František Stočes

Mistře Huse a Freude, vždycky na vás dojde!

24. 07. 2007 18:36:28
Biologie chápe monogamii a s ní spojené rozdělení rolí, kdy otec zajišťuje živobytí a žena pečuje o děti - jako osvědčenou strategii pro přežití genů u živočichů, jejichž mláďata dlouho dozrávají. Psychiatr Cyril Höschl v tomto kontextu hodnotí přes století trvající emancipační proces (a rovněž vysokou rozvodovost) jako možnou „poruchu osvědčených strategií a ...určité nebezpečí,“ a uzavírá: „Je-li však někdo důsledně liberální, pak si řekne, že se vůbec nic neděje, že sice z hlediska křesťanské morálky je svět zkažený, ale že si s tím nějak poradí.“ (MF DNES, 7. července). Otázka ale zní, zda vnímáme všechny aspekty i dynamiku tohoto procesu, jehož jsme více či méně vědomými strůjci. Není to nakonec poprvé, kdy byl křesťanský svět z hlediska křesťanské morálky totálně zkažený. Následné připomenutí nejtragičtějšího kolapsu křesťanské civilizace má však pouze hodnotu mementa, varujícího, že kdo se nepoučí z vlastních dějin, je nucen si je prožít znovu! Jako útěcha může posloužit poznatek, že do stejné řeky se dvakrát vkročit nedá.

Kremací M. J. Husa (který liberální„podnikání“ kléru v odpustcích pranýřoval mj. slovy, „Kdyby sám ďábel přišel a zaplatil, vstoupil by na nebesa!“), se církev brutálně zbavila jednoho z VIP kritiků. Nicméně rakovina konzumního života dál proliferovala církevními institucemi a svého vrcholu dosáhla v renesanci. „Ateistické“ nemravy pozemských ambasadorů Boha včetně nezřízeného pití a sexu či rovnou zločiny - okořeněné pikantnostmi, kdy jeden z kněží prohrál ve vrhcábách chrámové relikvie a o jiném se zjistilo, že vůbec neumí číst a psát - rychle dezorientovaly a zdemoralizovaly i lid světský. Chudý stejně jako bohatý.

Renesance znamenala obrovské vzepětí lidského ducha, který objevoval nové kontinenty a bouřlivě rozvíjel vědy i umění. Nicméně popis života v renesanční Praze působí zcela depresívně. Město charakterizovaly nekonečné pitky, násilností a vraždy i za denního světla a řádily tu již i důmyslně organizované bandy městského podsvětí. Soudy nepřetržitě řešily případy loupeží, násilí a cizoložství. Na denním pořádku byly souboje urozených i neurozených soků. Praha byla městem kontrastů: bohatství a strašlivé bídy, obžerství a smrtí hladem, agresivity a lhostejností, sexuální anarchie a askeze.

Faktický zánik víry v křesťanský výklad světa, jehož kořeny byly každopádně racionální, nahradila (i mezi vzdělanci) víra v nejfantastičtější nápady: Ve vliv planet, hvězd i nejrůznějších čarodějných sil na lidský osud. Bujela magie, alchymie, pšenka kvetla prorokům, šarlatánům apod. Renesanční člověk sice dobře věděl, proč křesťanství opustil, ale poněvadž tuto víru nedokázal substituovat, platil za to daň v podobě splínu i nevyslovitelných pocitů úzkosti a prázdnoty a současně pesimistických názorů na život.

Téměř módní záležitostí se stala melancholie. J. Janáček v knize Pád Rudolfa II píše: „Melancholií trpěli čas od času téměř všichni - vážní duchové s vyhraněnými intelektuálními zájmy i prostopášníci a hýřilové, o nich se často předpokládalo, že tímto způsobem účtují se svým svědomím. Bylo možno ji nazvat nemocí doby, avšak s tou výhradou, že se neprojevovala vždy jako skutečná nemoc. V životě myslících lidí až příliš často vyplňovala prázdné místo, které ještě o několik let dříve bylo vyhrazeno citovým náboženským kontemplacím.“

Období svobodomyslné renesance pak zakončila tragédie, jejíž rozměry i hloubku dnes málokdo vnímá; stal se jí střet katolické Ligy a protestantské Unie, známý jako třicetiletá válka.

Počáteční náboženské pohnutky konfliktu rychle vyprchaly a generálové i vojáci pragmaticky přecházeli z vojsk Unie do armád Ligy a naopak dle toho, kde se momentálně vítězilo; a nebylo potřeba ani měnit vyznání. Armády otrlých válečníků, hovořících nejrůznějšími jazyky (tato „internacionalizace“ nakonec postihla i původně etnicky homogenní vojsko Švédů), táhly od města k městu, kde vraždily, rabovaly, znásilňovaly a ničily. Po nich tam vtrhly bandy lupičů, a dílo zkázy dokonali cikáni a tuláci. Řemesla přestala existovat, pole nikdo neobdělával a střední Evropu postihl strašlivý hlad a epidemie.

"Lidé se rvou o mrchy na mrchovištích, vraždí se o padlé koně, kradou viselce ze šibenic, páčí hroby - ne už aby kradli, ale aby se nasytili. A zařezávají děti a požírají jejich těla." (P. Eisner v úvodu ke Grimmelshausenově trilogii Vojna).

Střední Evropa byla nevídaně zdecimována: počet obyvatel Virtemberska poklesl z 313 000 na 48 000, ve Švábsku na desetinu, v Drážďanech na patnáctinu. Čechy měly na začátku třicetileté války 4 miliony obyvatel, na jejím konce sotva milion.

Naše současná civilizace je jak vidno bohatší o jednu draze zaplacenou zkušenost, emotivně zachycenou i patosem barokní kultury a doplněnou tvrdou rekatolizací. Otázkou je, zda se poučujeme.

Pokud si tedy dnešní důsledný liberál (viz prefix) řekne, že se přes obrovskou současnou rozvodovost vůbec nic neděje, že sice z hlediska křesťanské morálky je svět zkažený, ale že si s tím nějak poradí, pak by měl alespoň naznačit východisko. Jinak by termín důsledný liberál mohl být spíše synonymem pro nebezpečného chaota. (PS. Autor je ateista).

EPILOG

Takže závěrem asi přijde vhod poněkud černý liberální humor:

Čtyři liberálové hrají v 77. patře WTC již od půlnoci poker. Ráno si jeden z nich všiml, jak do vedlejšího dvojčete nabourá letadlo; nicméně hazardní partie je zajímavější.

Po čtvrthodině náhle vstane a vykřikne: „Pánové, jestli vás to náhodou zajímá, tak do severní věže narazil Boeing 767 a budova hoří! Teď vidím druhý Boeing a míří přímo na nás!“

Jeho spoluhráč upřeně kouká do karet a procedí: „Á, pánovi nepřišel list! Tak trapnej pokus o blufování tu teda ještě nebyl!“

Třetí liberál zírá na letoun a prohodí: „Zatím stále zůstává jistá naděje, že si to pilot rozmyslí a pak zda se vůbec trefí...“

Čtvrtý liberál, kterému se v kartách nejvíce daří, zaúpí: „Proboha, nekecejte už a hrajte!“

Autor: František Stočes | karma: 13.63 | přečteno: 1254 ×
Poslední články autora