ČR 2007: Panská láska po zajících skáče!

Rozpad rodin premiéra Topolánka a jeho opozičního konkurenta Paroubka je široce komentován médii, a pomine-li se záplava nejrůznějších vágností, pak s jedním z nejpozoruhodnějších názorů přišel psycholog Daniel Štrobl (MF DNES 9. 7. 2007):

„…opustit na sklonku produktivního života svou stárnoucí manželku pro mladou milenku je pro mne signál značně nepevného charakteru, nezralých emocí a neschopnosti zvládat své vlastní stárnutí. Každý, kdo je či byl ženatý nebo vdaná, ví, co slibuje oddávajícímu, eventuálně před Bohem. Rozpad uzavřeného svazku je přinejmenším zrazeným slibem, a to je něco, co mi nemusí vadit u mého souseda, ale u politika, který se sliby obchoduje, ano.“

D. Štrobl také připomíná, že důležité kvality (mimo jiné odolnost, zvládání stresu, vytrvalost, emoční zralost, názorová konzistence a loajalita), dle nichž personalisté hodnotí budoucího manažera, se nějakým způsobem manifestují právě v manželství.

„Personalisty“ „manažerů“ J. Paroubka a M. Topolánka jsou členové ČSSD respektive ODS. Ti vlastně nyní vědí, že vůdcové jejich stran nedokáží zvládat stres, jsou neodolní, nevytrvalí, emočně nezralí, názorově nekonzistentní a neloajální…

Nicméně „personalisté“ nejspíš zachovají pozice mrtvých brouků. Ti ódéesáčtí jsou v případě Topolánkovy aféry „zmedializováni“ oslavnými články; např. B. Kuras svůj výtvor Milostná aféra posílí demokracii (MF DNES, 9. ledna) vyšperkoval perlami jako, „…vladaři nad prostý lid vynikají nejenom větším egem, nýbrž i větším libidem….“ Ti socdemáčtí si zase připomenou prorocký výrok J. Bobošíkové z Práva (15. ledna) „Socialista, který se rozvádí a žení jak na běžícím páse, může jen pokrčit rameny.“

D. Štrobl pak svým výrokem, „Rozpad uzavřeného svazku … mi nemusí vadit u mého souseda…,“ přidává ke Kurasově ódě na libido vládců jakousi antitezi, která by mohla znít: Co je dovoleno kmánovi není dovoleno pánovi!

Navíc kmánové – byť si dle Kurase užívají nižší libido - se rovněž činí, takže vzhledem k zhruba šedesátiprocentní rozvodovosti v ČR mají máslo na hlavě i zmínění „personalisté“ jak v ČSSD tak v ODS. Kohopak napadne, že před nějakým půl stoletím byl rozvod považován za selhání, hanbu, popř. zhoubný důsledek vlivu zhýralého Hollywoodu?

Ale co když se děd Topolánek (a rovněž děd Paroubek) do svých rusalek skutečně zamilovali? Na to odpovídá jasně psychiatr Cyril Höschl v interview s příznačným titulem Samice mají rády opičí šéfy: „V mých očích je toto jakási racionalizace. Racionalizace je hledání společensky oceňovaného zdůvodnění pro společensky odsouzeníhodné jednání.“ (MF DNES, 7. července).

Byť se nejedná o politika, ale o političku (a navíc o hrdinku asi jen literární), pak za kultovní dílo, signalizující, jak se má politik noblesně vyrovnat se svojí romancí, lze asi považovat padesát let starý film Prázdniny v Římě s Audrey Hepburnovou v roli moderní princezny. Ten film by měli čeští politikové, a samozřejmě i anglický princ Charles, sledovat alespoň jednou týdně v naději, že alespoň někdo pochopí jeho pointu, jíž je právě už zmíněný rub mince s nápisem Co je dovoleno kmánovi není dovoleno pánovi.

Břichomluvec volebních hesel o šťastné rodině a milovník soukromničení, Topolánek, považuje za soukromou záležitost i explozi rodiny premiéra ČR včetně jeho pádu do morálního bahna a s tragikomickými výkřiky, „Mediální útoky související s mou rodinnou situací pokládám za přemrštěné, neodůvodnitelné právem veřejnosti na informaci," si na (soukromničení-filních) médiích dokonce vydupal určitou „shovívavost“. (Premiér: s manželkou jsme se rozešli, MF DNES, 6. ledna)

Naproti tomu Paroubek (asi četl Bobošíkovou) se hájil poukazy na počty a jména významných sociálních demokratů, kteří své sériové manželské sliby pronesli s rutinou sňatkových podvodníků. Proč sociálně demokratický břichomluvec volebních hesel o šťastné rodině nevidí vzor spíše v dlouholetém a harmonickém manželství jiných významných politiků, jako např. dr. Čestmíra Císaře, asi netuší ani jeho poradci.

Jak vnímají situaci děti obou politiků?

Topolánkova třiadvacetiletá dcera Jana v interview nazvaném Otec přes palubu (Lidovky, 7. dubna) oceňuje exprezidenta Clintona, „…samozřejmě ho taky obdivuju za to, jak se postavil k rodinné krizi. …že nejvíce mu záleží na tom, aby neztratil úctu své dcery a své manželky. No a to si myslím, že náš tatínek podcenil… Za sebe musím říct, že ten poslední půlrok byl zatím nejhorším obdobím v mém životě.“ Její bratr Tomík jí vždycky říká: „Ty to máš ještě fajn, ty se můžeš vdát, ale co mám říkat já? Celý život už se budu jmenovat Topolánek!“ Prý počká, jak to s tatínkovou politickou kariérou dopadne, a až bude nejhůř, se dá přejmenovat.

Ještě dramatičtější situace je u Paroubků. Jejich syn Jiří (23) udělal před třemi týdny s 27 letou přítelkyní Kristýnou z Paroubka dědečka - ale svatba se nekonala! 15. července nynější expremiér s budoucí exmanželkou veřejně oznámili, že se postarají o přítelkyni svého syna Kristýnu i vnučku Viktorii. Tím potvrdili spekulace bulvárního tisku, že Jiří Kristýnu i s třítýdenním miminkem opustil.

K určité omluvě děda Paroubka nutno uvést naprosto adolescentní až primitivní - nicméně primárně politicky motivované - mediální útoky na jeho manželku Zuzanu, které zřejmě doháněly Paroubkovy poradce do stavu úplného zoufalství. Tak nějak lze asi chápat následující názor již zmíněného psychiatra Höschla: „Samci mohou sledovat biologické hledisko. Když mám možnost, přejdu na mladší, v mém postavení premiéra nebo prezidenta je to jednoduché. Může to být ale i součást politických her. Kalkuluje se, co je dobré pro stranu, co je dobré pro volební úspěch. Ženy mohou být obětí cynických výpočtů vlivových agentur.“

Nezadržitelně se asi blíží doba, kdy cynicky vypočítaví poradci dospějí k závěru, že pro image partaje bude nezbytné, aby jejich vůdce spáchal za bílého dne na Václavském náměstí gruppensex s lehkými mládenci, což pro dobro své strany - za velkého zájmu médií a zpěvu populární písně Já jsem zkrátka sexuálně nevyrovnanej - každý předseda obětavě podnikne.

Jak vnímají situaci ženy?

Nastávající paní ex-Topolánková i ex-Paroubková zachovávají poměrně značnou loajalitu. Což lze vysvětlit jednak jejich zdravým mateřským citem, velícím jim chránit psychické zdraví potomků před bouří bulváru; ale poněvadž jejich ex-partneři již prokázali jistou dávku dekadence, nelze vyloučit ani nabídky lukrativního držhubného.

Některé české ženy již uvažují o moderní variantě bájné Dívčí války. Např. Jana Bendová v článku Hrozivý kult mládí a první manželky (MF DNES, 12. července) varuje: „Jen mám obavu, zda se ženy budou ochotny pouštět do náročné role první manželky. Už dnes je to ´rizikový byznys´. Každá druhá může počítat s tím, že její manželství skončí rozvodem. Muži kolem padesátky rádi mění partnerky za mladší modely. Můžeme se pak divit, že ženy už moc nerodí?!“

EPILOG

Poněkud sarkastickou formou předestřený a pestrý český kolorit ovšem nijak zvlášť nevyniká na pozadí, kterým je prakticky stejně dekadentní západní společnost. Jeden z hlavních a zdánlivých kontrapunktů Západu představuje hypersexualita (média!) před padesáti lety naprosto netušená i nepřijatelná, a související na druhé straně s faktem, že se Západ i přes onu hypersexualitu není schopen již ani biologicky reprodukovat.

Nikdo rovněž netuší, kde leží onen populační Rubikon od jehož překročení už nebude návratu. Pro udržení populace musí každá žena v průměru porodit 2,1 dětí. Při poklesu porodnosti na polovinu by pro návrat na původní úroveň populace musela každá žena porodit minimálně čtyři děti… Nepředstavitelné!

V článku Na pohlaví přece jen záleží. Není rodina jako rodina (MF DNES, 2. září 2006) přišli Ludmila Trapková (klinická psycholožka, psychoterapeutka a rodinná terapeutka) a Vladislav Chvála (gynekolog, sexuolog a rodinný terapeut) s poměrně revoluční hypotézou objasňující nynější biologické vymírání Západu.

Po studiu sexuality (jako klíčového fenoménu pro udržení rodu, nikoli tedy pouhého sexu) dospěli k poznatku, že zdravý sexuální vývoj dítěte osudově záleží na existenci ženského (mateřského) a současně i mužského (otcovského) prvku v rodině. Jeho deficit pak po pár generacích (a projevech jako rozvod, alkoholismus, narkomanie, věkové a jiné mesaliance, atp). ústí v zánik rodu.

Tato teze se ovšem při šedesátiprocentní rozvodovosti vlastně rovná populačnímu rozsudku smrti nad západní civilizací.

Trapková i Chvála se jako seriozní vědci v závěru vyslovují až stoicky: „Přestaneme-li se v západní civilizaci rozmnožovat, přijdou jiné civilizace, které tuto schopnost netratily. Ostatně na tom není nic špatného, v dějinách se taková výměna celých kultur odehrávala mnohokrát.“

Jenomže výměny těchto civilizací probíhaly pravidelně i formou, které se říká válka. Dnes žijeme v unikátní epoše projevující se mimo jiné existencí zbraní hromadného ničení, a navíc výměna Západu - kultury, která pronikla do kosmu i mikrosvěta - by mohla rovněž znamenat zánik základních západních hodnot jako jsou demokracie a liberalismus.

Proč se Západ přestává biologicky reprodukovat? Proč se po zániku kdysi normálního vícegeneračního soužití nakonec masové rozpadají i sama manželství? Co se to s námi vlastně děje?