Stanou se družstevníci blanickými rytíři české ekonomiky?

Úvodem budiž odpovězeno na otázku, která se po přečtení titulku nabízí, čili: Z jakých důvodů by se družstevnici těmi blanickými rytíři české ekonomiky vlastně měli stát?

Na družstevnictví lze pohlížet z různých úhlů. Někdo preferuje aspekt ekonomický. Zde je příkladem španělské družstvo Ulgor, založené v roce 1956 katolickým knězem Arizmendiarrietou a celkem 24 družstevníky vyrábějícími naftové ohřívače. K nim se postupně přidávala další družstva a nakonec expandovali v mohutnou korporaci stovek družstev, jež v roce 2008 vlastnila majetek v hodnotě téměř 1 bilión korun a měla obrat půl bilionu. MCC zvládá široké spektrum výroby: staví mrakodrapy, vyrábí ledničky a podniká i v nanotechnologiích. V roce 2004 navštívil mondragonské družstevníky král Juan Carlos a prohlásil: „Mondragonská družstevní korporace je dobrodiním pro Baskicko, pro Španělsko a pro pracující. Bylo by báječné, kdyby ve Španělsku bylo takových korporací mnohem více.“

O tom, že česká družstva dokázala kdysi vybudovat náročné projekty jako Petřínskou rozhlednu, Posázavský pacifik (železnici Modřany-Dobříš/Čerčany) či Pražskou ZOO, česká veřejnost fakticky neví. Kdyby nebyl násilně zlikvidován Agrokombinát Slušovice, měl by dnes obrat 150 miliard korun.

Jiným aspektem je přirozená spoluúčast družstev na rozvoji svého regionu. Mondragonští zřídili mj. vlastní univerzitu a v krizovém roce 2010 vydali na sociální účely téměř 500 milionů korun.

Další hledisko: v družstevní pekárně na ulici Alvarado v kalifornské Patalumě zaměstnanci pobírají 60 tisíc dolarů ročně. V privátních pracují za minimální mzdu...

Takže na úvodní otázku – Proč by se měli družstevníci stát blanickými rytíři české ekonomiky? – lze odpovědět parafrází výroku španělského krále: Protože to bude dobrodiní pro Českou republiku, pro její regiony a pro pracující.

DRUŽSTEVNICTVÍ A SOCIALISMUS

Problémem opět je, že zatímco pravicové elity naprosto přesně vědí o co se hraje, česká veřejnost vůbec nic netuší a tak zvané levicové elity ideologické aspekty družstevnictví buď nevnímají a nebo s pravicí vědomě kolaborují. A přitom se hraje o hodnoty vskutku epochální...

Veřejnost fakticky neví nic o tom, že staří socialisté již od poloviny 19. století – především F. Lassale, E. Bernstein, L. Blanc, Ch. Gidé, ale částečně i Marx a Engels – vnímali družstvo jako socialistický subjekt, kde je každý družstevník kapitalistou, který pobírá dividendu ze zisku a tudíž zde nedochází ke kapitalistickému vykořisťování; a zastávali názor, že družstevní podnikání v konkurenci s kapitalismem ekonomicky zvítězí, a tak se evolučně prosadí socialismus.

Byla to pionýrská doba plná kvasu, nadějí i zklamání. Tzv. společenstva, dělnické asociace, kooperativní společnosti či společenské dílny čili družstva spotřební, nákupní, spořitelní, úvěrová a výrobní živelně vznikala, ale i beznadějně zanikala. Nejméně zisková byla právě družstva výrobní, jejichž výrobky nebyly konkurence schopné produktům privátní výroby a pokud dosáhla rozměru družstevní továrny, beznadějně hynula na demoralizaci či nefunkčnost demokracie. Hledala se různá vysvětlení těchto selhání a viněn byl dokonce i znemravňující vliv kapitalistického světa v němž podnikali.

Zajímavý postřeh přináší E. Bernstein v knize Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, který cituje Marxovo doporučení: „Aby se zabránilo, aby společnosti kooperativní nezvrhly se v obyčejné měšťácké společnosti komanditní, měli dostati všichni dělníci od nich zaměstnaní ať akcionáři ať nikoli, podíl rovný. Bylo přiznáno jen jako dočasný prostředek, aby akcionáři dostávali mírný úrok.”

Co zjevně chybělo byly družstevní manažerské elity i organizační zkušenosti; nicméně se ukazovalo, že nejlépe se dařilo (opět Bernstein) „oněm výrobním společenstvům, která, financována odborovými jednotami a konsumními spolky, nevyráběla povýtečně pro zisk zřízenců, nýbrž pro zisk širší obecnosti, k níž zřízenci jako členové přináleželi anebo mohli slušeti, chtěli-li tak — tedy vždy forma, která se blíží socialistické myšlénce.“ Koncem století byla již některá družstva natolik zdatná, že donutila místní kapitalistické konkurenty, aby zlepšili pracovní podmínky svých zaměstnanců. Charles Gidé pak v roce 1898 vyhlásil stoletý program socializace a vzniku „družstevních republik“.

Revoluce v Rusku v roce 1917 a následný vývoj tyto naděje zmařily. Sovětský blok preferoval revoluci a zestátnění ekonomiky a tato hrozba spojila kapitalisty celého světa. Došlo k ekonomickému střetu obou systémů, během něhož se kapitalismus rychle rozvíjel, ekonomicky vítězil a globalizoval. Sovětský blok se zhroutil a jeho státní ekonomika byla rychle privatizována. Družstevní podnikání po téměř stoleté paralyzaci stagnuje a globalizovanému kapitalismu tak chybí jeho přirozený a stejně silný antagonista.

Skutečnost, že dějiny téměř po století bloudily po slepé koleji, znamená hluboký nedostatek družstevních elit i deficit evolučně generované koncentrace družstevních subjektů. nutné pro vznik socialistických společenských vztahů.

Nicméně vizi družstevního socialismu si — uprostřed bolševicko-kapitalistické vřavy — podržela předválečná sociální demokracie. Všechny její aspekty vyjádřil v geniální zkratce předseda ČSSD A. Hampl, když na sjezdu v roce 1930 řekl: „Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu, tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém – ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní. Když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí býti hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií, s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy.“

Zamění-li se v Hamplově projevu slovo dělník slovem pracovník, pak je jeho aktuálnost zcela evidentní. Hamplovi i idejím prvorepublikové ČSSD přišla zajímavá satisfakce v 80. letech ze Španělska. Tehdy Baskicko získalo autonomii a jeho vláda dumala, kam mondragonské družstevníky ideologicky zařadit. Oficiální názor byl, že nikam, neb je to v souladu s družstevní demokracií. Neoficiálně však bylo uznáno, že vzhledem k demokratičnosti vlastnictví, rozhodování i sdílení informací, jsou družstevníci socialisté, a to v tom nejhlubším a nejušlechtilejším významu slova socialistický...

DRUŽSTEVNICTVÍ JAKO NEBEZPEČNÁ CESTA

Z Hamplova výroku je zřejmé, že prvorepubliková sociální demokracie vnímala všechny aspekty i rizika související s podporou družstevního hnutí a stavěla se k tomu zcela statečně a otevřeně.

Diktátor Franko se pokusil mondragonské družstevníky zlikvidovat již v počátku tak, že je prohlásil za kapitalistické podnikatele a vyňal je státního systému sociálního zabezpečení. Mondragonští se nedali a založili si sociální pojišťovnu vlastní a posléze i vlastní banku a prošli úspěšně i několika ekonomickými krizemi.

Druhý případ je z roku 2001, z doby hluboké ekonomické krize v Argentině. Tamější vláda již nebyla schopna splácet zadlužení a dokonce zablokovala i vklady v bankách (poté, co si bohatí klienti svá konta přelili do zahraničí), přičemž míra nezaměstnanosti činila 25 %. Zaměstnanci obsadili zkrachované továrny, hotely, supermarkety a další objekty, transformovali je na družstva a úspěšně podnikali. Celkem bylo personálem převzato a na družstva přeměněno 200 subjektů s 15 000 pracovníky; piloti s leteckým personálem dokonce zvažovali přeměnit na družstva i regionální letecké společnosti. Tamější vývoj dokumentárně zpracovala ve filmu The Take kanadská aktivistka Naomi Kleinová a příkladem je osud keramičky Zanon.

Luigi Zanon, majitel továrny na keramické dlaždice v provincii Neuquén vyhlásil bankrot a továrnu zavřel. Zaměstnanci nesouhlasili. Argumentovali, že firma musí fungovat už proto, že byla postavena na obecní půdě a subvencována z národních i provinčních zdrojů penězi, které nesplatila. Ustavili se jako výrobní družstvo a rychle zvýšili výrobu o 300% i přesto, že vedení provincie jim zdražilo energie o 80% a nekoupilo od nich ani dlaždici. Když to nepomohlo, kdosi najat gang několika desítek rowdies z fotbalového klubu Cipolleti: družstevníci byli zastrašováni, terorizováni, jedna ze zaměstnankyň byla dokonce unesena a mučena. A zatímco obyvatelé chudé čtvrti Nueva Espaňa celých 20 let marně žádali provinční vládu, aby zde postavila zdravotní kliniku, družstvo jim ji v roce 2005 postavilo za pouhé 3 měsíce. I přesto se 14. srpna 2009 provinční legislativa (26 hlasy proti 9) usnesla zanonské družstvo natrvalo vyvlastnit a původním věřitelům, mj. i Světové bance, zaplatit 7 milionů dolarů. Družstvo marně vzdorovalo argumenty, že tyto peníze si vyinkasoval pan Zanon, aniž je do továrny investoval...

Malá „družstevní revoluce“ v Argentině 2001 sice neskončila happy-endem, ale onen pionýrský čin byl vykonán a byl podán důkaz, že družstevní podnikání je zcela logickou a funkční alternativou kapitalismu, která se může spontánně zopakovat kdekoli. Dnes jsou podobně zadluženi Řekové...

ČESKÉ NESAMETOVÉ REÁLIE

21. srpna 1990 na Václavském náměstí prezident Havel zahřímal: „Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím... Znovu a znovu se tím potvrzuje, že naše revoluce není dokončena. Naopak to hlavní se musí teprve stát.“ A začala skutečná perzekuce!

„Sametová revoluce“, ztělesněná 500 kontrolory a tajnými agenty, vtrhla do Slušovic; uvažovalo se dokonce o přepadu družstva speciální jednotkou z vrtulníků! Proti předsedovi, Čubovi, byla rozpoutána doslova štvanice! Vedení bylo prověřováno, vyslýcháno, sledováno; sám Čuba byl 66x policejně vyslýchán a jeho výslech trval i 30 hodin nonstop! Zlínsko křižovali informátoři shánějící na Čubu jakoukoli kompromitující informaci. Agrokombinát byl paralyzován, systematicky rozbit a během několika měsíců z něj nezbylo vůbec nic..

Prosperující slušovické družstvo bylo tak slavné, že kolovalo rčení, že Praha je jakýmsi městem poblíž Slušovic. Zmatený Čuba si nechal vypracovat studii, proč byl agrokombinát vlastně zlikvidován. Její autor, profesor Tvrdoň, mu ji dal třikrát přečíst a pak ji skartoval. Měl strach, že by mohl mít problémy... Čuba se na téměř 20 let odmlčel a až 28. října 2010 v iDNES prozradil: „Stálo tam, že Slušovice vybudovaly skutečný socialismus..“ A otec kupónové privatizace, D. Tříska, tento motiv potvrdil slovy: „Čuba sehrál mimořádně zajímavou a určitě pozitivní roli, ale v tu chvíli, co se to změnilo, patřil mezi naše největší nepřátele...“

O tom, jak rizikové byly v tehdejší době pokusy stát se „jejich nepřítelem“ svědčí slova prof. Waltra Komárka, pronesená 17. listopadu 2011: „Země, která měla ČKD, Plzeň, závody potravinářského průmyslu atd…Tato země si zničila totálně celý svůj průmysl... Já jsem z toho byl špatný a nevěděl jsem si s tím rady. Proto jsem odešel velmi brzy. Možná proto tady i ještě jsem. Je to složitá historie... Já jsem to považoval za ztracenou partii, protože to bylo tak mezinárodně rozehrané za vedoucí úlohy Ameriky, jejich služeb, sovětologů, kteří byli ohromná ideologická síla. Všimněte si, že všude to proběhlo stejně akorát nám nekradli naftový pole .... Všude se to rozkradlo, to bylo tak rozehraný... A ti dospělí se báli, stahovali se, vyloženě se báli. Já jsem došel k závěru, že je to ztracená partie, že nebudu u něčeho, s čím nesouhlasím a čestně jsem od toho šel.“

Hůře dopadl německý sociální demokrat Detlev Rohwedder který stál v 90. letech v čele úřadu, jehož úkolem byla privatizace státních podniků tehdejší NDR. Privatizováno mělo být celkem 8 500 firem s více než 4 miliony zaměstnanců. Rohwedder – tam kde to bylo možné – preferoval formu zaměstnanecké privatizace. 1. dubna 1991 byl zavražděn odstřelovačem. Jeho nástupkyně, Birgit Breuelová z KDU, již preferovala rychlou privatizaci soukromými investory. Německo sice za Rohweddera drželo den smutku, ale jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni.

V roce 1992 navíc proběhla transformace tehdy autentických družstev (kdy měl 1 družstevník 1 hlas) na družstva vlastníků, ve kterých o podstatných věcech, jako je volba představenstva či schvalování účetní uzávěrky, mívá každý člen tolik hlasů, kolik vlastní podílů; tím mizí demokracie i družstevní solidarita a nastává stagnace popř. úpadek. Český Obchodní zákoník navíc umožňuje družstevní statut i “družstvu“, kde např. 6 majitelů podílů zaměstnává 80 smluvních pracovníků. Takováto „družstva“, jejichž zaměstnanci mají místo práva na dividendu spíše statut nevolníků, ideje družstevnictví jen poškozují...

Není divu, že za celých 20 let po „sametové revoluci“ v ČR nevznikl družstevní komplex, který by se slušovickému agrokombinátu alespoň vzdáleně podobal. České družstevnictví, které by mělo být významným segmentem české ekonomiky, je pouze segmentem ekonomiky sociální. Podobně je zablokována i tvorba lidského kapitálu. Zatímco mondragonskou univerzitu ročně opouští 2 500 příslušníků budoucí družstevní elity, v ČR jde prakticky o jedince a družstevnímu podnikání zcela chybí i nezbytná společenská a politická podpora.

Jde o důsledek naprostého selhání levicových politických stran. V podstatě platí slova někdejšího poradce prezidenta Clintona, Lestera Thurowa, který před více než 10 lety prohlásil: „Z našich velkých snů zůstalo jen jedno: vyzískat co nejvíc věcí a mít svatý pokoj... Pravice privatizuje, omezuje stát, hlásá kult individualismu a svobodného trhu, a levice, dokonce i když sedí ve vládě, se odvažuje tento proces jen tlumit. Přitom programové rozdíly jsou v podstatě bezvýznamné... Teď, když levice úplně ztratila vědomí historické mise, kapitalisté se nemusejí z této strany ničeho obávat...“

České družstevní socialisty tudíž čeká doslova buditelská i rozsáhlá organizační práce. Jejich faktickými spojenci jsou ICA a rovněž OSN, které suplují činnost ideologicky impotentních západních socialistických stran. Například VS OSN vyhlásilo - pod sloganem Družstva budují lepší svět - rok 2012 jako Mezinárodní rok družstev. Česká média i čeští politikové to českým občanům dosud úspěšně zatajují. Mezinárodní družstevní svaz vydal v roce 2005 Světovou deklaraci o výrobních družstvech, kde vyzývá vlády celého světa, že „Vlastnictví výrobních a zaměstnaneckých družstev by mělo být více podporováno, jako možný alternativní proces při restrukturalizacích, „start-up“ programech, privatizaci, přeměně podniků v krizi a převodech podniků bez dědiců...,“ Sociálně demokratičtí politikové o něčem takovém nemají ani potuchy, pokud nejsou rovnou sluhy oligarchie.

(Blog je upgradovaným a doplněným textem referátu, předneseném 27. 2. 2012 na semináři o družstevnictví.  ZDE . Zdroje lze nalézt ZDE ).