Konstruktivní přístup k vývoji na Ukrajině mohl Sobotku povýšit do úrovně státníka světové pověsti. Jeho skutečná reakce z něj však udělala ňoumu, který je pro tuto zemi spíše hrozbou.
Sobotka naprosto selhal již v samotném počátku ukrajinské krize, když všem politickým profíkům bylo zcela jasné, že Ukrajina se hroutí do násilí a jedinou cestou, jak zastavit krveprolití, je netrvat na unitární formě země. Zatímco svého Zaorálka nechává hystericky hlásat, že je třeba všemi prostředky zabránit rozdělení Ukrajiny, prezident Zeman již 8. března hovořil o nutnosti její federalizace.
Sobotka mohl bez jakýchkoli problémů propagovat mírové rozdělení Ukrajiny a současně popularizovat svou zemi příkladem mírového rozdělení Československa – a celý svět by mu rozuměl. Pokud by v takové iniciativě pokračoval, jistě by našel příznivce i stoupence.
Dnes již může Ukrajina zůstat unitární jedině po zmasakrování a vyhnání ruskojazyčného jihovýchodu a původní vnitro-ukrajinský spor hrozí přerůst v celoevropský vojenský konflikt. Šílení „duchovní otcové“ této války zesilují proudy krve a předchozí masakry (na Majdanu, v Oděse) jsou překonávány masakry ještě většími: a ze všeho je vždy bez důkazů obviněno Rusko. Prolhanost a fašistické praktiky kyjevkého establišmentu jsou hrůzostrašné a alarmující a jejich podpora některými politiky EU – a zejména mediálním mainstreamem – je strašidelná rovněž.
Jejich posledním zločinem, který již do konfliktu zatahuje některé evropské země a dokonce i Austrálii, je s největší pravděpodobností zničení malajského dopravního letadla, kdy přišlo o život 298 lidí. Opět bylo okamžitě obviněno Rusko a média se předhánějí v mlžení, v odvádění pozornosti, v „hledání důkazů“ a v organizování protiruské kampaně. Vyrážejí na bojiště i mezi pozůstalé a informují o jejich žalu i vsteku (vůči Moskvě pochopitelně – i když letadlo spadlo na Ukrajině), na bojišti vyslýchají povstalecké velitele i prosté bojovníky, pláčí nad údajně nehumánním zacházením s obětmi i nad jejich údajným okrádáním apod.
Ale ten zcela logický i nejzajímavější postup média i politikové naprosto ignorují. Jak je možné, že se média (a ukrajinští politikové) se svými otázkami v první řadě neobrátili na lidi, kteří s posádkou Boeingu 777 hovořili jako poslední a možná znají skutečnou pravdu – tedy na dispečery zajišťující letový provoz?! Jak je možné, že je za takovou neprofesionalitu politikové nekritizují?! A jaký je osud oněch lidí? Jsou zastrašováni, korumpováni? Žijí ještě? Co když možná slyšeli poslední slova kapitána: „Ti fuck up stíhači na nás střelili rakety! Mayday! Mayday!“
Skutečnost, že českého premiéra nezajímá (kromě dalšího) ani tak zajímavý a významný aspekt, je opravdu tristní. Ale možná by ho z letargie probudila malá demonstrace před Lidovým domem. A i když mlčí, tak si o ní Sobotka říká – a hodně nahlas!
