7. listopadu se Lidové noviny blýskly článkem s
titulkem Jakeš: 17. listopad byl zradou StB.
Podávají v něm informace o knize Viděno deseti, která je jakousi
zpovědí bolševických potentátů. S nejvýživnější troškou do mlýna tam
přišel bývalý ideologický tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík, který do party spiklenců
přihodil - s odkazem na údajné svědectví dnes již zemřelého ex-ministra
zdravotnictví Jaroslava Prokopce - i chartisty a Sovětský svaz! „Já jsem ten
večer 17. listopadu seděl v mezaninu budovy Československého spisovatele. Říká
se tomu ponorka a je to závodní jídelna zaměstnanců. Usadil se tam štáb, který
celou tu akci řídil. Hlavní osobou byl prezident sovětského velvyslanectví. A
byl tam taky Lorenc a Havel," tlumočí Prokopcova slova Fojtík.
To je ovšem nejvýbušnější příspěvek k 20. výročí Velké listopadové revoluce a je-li pravdivý tak studenty, kteří se po oficiálním ukončení demonstrace u hrobu K. H. Máchy na Vyšehradě vydali na další pochod, rázem mění v užitečné idioty!
Aby snížily ničivou sílu bomby, kterou LN nechaly explodovat, připojily následující vysvětlení historika Jiřího Suka, autora knihy Labyrint revoluce, který Jakešovo tvrzení (o 17. listopadu jako spiknutí StB) zpochybňuje: „Neexistují žádné relevantní důkazy, a můžeme proto jen spekulovat. Když se navíc člověk ponoří do studia dostupných materiálů, dojde spíš k závěru, že se jednalo o poměrně spontánní záležitost. Přesto nelze vyloučit, že nějaký drobný scénář, jak věci popostrčit, tam být mohl."
"Poměrná spontánnost" 17. listopadu ovšem vypadala tak, že každý, kdo měl jen trochu kontakt s akademickým prostředím týdny předem tušil, že se toho dne cosi semele (předpokládala se ovšem akce disidentů). Pokud J. Suk svými slovy míní i účast a aktivity „studenta Růžičky" alias agenta StB Zifčáka - jako „vůdce" studentského pochodu, nebo pohotovostní oddíly „náhodou" shromážděné na Národní třídě zcela mimo zamýšlenou trasu průvodu, jehož cílem měl být Hrad, či roli "mrtvého studenta Šmída", kterou sehrál opět „student Růžička" apod., pak tím „popostrčením věcí" dokazuje, že jako historik není žádný troškař...
Dalším zajímavým poznatkem je, že se oné dělové rány, kterou svými informacemi v předvečer té velké slávy způsobily, Lidové noviny vylekaly tak, že svůj článek na webu „aktualizovaly" a Fojtíkovo vyjádření po vzoru Rudého práva jednoduše autozcenzurovaly!
Pro naše investigativní novináře by ale snad nemělo být problémem zjistit, zda v té době V. Havel na Národní třídě byl nebo nebyl. A pokud by se 17. listopadu 1989 na Národní třídě skutečně nacházel, tak - poněvadž s demonstranty nepřipochodoval - mohl klidně sedět v jídelně Československého spisovatele, zvané ponorka...
Pokud by Prokopec mluvil pravdu, pak by se tím stala pochopitelnější i další záležitost, kterou je neúčast prominentů z disentu na Národní třídě. Jak je možné, že disidenti, kteří nevynechávali žádnou příležitost k demonstraci si nechali uniknout šanci, kterou kulisy tisícovek studentů nesporně představovaly? Údajně se chystali vystoupit až na prosincovém Dni lidských práv a nejvýznamnější událost, která vedla k pádu režimu, tak proběhla bez jejich asistence; zato s agentem StB Zifčákem v hlavní roli...
Dnes je již nesporné, že exemplární zásah policie proti demonstrantům byl připraven předem. Jenomže plánovači takového excesu nemohou předvídat další vývoj událostí. Stačí malý konflikt mezi jedincem a policistou, který se bleskově změní v davovou psychózu a v tvrdou bitvu mezi demonstranty a policisty, použití policejních střelných zbraní nevyjímaje; a dle vybavení policistů bylo evidentní, že byli připraveni i na nejhorší varianty. Každému insiderovi muselo být jasné, jak vysoce riziková bude účast na takové demonstraci.
Pokud tedy disidenti 17. listopadu 1989 chyběli na Národní třídě proto, že se připravovali na prosincovou akci, pak je to samozřejmě možné, ale jaksi nepochopitelné. Pokud by ovšem mezi těmi dětmi chyběli proto, že byli varováni, pak by to bylo mnohem pochopitelnější, ale zcela šokující!
