Nad naší planetou visí Damoklův meč, jehož
existenci si téměř nikdo neuvědomuje. Tato hrozba plyne z paradoxů
vzniklých obrovskou disproporcí ve vývoji vědecko technologické a společenské
sféry. Jeden příklad: naší civilizací zmítá religiózní konflikt dvou věrouk,
přičemž první, židovsko-křesťanská, spočívá na pilířích jako, "Vytáhneš-liž
velryba udicí? …Přistrojíš-liž hody z něho společnici... Aj,
naděje o polapení jeho mylná jest," a její protagonisté (Bush)
se upřímně těší na chvíle, kdy veškerou křesťanskou „osvětu“ (Ježíš:
"Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“) zakončí strašlivý
Armagedon. Druhá strana, mající s židovskou společné kořeny až po
Abraháma, zase slibuje sebevražedným atentátníkům, bojujícím se stranou první, že
se okamžitě po výbuchu ocitnou v nebi a budou si užívat rajský sex
s huriskami… A tento středověký (či
spíše starověký!) ideologický konflikt probíhá na koloritu raketových základen
s jadernými hlavicemi i dalších zbraní hromadné zkázy.
Nejprve pietní vzpomínka na dva mučedníky pravdy. První M. J. Hus se stal hrdinou boje za pravdu religiózně etickou, druhý, Giordano Bruno, byl hrdinou pravdy vědecko filozofické.
Nicméně po necelých dvou stoletích od smrti italského hrdiny se věda od náboženského dozoru zcela emancipovala. Jejím kritériem zůstala úcta k pravdě (popírač např. gravitačního či Ohmova zákona je směšný) a motorem jejího vývoje se stala touha veškeré hypotézy co nejrychleji experimentálně ověřit (přičemž pro úspěch experimentu se připravují všechny představitelně ideální podmínky). Objevitelům nových pravd již hranice nehrozila, naopak, stávali se významnými a všeobecně respektovanými osobnostmi.
Díky této svobodě a úctě k pravdě věda ve svém vývoji neuvěřitelně akcelerovala a poskytla základnu pro vznik technologií, před jejichž účinky by (nejen) středověký člověk padal k zemi v posvátné hrůze (i lokomotiva byla zprvu vnímána jako ďáblovo dílo). Člověk pronikl do kosmu, do mikrosvěta i do nitra živé hmoty a jeho produkty mu přinášejí nejen obrovské výhody a prospěch, ale – vzhledem ke svým globálním účinkům – mohou při neadekvátním použití způsobit i globální zkázu, ať již v důsledku vojenského konfliktu či devastace přírody.
Tato rizika jsou zjevným důsledkem simultánního, ale neadekvátního a téměř retardovaného vývoje společenské sféry (podobně jako pravěké tlupy na sebe hrozily klacky, dnešní protivníci si vyhrožují raketami). Zmíněná retardace vzniká mj. tak, že společenským experimentátorům jsou – místo přípravy ideálně představitelných podmínek – pod nohy házeny klacky v podobě mocensko-mediálního zesměšňování, politických vražd i válek, a řady mučedníků, hledajících v nejlepší víře nové společenské obzory, neustále rostou. Zatímco vývoj vědy je naprosto racionální, společenský vývoj probíhá ve značné míře živelně až chaoticky. Dvou rychlostní vývoj vědy a společnosti pak vedl ke vzniku následujících aktuálních paradoxů.
V době, kdy technologie přinášejí již globální rizika, neexistuje všeobecně respektovaná globální instituce s účinnými globálními pravomocemi. Právě naopak. Obrovský a často i globální politický a hospodářský vliv mají nadnárodní firmy, jejichž motivy jsou zcela egoistické, a které jsou neschopné vnímat natož řešit akutní civilizační problémy, mj. nezbytnost racionálního a spravedlivého přístupu ke světovým surovinovým zdrojům. I v důsledku toho stojí stále atomizované velmoci před katastrofickou jadernou válkou, přičemž existence oněch zkázonosných arsenálů souvisí s neexistencí zmíněné globální instituce.
Poněvadž formát blogu má omezený rozsah, některé další aspekty budou zmíněny jen telegraficky.
Silně retardovaná je ekonomická sféra, kde stále přežívá ve středověku vzniklý kapitalismus, který není evidentně věčný co do minulosti a jistě ani co do budoucnosti. Největší pokus o jeho náhradu, zahájený ruskými bolševiky, však historie evidentně odmítla. Další směr vývoje spíše signalizuje kulturní vývoj samotného kapitalismu, projevující se v růstu demokracie vlastnictví i dělby zisku. Tato linie začíná klasickým vlastníkem manufaktury, vede přes továrníka, rodinnou firmu a další společníky, poté korporace a akciové společnosti a jeho živelná evoluce zatím končí zaměstnaneckým akcionářstvím (Baťovými „spolupracovníky“, americkým ESOP (Employee Stock Ownership Plan, družstevnictvím, atp.). Obecně lze říci, že kapitalistický subjekt zaniká ve chvíli, kdy se kapitalisty stane 100 procent jeho zaměstnanců, kteří spravedlivě participují jak na mzdových nákladech, tak na investovaném kapitálu.
Ovšem největší deficit a anachronismus lze vidět v ideologické sféře. Zde jako největší existencionální opora stále přežívá Bible, jejíž základy položili židovští intelektuálové před 3000 lety, a která již nemůže obstát před empirickými poznatky moderního člověka.
V předchozích úvahách o zániku obou antických civilizací i středověké renesance bylo snad dosti přesvědčivě prokázáno, že masová ztráta individuálního existenciálního zakotvení spouští velice rizikový proces v podobě konzumní společnosti, která se projevuje výskytem následně zmíněných jevů, zasahujících i společenské elity a od určité fáze nezadržitelně ústících ve vnitřní erozi a posléze v zánik takové kultury.
Jedním z rysů jsou masové projevy rozkladného sekularismu (ve vztahu k původní státotvorné víře, na které daná kultura rozkvetla) a nahrazování původní ideologie vírou v nejrůznější magie, šarlatánství apod. Dalším symptomem je zánik tradiční rodiny paradoxně (i přes masovou promiskuitu) vedoucí k poklesu porodnosti a neschopnosti biologické reprodukce zmíněné kultury. Zmínit nutno i obrovský nárůst kriminality, jak násilné tak ekonomické a rovněž vznik a prohlubování obrovských a nespravedlivých majetkových rozdílů ve společnosti (nespravedlivých již s poukazem na onu ekonomickou kriminalitu, nejčastěji ve formě korupce).
Poněvadž takový proces má specifickou dobovou dynamiku, ovlivněnou mj. i historickými zkušenostmi, k posouzení reálného postavení Západu jsou kompetentní příslušní vědci. Nicméně znovu budiž připomenut Soumrak Římské říše historika Ammiana Marcellina (narozen asi roku 322 n. l.) a jeho vztyčený prst: "...místo filosofa je povoláván zpěvák a místo řečníka učitel kratochvilných umění, knihovny jsou natrvalo uzavřeny jako hrobky, ale zhotovují se...obrovské lyry, velké jako vůz," (a zmiňujíc tanec podotýká), "...můžeš spatřit tuze mnoho nakadeřených žen, které mohly... při svém věku porodit již tři děti, jak do omrzení šoupají nohama po podlaze a všelijak se kroutí.“ Otázkou je, zda exploze bavičských TV pořadů, záplava výhradně kratochvilných seriálů i neschopnost Západu se biologicky reprodukovat jsou podobnosti čistě náhodné.
Závěrem lze říci, že již zmíněnou absenci nové, moderní a civilizačně tvorné ideologické koncepce, jež by modernímu člověku skýtala adekvátní racionální i citovou existenciální oporu, a bez které Západ jako kultura patrně nepřežije, lze považovat za největší dluh západních intelektuálů jako kulturních protagonistů atomové éry.
Související články:
Anketa na téma: Hrozí Západu osud antického Říma?
Katastrofy antických „Titaniků“
Mistře Huse a Freude, vždycky na vás dojde!
ČR 2007: Panská láska po zajících skáče!
