, pronesl pamětihodnou větu: “Já vám něco řeknu, Švejku… Mně se samotnému už hnusí nadávat vám blbů. Vy jste provedl něco tak hrozného… Ale vy se toho nikdy nedozvíte...“ A dobrý voják Švejk měl sám před sebou úctu. To se každý den nestane, aby provedl něco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvědět, co to bylo.
Nejvyšší státní zástupkyně odebrala Čunkův případ příslušnému okresnímu prokurátorovi, s logikou papaláše Lukáše jej předala jinému okresnímu prokurátorovi, a ten (fakticky) vynesl verdikt úplně opačný než pokurátor první. Vesecká se Zákonem o státním zastupitelství bohužel naložila podobně jako zmínění vojáci prohnilého Rakousko-Uherského císařství – změnila jej v pouhý cár papíru.
Veledůležitým smyslem tohoto zákona je mj. ochrana demokratického státu před nežádoucí intervencí exekutivy (prostřednictvím nsz) do probíhajících kauz (Šéfa NSZ, jak známo, jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti). Zmíněný účel pak zajišťuje logika (duch) zákona i jeho architektura. Proto jsou úkoly a pravomoci jednotlivých stupňů hierarchie SZ taxativně vyjmenovány respektive striktně odděleny.
NSZ sice v této hierarchii představuje úřad nejvyšší,, ale do probíhající kauzy na okresní úrovni nesmí vůbec zasahovat. NSZ sice může požadovat předložení spisů vedených u nižších státních zastupitelství, nahlížet do nich, pořizovat z nich opisy a výpisy a vyžadovat informace a nezbytná vysvětlení. Avšak podle téhož paragrafu - § 12h (1) - Jde-li o jiné než vrchní státní zastupitelství, není Nejvyšší státní zastupitelství oprávněno zasahovat do způsobu vyřizování věci, která nebyla pravomocně skončena.
Právně graduovaní čunkofilofé teď spustí vítězný pokřik: Vesecká přece nezasahovala do způsobu vyřizování věci, ale případ okresnímu prokurátorovi odejmula! Využila jen díry v zákoně, který odejmutí nezakazuje, a co není zakázáno, je dovoleno!
Takový právní nihilismus by asi rozzuřil i pohádkového maxipsa Fíka! „Tak to teda prrrr, pánové,“ zabručel by výhružně. „Jestliže mi psí zákony dovolujou vládnout kočkám, ale zakazujou mi je kousat do ocasů, tak to přece neznamená, že je smím rovnou překousnout vejpůl! Kdybych si takhle vykládal psí zákony, tak mě kočky kolektivně prohlásí za šíleného nejvyššího prokurátora!“
Fík by měl jako vždy pravdu. Zákon o SZ totiž není trestní zákoník, vymezující co občan nesmí - čili co není zakázáno, je skutečně „dovoleno“ (netrestáno), byť takový čin může být předmětem všeobecného pobouření. A aby to bylo úplně jasné i hlupáčkům, Zákon o SZ v § 2 (2) výslovně připomíná: Státní zastupitelství při výkonu své působnosti dbá. ABY K A Ž D Ý JEHO POSTUP BYL V SOULADU SE ZÁKONEM.
Pokud právně graduovaný člověk schvaluje postup nsz proto, že nezná nebo nechápe smysl § 2 (2), pak může právem očekávat útrpný pohled. Pokud však tento paragraf i jeho smysl zná i chápe, a přesto postup nsz veřejně obhajuje, pak nestoudně lže a měl by být podobně i označen. Eufemizací tohoto prohřešku (označením např. za jiný právní názor) totiž společnost upadá do bahna hodnotového relativizmu.
Sdělení nsz nám občanům totiž zní: nestavte se, hlupáčkové, aroganci naší moci! Pokud na papaláše něco vyšťouráte, vezměte si držhubné a buďte rádi, že jste rádi! Korunní svědkyni Čunkovy kauzy, která ztrácí čas, nervy i peníze, náš právní systém mění v lovnou zvěř. Nejenže proti ní byl v jejím městě vytvořen drtivý psychologický nátlak! Čunek, který má plnou hlavu problémů se zvládáním eurofondů, s provozní vládní agendou, atd. dokonce zůstal členem tamního zastupitelstva a účastní se jeho zasedání tak pilně, že se naskýtá otázka, zda neměl být vzat do vazby kvůli nebezpečí z maření vyšetřování! Kolem případu se motají persony, počínaje někdejším ministrem spravedlnosti Němcem, a korunní svědkyně čelí rostoucímu seznamu person svědčících ve spise proti ní. Aby toho nebylo dost, jakýsi kněz Czudek veřejně hlásá, že korunní svědkyni oklamal ďábel! Čunek, který měnil výpovědi, byl zřejmě políben panem farářem.
Dříve a někdy ještě dnes se někteří prokurátoři stále vnímají, jako jedni z nejvyšších příslušníků národní elity a chápou aspekty adekvátní profesionální etiky s tím spojené. Spáchání činu podobného tomu o němž byla řeč, považovali za svou profesionální smrt, a svůj problém někdy řešili i dobrovolnou smrtí fyzickou. V dnešní době obrovské relativizace kdysi hrdě respektovaných hodnot (také zajímavý eufemismus) je představa člena české národní elity, jak svoji korupci či jiný zločin řeší ranou z pistole či skokem z mostu, ryzí utopií (nebo. že by se ty nové zábrany na Nuselském mostě stavěly.kvůli…). Takový člověk je ze svého postu nanejvýš vystrnaděn jiným bezcharakterním kariéristou a přinejhorším jej čeká lukrativní angažmá v ekonomické sféře či ve službách katarského prince.
Tož, český Titaniku: plnou parou vpřed, drž stejný kurz a na palubě ať hrají!
