Srpen a kladiven (pohádka pro revolucionáře)

Motto: Kedže vy, Česi, už máte ten srpen - prečo nemáte aj kladiven? (Československý humorista Milan Markovič).

Šťastní rolníci světí po staletí svůj vlastní měsíc - srpen. Jen vykořisťovaný lid dělnický smutně listuje v kalendářích. Měsíc, který by vzpomenul i jeho úmorné práce v nich dosud hledá marně. Cožpak se pohledy proletářů, tvrdé jak kovadlina, nikdy nerozzáří? Což nikdy nebude v kalendáři rudými písmeny vytištěn i proletářský měsíc - kladiven?
Odpověď zná nepříliš známý marxistický badatel a premiant Večerní univerzity marxismu-leninismu, Rudolf Komuna. Ruda po vzoru svých slavnějších, a kapitalismus dnes tak úspěšně budujících spolužáků, vždy skromně připomíná: „Vymývání mozku u té pochybné instituce jsem se nikdy dobrovolně neúčastnil a brutalitu se kterou mi byl hanebný titul premianta udělen, řadím mezi největší zločiny Husákova režimu!"
Na téma rudého měsíce kladiven se ale Ruda vždy ochotně rozpovídá. A není divu. Vždyť veškerý cenný materiál nasbíral v renomovaném bohnickém zařízení, kde vinou nepřesné diagnózy strávil tři nesmírně plodné pětiletky. Stal se zde trpělivým auditorem svého ošetřujícího lékaře MUDr. J. Tika CSc., asistenta na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Hodný a zejména v historii vzdělaný psychiatr mu o zajímavém měsíci  kladiven denně a denně vypravoval a na věrohodnost svých informací pokaždé s planoucím pohledem přísahal.
Nyní tedy následuje Rudolfova revoluční sága

OBSAH:

Slavné vítězství sedláků v bitvě u Chlumce
Marie Terezie upadá do rozpaků
Důkazy a důsledky vítězství sedláků u Chlumce
Marx a Engels píší Tajné doložky Komunistického manifestu
Bedřich Engels: "Německo, to je Böhmen und Mähren!"
Na Prahu!
Radujte se, Pražané!
Pražané, plačte!
V Praze propuká chaos
Další pražská revoluce!
Dosť bolo Prahy!
Soudruhu Fidéle, faux pas!
Kolo dějin zasahuje - tři rudí agenti na Pražském hradě
Hádejte, pane prezidente!

SLAVNÉ VÍTĚZSTVÍ SEDLÁKŮ V BITVĚ U CHLUMCE

Tajuplná historie měsíce srpen a kladiven je předlouhá a nezačíná se ničím slavnějším, než velkolepým vítězstvím revolučních sedláků v bitvě u Chlumce!
Jak známo z dějin, roku 1775 se kol českého městečka shromáždily šiky pokrokových zemědělců a bylo tu ujednáno, že poprosí svou císařovnu o několik skromných novot. Krom maličkostí, jako například zrušení nevolnictví, žádal český lid rolnický zejména toto:
Nechť smí svůj rudý rolnický prapor ozdobit vkusným, zlatistým srpem, symbolem rolníkovi nad jiné milým. Odbojní potomci prostého Přemysla Oráče pak zvláště nesouhlasili s aristokraticky jim znějícím názvem měsíce augusta! Na závěr poníženého ultimata své císařovně slíbili: Až prý je milostivá feudálka konečně naučí číst a psát, zamění v kalendářích aristokratický august za rolnický srpen.
Osvícená a šlechetná Marie Terezie s dojetím souhlasila a po poslovi odkázala: "Všem požadavkům mých pokrokových zemědělců budiž co nejkvapněji vyhověno!"
Když posel tu radostnou zvěst vybubnoval, vypukla na chlumeckých polích divoká vřava. Vítězní sedláci jásali a bujaře bušili do země vším co třímali v rukách. Leč právě to se jim stalo osudným...
Kvalitně nabroušená a lakotnou vrchností pouze zapůjčená kosa, se kterou bodal do země výměnkář V. Čerešňovica z Velikých Popovic, nenarazila tu jako na vlastním ouhoru na kámen, nýbrž zaťala se do jakéhosi objemného soudku. Obrovských dřevěných nádob tu byly objeveny celé kopy. Bohužel, neobsahovaly nic zrádnějšího než nevzdělanému lidu dosud neznámý paalkohol...
Zlořečenou chemikálii ukrýval tu J. von Notoric, historií dosud zapomínaný alchymista z Kr. Března. Pilný badatel, využívaje životu nebezpečnou tekutinu, zasvětil celý svůj život pokusům o syntézu prvního mililitru originální Staré myslivecké. Opustil však tento svět silně vyčerpán a zcela otráven, aniž okusil jediný doušek skvělého moku. Po sobě zanechal jen krásnou ženu a dceru a obou se ujal jemnocitný feudál, milující vědu, ženy i jejich dcery.
Když byly soudky zevrubně prozkoumány a za všeobecného jásotu srovnány v veliký šik představující pomyslného nepřítele, bezzemek J. Žižka, ctěný potomek bájných husitských bojovníků po zvyku svého prapraděda zavelel: "Nepřátel se, bratři, nelekejte a na nějaký ten hektolitr nehleďte! Hrrr na ně!"
Nato vítězní sedláci hromově vzkřikli a podobni statečným husitům vyrazili v nerovný boj! Pranic netušíce tragický rozdíl mezi chemickým dobrem a zlem, střemhlav se vrhali do nenasytného chřtánu zelené zmije nazývané dnes metylalkohol.
Nuže, strategickou situaci na tehdejších chlumeckých polích dnes dokáže analyzovat i vojín: Řady osleplých oráčů řídly a řídly, vítězný chorál přecházel v masový sopor a brzy bylo okolí Chlumce poseto mrtvolami vítězných sedláků. Pamětníci tradovali, že toho podzimu vyhynuly i ryby v říčce Cydlině!

MARIE TEREZIE UPADÁ DO ROZPAKŮ

Příčinu spouště panující vůkol městečka pochopil po svém místní ponocný J. Král, nechvalně proslulý royalista, který v Chlumci pro svoji milovanou šlechtu splnil nejeden zpravodajský úkol.
Tentokráte se domnívaje, že se stal očitým svědkem geniálního strategického triku anonymního habsburského vojevůdce, J. Král pobral všechny své úspory a vydal se do Vídně, aby informoval císřovnu. Marie Terezie nanejvýš překvapena Královi za dobrou zvěst poděkovala a jsouc právě ve výtečném rozmaru, palmu vítězství nad hordou buřičů přiřknula svému nejvýkonnějšímu milovníkovi.
Royalistický ponocný se tím okamžikem stal nežádoucím svědkem - i slehnula se po něm zem. Umíraje rukou úkladného vraha J. Král sice pozdě, ale přece pochopil zrádnost i historickou nutnost zániku feudálů. A ještě dříve než upadl v agonii zrodil se v něm přesvědčený republikán!
Císařský lokaj I. Plzák, osoba vzrůstu sice nevelkého, zato obdařená pohlavními znaky hodnými bájných Satyrů, pravidelně se zamykal ve svém kamrlíku a ledva rozžehnul svíci, v teorii i praxi pilně studoval sexus vyhlášených nymfomanek. Jeho fyzicky i finančně vyčerpávající koníček, kterému obětoval vlastní zdraví a úspory nevlastních rodičů, mu právě přinášel celý vodopád štěstí: Dostalo se mu vojenské hodnosti frajtra v záloze, povýšení do téměř šlechtického stavu a některým jeho prapotomkům bylo přislíbeno i univerzitní vzdělání!
I. Plzák zprvu přijímal pocty hrdě, neboť je chápal jako přiměřenou zásluhu za galantní služby v císařovniných komnatách. Leč v inauguračním dekretu doručeném mu dodatečně, dekadentní aristokraté uvedli s prolhaností jim vždy vlastní: "Povýšen za hrdinství při historickém vítězství na habsburském poli válečném - v bitvě u Chlumce nad Cydlinou, Léta Páně 1775."
Nešťastný komoří znovu a stále četl tu strašidelnou větu, svíraje si čím dál pevněji spánky. V psychice I. Plzáka vyvolávala ta nepravda těžký konflikt s následující neurózou a traumatem, včetně pohlavní ochablosti. Neboť byl až do morku kostí přesvědčeným pacifistou...

DŮKAZY A DŮSLEDKY VÍTĚZSTVÍ SEDLÁKŮ U CHLUMCE

Slavný národe český, mocnými sousedy stále vrhaný do potupné role poražených! Jistě jsi nyní rozhořčen na nejvyšší míru! Vnikni neprodleně do knihoven - a nezadrž! Vyhledej veškeré učebnice dějepisu - a do plamenů s nimi! Jsou bezcenné! A nejenom proto, že se z nich zhola nic nedozvíš o slavném vítězství svých selských předků!...
Zaujatí dějepravci Ti, slavný národe český, tají i noviny další a ještě daleko epochálnější: Historické vítězství sedláků u Chlumce totiž přežili hned najednou tři slavní hrdinové! Jejich jména měla býti již dávno vytesána alespoň do mramoru v pražském metru. Jmenují se: J. Santus, B. Metylka a E. Dryják! Díky zcela zvláštnímu genetickému vybavení a pravidelnému cviku v požívání piva pochybných značek, stal se organismus těch reků natolik odolný, že dokonce přežil i těžký metylalkoholový šok!
Bohužel, právě na tyto bohatýry čekal osud natolik nespravedlivý a strašlivý, že záviděli i svým padlým druhům. Pod falešnou a průhlednou záminkou notorického opilství byli tribunálem - poplatným, jak jinak, habsburskému dvoru - všichni tři nespravedlivě odsouzeni k doživotnímu exilu až pod tatranské velehory...! Vstříc útrapám v nebezpečném, liduprázdném a nehostinném hornouherském kraji se nešťastníci hrdě odebrali i se svými plačícími manželkami a hořekujícími dítky...
Hle, slavný národe český, jak grandiózní jsou tvé utajované dějiny! A tato kratičká výprava do džungle zašlých věků nechť působí jako výzva nemnoha statečným historikům: Vytrvejte, hrdinové, ve své odvážné a mizerně placené práci! Dál pomáhejte pravdě ven z pralesa lží, omylů a pomluv! Vždyť v případě bitvy u městečka Chlumce jen podlézavý ponocný Král způsobil tu strašlivou národní katastrofu a celé generace českých školáků, učitelů, vědců i politiků byly nestoudně klamány a nikdy nezvěděly o slavném vítězství svých selských předků.
Proradní dějepravci! Nyní se postavte pravdě v tvář a nahlédněte: Jak mohli být čeští sedláci v bitvě u Chlumce na hlavu poražení, když pouhých pět let po jejich údajně ztraceném boji Marie Terezie, jak byla přislíbila, slavnostně zrušila nevolnictví?! Císař Leopold dva roky nato dokonce nařídil povinnou školní docházku! A v kalendářích si snad dnes čteme august - anebo srpen?

MARX A ENGELS PÍŠÍ TAJNÉ DOLOŽKY KOMUNISTICKÉHO MANIFESTU

Co proradně zatajovali a cenzurovali habsburské vrchnosti posluhující profesoři nezůstalo utajeno pronikavému zraku i bystrému úsudku odbojných a vědeckých filozofů. Skvělého vítězství sedláků u Chlumce si jako první nepovšiml nikdo jiný nežli samotní Marx a Engels!
Slavné materialisty obzvláště fascinovala rychlost se kterou hrstka sedláků skoncovala s nevolnictvím, opěrným to sloupem tisícileté feudální říše. Neméně touha prostého českého lidu po vzdělání, základním to předpokladu budoucí vědecko-technické revoluce, vzbudila úctu vědeckých dialektiků.
Marx s Engelsem nelitovali svých sil a vědeckou analýzou evropské ekonomiky, humanistických tradic a revolučních zvyků se dobrali k logickému a kategorickému konci: Také první komunistickou revoluci v dějinách neprovede nikdo jiný nežli...Češi!!! Nenápadným poukazováním na hospodářskou vyspělost Albionu pak mistrně sváděli zrak buržoazních špiclů z kontinentu a jen málokdo správně tuší, že právě kvůli tomu Marx sepisoval celý Kapitál.
A jakže proběhne dle Marxe a Engelse onen pád trouchnivé buržoazní společnosti? Jen nemnozí zasvěcenci vědí, že veškerá a přesná chronologie budoucího krachu kapitálu, odebírajícího se smutně na smetiště dějin, je již naprosto vědecky popsána! Tvoří intelektuální vrchol veřejnosti zcela neznámých "Tajných doložek Komunistického manifestu" čili TDKM!!!
Přesné a přísně utajované místo, kde se dnes TDKM nacházejí, nám Ruda, bohužel a možná, prozradí až na konec. Nicméně v tuto chvíli se ví přesně: Marxem a Engelsem je tu, shodou okolností již v prvém dílu a dokonce hned na straně tisíc, nula, nula, jedna, doslova napsáno: "Na nádherný den 1. máje vypochodují do pražských ulic šiky proletářů. Na klopě rudý karafiát, v levé ruce rudý prapor s kladivem a srpem. A s nenápadnou puškou na rameni počnou toho dne Češi rezolutně a bez bázně i hany demonstrovat za zásadní reformu v kalendáři"...
Úmysly českých proletářů připadají na první pohled docela neškodné a skromné. Pro šťastnou budoucnost lidstva však mají nedocenitelný význam! Vždyť bylo vědecky a zcela nezvratně prokázáno, že právě kalendářní změny - nehledě na nová jména ulic - jsou pro dělníky oněmi nejvýznamnějšími vymoženostmi velikých revolucí!
A právě z toho důvodu nebudou mít pochodující Češi ani pravé ruce prázdné! Pevným dělnickým stiskem v nich sevřou a vztyčí historické transparenty: ,,Žádáme náš dělnicko-rolnický měsíc: ´´srpen a kladiven´´ (15 a půl plus 15 a půl dne)!" A ihned poté co otylí fabrikanti podlehnou solidárním masám, změní se české kalendáře takto: "...červen, červenec, srpen a kladiven (15 a půl plus 15 a půl dne), září, říjen" atd. Tímto okamžikem člověčenstvo, aniž co tuší, nastoupí radostnou cestu do bájného komunismu. (Informace čerpány z TDKM, díl číslo 1, str. 1001).

BEDŘICH ENGELS: "NĚMECKO, TO JE BÖHMEN UND MÄHREN!"

Obzvláště revolucí permanentně těhotný den 1. máje, vědecky stanovený jako termín komunistické revoluce, dokládá genialitu obou dialektiků, zejména Engelse. Což v tento opojný den kdy, láska přemáhá vše živé a občané - neburžuj, buržuj - jsou si blízcí jak nikdy v roce ač v drtivé většině úplně opačného pohlaví, by imperialista svedl odolat? Může snad vykořisťovatel v takový nádherný den a hledící ještě v ústí pušek, sobecky trvat na svém kapitálu?...
I přesný letopočet prvního kroku vstříc komunismu byl vědecky odvozen. Sice s obtížemi, zato metodou hodnou Ceny Nobelovy: Dlouhodobým studiem reakcí statisíců rosniček, pravidelným výzkumem veřejného mínění v Čechách a brilantní statistickou analýzou dospěli Marx a Engels zcela exaktně k - českému lidu poněkud povědomému datu - 1. 5. 1890.
Hluboce se ovšem mýlí ignoranti, kteří se domnívají, že termínem Češi snad Engels mínil obyvatele Böhmen und Mähren! Kdeže, bídní nevzdělanci! Tuto líbeznou krajinu oplývající mlékem a strdím měl proslulý dialektik jednou a provždy za ryze německou provincii a do konce života odmítal chápat potrhlé profesory germánského původu - v "Neue Rheinische Zeitung" je tepán jakýsi Jungmann, násilně roubující vůkol Moldau jakési nevkusné slovanské nářečí.
Podrobné studium TDKM vede ke zcela jednoznačnému závěru: Za pravý a slavný český národ nepovažoval Engels nikoho víc a nikoho méně, než právě ony tři rody...gazdující kdesi pod Kriváněm! I méně gramotný občan by se o tom přesvědčil dle překrásného obrázku staročeského bači, zobrazeného v prvním díle TDKM hned na druhé stránce, osobně kolorovaném patrně samotným Marxem a chronologicky umístěném hned za věrnou podobiznou známé oběti vědeckého bádání, J. von Notorice.
A ač je to neuvěřitelné, vědecká předpověď Marxe i Engelse se skutečně málem a přesně do puntíku vyplnila...

NA PRAHU!

Bloudící kolo dějin konečně určilo správný azimut. Nad Tatrou se blýsklo, hrom divoce zabil a vědou předurčeným revolucionářům neušlo, že jakási historická chvíle se blíží. Také podivný neklid místních rosniček a zvláště jejich masové kvákání, připomínající ozvěny výstřelů na barikádách, hovořily jasnou řečí. Vypoulená očka skokanů pozorujících zapadající slunko o místu budoucí revoluce rovněž leccos napovídala.
I počali se všichni tři potomci vítězných sedláků pídit po metropoli, která by měla tu slávu okusit a jako první a navždy vstoupit do dějin. Jméno jim prozradily krčmářovy karty a lepá, v pestrý šat oděná, kartářka. Praha!!! I putovali mladí Metylka, Santus a Dryják nenápadně po hornouherském kraji a jali se vyzvídat, jakou vlastně řečí se v tom osudovém velkoměstě hovoří. Leč odpověď jejich krajanů byla vždy stereotypní a nesrozumitelná.
Otráveni tím věčným "Nem tudom!" ztráceli Metylka a jeho druzi všechnu naději, když náhodou přibyli do skromného domku Janka Kollára. Slavný jazykotepec jim svou rodnou a oblíbenou češtinou prozradil, že v některých pražských krčmách se někdy mluví dokonce i česky. Jeho přítel Šafařík tu radostnou zvěst potvrdil, a také plynnou českou mluvou! Revoluce - nerevoluce, rozradostnění revolucionáři se rozhodli pobýt u Kollárů až do konce hodů, aby si doplnili mezery v české gramatice.
Když do onoho historického dne 1. 5. 1890 zbývalo již jen kratičkých devět roků a u Kollárů nezbývala ani skýva chleba, vypravili se všichni tři revolucionáři konečně v matičku měst. Je ještě třeba dojednat revoluční strategii a taktiku a také se chtěli trochu popást zrakem na historické kráse města, které při té strašlivé vřavě přijde dozajista vniveč. Za košilky si ukryli šifrované pozdravy od Kollára a Šafaříka pro Nerudu a pak každý zvlášť, třemi různými cestami, konečně vyrazili západním směrem. Navýsost nelehký a tajný úkol - dopravit do města tři soudky se strategickou tekutinou - hrdinně splnili někteří z nich.

RADUJTE SE, PRAŽANÉ!

Rokování s představiteli mnoha pražských dělnických spolků a několika odbojnými intelektuály započalo v památný 12. srpen 1881. Co na tom, že kulturní znalci v Böhmen und Mähren považují ten pátek za jeden z nejčernějších.
Program spiklenecké schůzky, konané v budově právě dokončovaného Národního divadla, probíhal hladce nad všechna očekávání. Konspirační opatření fungovala skvěle a zejména Marx s Engelsem se zachovali fantasticky: Aby neuvedli policii na stopu revoluce, předstírali o pražském summitu naprostou nevědomost. Jen díky jim se rakouští fízlové, pobíhající po Národním divadle v převlecích za architekta Zítka, nedočkali svého povýšení.
Dokonce i vždy tak bdělí pražští hasičové byli oklamáni: Shromáždili se na periférii při pohřbu svého druha a ani při panychidě jim nepřišlo na um, že by hrdina, který přežil tolik požárních ztečí, mohl zahynout útokem na vlastní život... Svůj tajný a nelehký úkol, odlákat pozornost hasičů od Národního divadla všemi prostředky, pojal jako skutečný rek!
Revolucionáři, oděni v úbory stavebních dělníků, uctili minutou ticha památku padlého soudruha a po orientálním zvyku obřadně poděkovali Japonsku za to, že dalo světu kamikadze. A již se scénář budoucího prvomájového průvodu počal zaplňovat řadami tajných šifer.
Nečekané pozdvižení vyvolal jen posel, který přibyl až z daleké Rusi a doručil pozdravný telegram adresovaný pokrokovým českým stavbařům a psaný na moták během útisku v tuhém domácím vězení. V jeho postscriptu sotva desetiletý zednářský přívrženec Voloďa Uljanov mnohoznačně připisoval: "Kdyby se nevyskytly technické problémy, přijel bych osobně a také přiložil svou cihlu !"
Stylizace telegramu i použité výrazy ("stavbař" = revolucionář a "přiložit cihlu" = zformovat revoluční oddíl) svědčí, že mladičký Voloďa byl kupodivu podrobně seznámen se stránkami 991 a 992 z 8. dílu TDKM. Voloďovi se však zjevně dostal do ruky jen tento jediný a zjevně na latríně a asi z úplně jiných důvodů vytržený list, neboť hned na začátku strany 993 zmíněného dílu TDKM leží naléhavé upozornění: "Všechny revoluční telegramy musejí být šifrovány v češtině a podle sofistikovaného klíče popsaného na následujících 358 stranách"!
Mladý Uljanov šifer neznajíc svůj telegram napsal úhlednou azbukou a tak jedině krasavici Náhodě vděčí Voloďa za to, že se již v deseti letech nestal pohromou pro komunistickou revoluci.
Poněvadž nikdo z účastníků tajné schůzky pochopitelně a bohužel nečetl TDKM, nastaly vážné komplikace při určování přesného termínu revoluce. Onen význačný den tehdy totiž znali pouze Marx, Engels a kolo dějin. Slovo nakonec dostal k tomuto účelu speciálně povolaný dr. Květoslav Tajfun, amatérský avšak i přes svůj pokročilý věk poněkud povětrný meteorolog z pražského Klementina.
Téměř stoletý stařík tu předestřel revoluční koncepci, která neměla slabin: "Soudruzi, pomněte, že jste především humanisté! Vy, soudruzi, neprolijete jedinou kapičku krve! Imperialista si sám musí postavit šibenici! Sám si koupí oprátku, sám do ní strčí svou hlavu! Sám si utáhne smyčku a vlastní rukou uvolní propadlo!..."
Za hurónského jásotu dr. Tajfun pokračoval: "Aby však imperialista takový epochální čin svedl, musí být, soudruzi, v první řadě totálně zblblý! A v které době přestává imperialista racionálně uvažovat? Soudruzi, pochopitelně, že v máji! V době kdy šeříkem, třešňovými i jabloňovými květy provoněný kraj probouzí smysly a mohutná vlna citu pak přemáhá celý lidský orgasmus!!! Pardon, soudruzi, organismus..."
Zdálo se, že již pouhá představa jara v Květoslavovi probouzela city vskutku mladické... "Soudruzi, pochopili jste? Až imperialista pohlédne na bělostný kotníček krásné děvy, až si představí pod sukní ukrytou nádhernou nožku a neodolatelně zaoblenou prdelku...a sametový kozy a..."
"Zadrž, Květoslave! Výborně! Úplně ti rozumíme," mírnili soudruzi revoluční nadšení chlípného dědečka. "Naše lepé děvy pak milostnými návrhy roztoužených imperialistů hluboce pohrdnou a ti z nešťastné lásky spáchají masovou sebevraždu! Skvělé! Ale zanech už, Květoslave, romantiky a konečně nám prozraď kdy nastane ten den. Musíme znát přesné datum!"
"Jaký den," nechápal dr. Tajfun, jehož hormonální bouře se uklidňovala jen zvolna.
"Přece nejopojnější jarní den tohoto století! Den, kdy průvodem vyrazíme požadovat reformu kalendářů," naléhali s neúprosnou věcností revolucionáři.
"Aha," vzpamatoval se konečně dr. Tajfun. Vysoukal si nohavici a ukázal na své skřípající levé koleno.
"Tady, soudruzi, vidíte soukromý a neobyčejně přesný vědecký analyzátor veškerých meteorologických veličin." Nato dr. Tajfun svým vědeckým přístrojem přesně pětkrát zavrzal a oznámil dychtivě očekávanou prognózu: "Mohu vám, soudruzi, se stoprocentní jistotou sdělit, že nejopojnější den tohoto století nastane přesně 1. 5. 1890."
Neuvěřitelné! Dr. Tajfun, aniž kdy četl TDKM, strefil se naprosto přesně! Marx, Engels a kolo dějin jsou zkrátka neomylní!
"A co pušky," ozval se dutým hlasem radikální mladík Mauser, který zůstal při doktorově erotickém výkladu ledově chladný neboť inklinoval spíše k militarismu. "Jakou značku pušek si poneseme na ramenou," naléhal podmračeně.
"K čemupak, Mausere, pušky? Jsme přece filantropy! Jsme komunističtí revolucionáři," děsili se starší soudruzi.
"Soudruzi, buďme raději komunistickými realisty," nenechal se odbýt Mauser. "Imperialistu hned tak někdo nedoběhne! Imperialista je movitý, lstivý a agresívní! Buď tvrdou měnou anebo násilím přiměje naše lepé děvy, aby mu byly po vůli - a národ český pak bude pozůstávat jen z imperialistických levobočků! Nepodceňujme, soudruzi, pacifikační účinky zbraní!"
Problém byl řešen jako poslední bod rokování a nejtěsnější většina jediného hlasu moudře rozhodla: Každý z účastníků průvodu rovněž ponese Mauserem vlastnoručně vyrobenou a dodanou pušku, avšak použít ji smí jen v případě sebeobrany vlastní či obrany české děvy před násilnickým nebo movitým imperialistou!
Nato byl několikastránkový revoluční dokument schválen, podepsán všemi účastníky a pietně ukryt do speciální dutiny nosného trámu ve střeše Národního divadla.

PRAŽANÉ, PLAČTE!

Jak vidno, bájný komunismus se měl již před více jak sto lety čile k světu! Mohli jsme se v našem Böhmen und Mähren už více než století těšit z jeho vymožeností. Bohužel, do chodu dějin tu drze a nikým nepozvána zasáhla macecha Příroda... a s krutostí jenom jí vlastní dala vědeckým komunistům vědět, že geny jsou geny a krev je krev! Neboť právě v Praze někteří význační revolucionáři dokázali, že ohnivá krev jejich selských předků jim v žilách kolovat nepřestala...
Předchozí vážné, předlouhé, téměř dvouhodinové rokování totiž způsobilo, že abstinenční syndrom některých tatranců doznal až obludných forem. Obzvláště Juraj Metylka, novopečený ministr vnitra budoucí komunistické vlády, trpěl více než zvíře. Co chvíli omdléval a jsouce občas při vědomí, nezklidnil mohutný třes svých kachektických rukou dokonce ani při signaci inauguračního dekretu. Musel být nakonec podepsán v zastoupení. Nevydržel, bohužel, ten významný státník. Neodolal...
S průhlednou výmluvou: "Je třeba zkontrolovat stráže!" odklopýtal do rekvizitárny, navrátiv se po chvíli s lesknoucíma očima a se zlověstným soudkem na ramenou. "Přátelé," pohladil výzvou zvláště své dva druhy, "nyní si žgrngneme na naše slavné vítězství!"
Marné byly úpěnlivé prosby medika Thormayera: "Soudruzi, vzpamatujte se! Pálenka je určena výhradně k desinfekci a anestézii ran našich těžce raněných bratří!" K ničemu nevedlo ani důrazné varování zvědů: "Soudruzi, sloupec vody ve vodojemu Na Karlově dnes klesl nejníže za posledních sto roků! Je třeba posíliti protipožární opatření!" Žel, vůle našich východních bratrů byla toho dne tuze vratká a chvíle pro přípitek vyjímečně historická.
Nuže, jak ono osudné "žgrngnutí" dopadlo známe všichni tak trochu z dějepisu... Pravda, čest revolucionářů uhájil sice rudý agent ve službách rakouské policie, když vinu za katastrofu svedl na nic netušící klempíře, instalující toho dne hromosvod. Ale následující požár a naprostá zkáza Národního divadla jsou pouhou nicotností proti újmě, kterou tu utrpěl světový komunismus! Kdyby plačící Pražané alespoň v koutku duše znali, jaký dokument tu plameny nenasytně pohlcují, obrozenečtí literáti by jejich žal už vypsat nesvedli.

V PRAZE PROPUKÁ CHAOS

Těžká kocovina v pití pálenky nezkušených pražských intelektuálů a zvláště po ní nastálá ztráta paměti, přivolaly strašlivý chaos. Revolucionáři, nepamatujíce se co vlastně podepsali, stali se obětí předlouhých a malicherných sporů.
Agresívní byl zvláště Mauser, který místo transparentů žádal nést záložní pušky! Ledva byl Mauser zpacifikován, vypukly půtky o emblém na rudé vlajce, které je vyčerpaly zcela. Laurin a Klement žádali nahradit kladivo modernějším šroubovákem. Křižík tu chtěl mít Voltův elektrický článek. "Místo srpů přijde ruchadlo bří.Veverků," trvali na svém pokrokáři.
Mladí bolševici se těm pravěkým nástrojům od srdce smáli. Kolektivně však zbledli po technické připomínce věčného medika Thormayera, který jejich revoluční dílko - vkusné panoráma "Vítězně pípajícího Sputnika" - diagnostikoval jako strašlivý blud a klasický příznak vrcholící cirrhosy jater!
Jediní anarchisté, důsledně respektující svobodu osobnosti, trpělivě souhlasili se všemi projekty a vystoupili i s iniciativou vlastní: "Na rudé vlajce nesmí chybět ani esteticky kulatý kovový předmět ani jim předrahá podobizna Alfréda Nobela!"
Dlouhému jásotu se netěšil ani odvážný návrh pražských filosemitů, žádajících přenést centrum revoluce do Jeruzaléma, jehož Hospodinem odkázané přírodní i revoluční klima připomíná věčný 1.máj.
Byl kvapně stažen poté co jej jejich semitští bratři, Sir Arafat a Sám bin Ládin, pochválili jako unikátní pokus o revizi Starého zákona, který musí od nynějška začínat slovy „Alláh Akbar!" Pražští filosemité se ovšem poněkud ukvapili: Sir Arafat a Sám bin Ládin byli nevlivní politikové, fungující až jako 999 998. respektive 999 999. řádně zvolený místopředseda malého pražského kibbucu čítajícího pouhých pět členů.
Nešťastníci rovněž o své ukryté zbraně přišli. Pušky, umně imitující žerdi revolučních vlajek, od nich vymámili laciným trikem agenti rakouské policie. V převlečení za srbské studenty jim lstivě přísahali, že neprodleně za třicet roků zastřelí v Sarajevě rakouského mocnáře a započnou zkázu habsburské monarchie.
Revoluce, jejíž termín byl marxistickými dialektiky naprosto vědecky a zcela přesně prognostikován, se, jak známo z tisku, bohužel nekonala. 1. máje 1890 Prahou procházel průvod jenom na způsob pouti. Nečekané a zcela objektivní příčiny způsobily, že dělnické vlajky tu vlály rudé a prosté a známý transparent či pušku netřímal jediný muž...
Ješita Marx se takové ostudy své milované vědy nemínil dožít a jeho srdce vztekle dotlouklo o celých sedm let dříve. Skromnější a trpělivější Engels vydržel a mužně přijímal Jobovy zvěsti z Prahy. Předlouhé a smutné večery si krátil redakcí a publikací Maxových klikyháků, čtenářům známějších pod názvem "Kapitál". Vytoužené beztřídní společnosti se ale ani on nedočká! S tím smutným poznáním stonal a chřadl a opustil svět pouhých pět roků po fiasku komunismu, nepoučené veřejnosti známém jako 1. máj 1890 v Praze.

DALŠÍ PRAŽSKÁ REVOLUCE

Nestrašlivější trest však postihl tři odbojné hrdiny, pocházející zpod českých velehor. Jak bude brzy patrné, právě v jejich neblahém osudu spočívá příčina věčných tahanic mezi Tatrami a Prahou. A ač je to k nevíře, tito neúnavní světlonoši, kteří měli v Praze původně zapálit jen abstraktní plamínek komunistické éry a nikoli plamennou vatru na jevišti Národního divadla, stačili vykonat ještě jeden revoluční čin!
Juraj Metylka pochopil svou osobní a neodpustitelnou vinu za další útlak lidstva pod jhem kapitálu a jako pravý revolucionář rozhodl se k drsnému skutku: Společně se svými druhy navždy skoncuje se zrádným alkoholem!
Po obšírné konzultaci u "Flekovského spolku nepijanů" striktně odmítli konzervativní terapie. Zdlouhavé, otravné a naprosté abstinování, zákonitě provázené nelidským abstinenčním syndromem, se hluboce příčilo jejich revoluční a humanistické duši. Jako revoluční marxisté zvolili si i cestu k abstinenci revoluční, radikální a naprosto vědeckou. Jenom díky jí nad metlou lidstva slavně zvítězili. Nelítostný osud však žádal, aby se současně stali obětí psychopatického psychiatra maďarsko-českého původu, MUDr. Ankáli Šoka...
Dr. Šok rovněž neschvaloval metody prosazované "Flekovským spolkem nepijanů" a rovněž z humanistických důvodů. Trnem v obou očích mu bylo zvláště umírněné křídlo tohoto klubu vedené docentem Skálou. Tento novopečený kandidát střízlivosti se pokoušel dokazovat, že k nepití alkoholických nápojů se lze dobrat i bez abstinenčního syndromu a to potupným, pravidelným a nekompromisním snižováním pravidelné denní konzumace piva přesně o jeden půllitr za rok. Sám docent Skála byl živoucím příkladem pošetilosti této metody: Jeho pravidelná spotřeba piva letos činila stále celých 55 půllitrů denně i když ještě před deseti lety vyprázdnil s železnou pravidelností normálních 65 piv za jediný den.
MUDr. Šok si velice přesně počítal a dospěl k výsledku, že tito odpůrci abstinenčního syndromu včetně samého docenta Skály se onoho vytouženého dne, stráveného bez kocoviny, rozhodně nedožijí. I rozhodl se pro moderní chemoterapii. Absenci vedlejších účinků svého preparátu si ověřoval na svých nejbližších a nenápadně jim jej aplikoval do ranní sklenky rumu.
Teprve poté co v důsledku svých vědeckých testů ztratil matku, otce, pět bratrů a čtyři sestry, bystře pochopil jedovatost zdánlivé lichotky svých kolegů, kteří jej v přátelském i oficiálním ústním styku titulovali: " Mudrci Ankáli!!" Se svou velkou láskou, chemoterapií, se definitivně rozešel poté, co mu jakýsi zlomyslný milovník alkoholu připevnil na dveře ordinace nápadnou vizitku s transkripcí onoho oslovení, čili - „MUDr. Cyankáli".
Mezi akademicky vzdělanými bojovníky za abstinenci proslulý MUDr. Šok alias doktor Cyankáli však neztratil víru v spasitelnost vědy a zamiloval se do té nejmladší. Do objevu, jenž právě dobýval svět - do elektrické energie. V kratičké ale vysoce plodné spolupráci s Ing. Křižíkem pak zkonstruoval přístroj, který jej a především jeho první pacienty skutečně proslavil...

DOSŤ BOLO PRAHY!

Když Cyankáli nainstaloval tajuplně vyhlížející elektrody na bujaré spánky dychtivých aspirantů abstinence a postavil se před ovládací panel, Metylka, Santus i Dryják přísahali jako jeden muž: "Do konce života už ani kapku alkoholu! Toť naše revoluční slovo!"
Doktor otočil spínačem a věrozvěsti komunismu svým slibům tentokrát dostáli s takovou rychlostí, že sám terapeut nevěřil vlastním očím. Předlouho zíral na tři podivné uhlíky a vůbec nechápal zázračné účinky své moderní léčebné metody. Ale napětí milion voltů už vykonalo nejeden div!
Jména titánů, kteří tak originálním způsobem skoncovali se staletým prokletím svých rodů, by měl nepochybně poznat celý svět. Nevděk však vládne této planetě a vědecká veřejnost si doposud marně listuje i v Guinessově knize rekordů. Nejsou zde zaneseni dokonce ani in memoriam.
Také nadějným titulem nadepsaná kniha dr. Šoka: "Abstinentem za pouhé dvě sekundy po vzoru komunistů!" nikdy nespatřila výlohy knihkupců. Ačkoliv rukopis aspiroval na vědecké i literární pocty nejvyšší, samolibí pražští nakladatelé jej označili za pokus o vyhubení města a nakládali s ním dle rad radikálního literárního kritika Koniáše.
Takže dnes už jen historky, jejichž vyprávěním krátí předlouhé chvíle svým pacientům bohnický lékař MUDr. J. Tik CSc, dávají občas zabliknout odlesku zašlé revoluční slávy. Jedině nekulturní Praha nese neodpustitelnou vinu za to, že ani Metylka, ani Santus, ani Dryják se dosud nestali hrdiny světově známého eposu.
A tak jakýsi zbytek cti pražských a dalších kulturních tvůrců v Böhmen und Mähren zachraňuje neznámá Múza pilně obcující s hráči specielních dechových nástrojů. Za umělce hodné svých polibků vyvolila si, něžná víla, především samoucké marxistické hudebníky. A učinila dobře krásná milovnice! Šťastní hudci se jí odvděčují někdy i téměř profesionálním výkonem a kdyby badatelé nacionalismu porozuměli obsahu balad, jež vyluzuje nejedna fujara, rázem by pochopili mnohé!
Tragický osud potomků vítězných chlumeckých bojovníků dnes plným právem vzbuzuje zlobné pohledy, vrhané od východu směrem k nevděčné metropoli. "Dosť bolo Prahy!" - volají oprávněně naši tatranští bratři.
"Zrádné Böhmen und Mähren! Buď navěky proklet, sobecký pragocentrisme!"

SOUDRUHU FIDÉLE, FAUX PAS!

Jak dějepisci tentokrát vyjímečně po pravdě tvrdí, vypuklo od onoho památného dne 1. 5. 1890 ještě mnoho dalších a bohužel, velice krvavých revolt: V Čechách, v Böhmen und Mähren i v onom zbývajícím cípečku světa. Všechny ty vzpoury musely zákonitě a neslavně skončit, jsouce podněcovány jen neznalci velikého Marxova a Engelsova díla.
Kupříkladu Lenin! Titulujíc sám sebe dialektikem, pokoušel se v rozporu s vědou i zdravým rozumem do komunismu dychtivě prostřílet a ještě v čele hladových a negramotných mužiků! Jako pozitivně ověřený vlastník jednoho listu se stranami 991 a 992 z 8. dílu TDKM, Uljanov nejspíše i o existenci a obsahu dalších stran komunistické bible cos tušil - a žonglérsky licitujíc s měsíci oslavoval svůj říjnový puč až v listopadu...
Ale kdepak říjen, kdepak listopad! Ej, naivní Vladimíre Iljiči! Žádní imperialisté! V ten čas jsou láskou zhlouplí výhradně paroháči!
Že pravá a úspěšná revoluce musí vypuknout 1. května zhola netušili ani Stalinovi agenti, kteří převlečení do montérek - v únoru! - roku 1948 vyvolali masovou psychózu na pražských náměstích.
Uznejte sami: Revolucionáři se smrtonosnými zbraněmi na ramenou, ale maskováni za sněhuláky, rozveselují školáky dodnes.
Přesmutný osud jistě čeká i další revolucionáře neznalé TDKM včetně kubánských. Političtí analytikové ostatně tápou zda při střelbě, spuštěné rovnou na Nový rok, sehrála ústřední roli nedočkavá touha po sociální spravedlnosti či spíše jižanský temperament. Že však nikdo z kubánských hrdinů nespatřil jedinou stránku z TDKM je zcela evidentní!
Soudruhu Fidéle! 1. ledna 1959 imperialisté přec pokojně spali či mírumilovně dopíjeli šampaňské, s kterým si jen mírumilovně přiťukli na další úspěchy ve vykořisťování proletářů. Vyhánět je z postelí a střílet do nich v tu chvíli je nesportovní a nediplomatické!
Takové faux pas ti imperialista nikdy neodpustí!

KOLO DĚJIN ZASAHUJE - TŘI RUDÍ AGENTI NA PRAŽSKÉM HRADĚ

Závěrem své ságy Rudolf Komuna se zdravou skepsí vždy přiznává, že pouze tuší... Ačkoliv Marx spolu s Engelsem i termín rezervní komunistické revoluce vykalkulovali na sekundu přesně, Ruda to skutečně s jistotou neví. Bohužel, pouze tuší kterého roku o prvním máji vypochodují dělníci opět do pražských ulic a vedle známých symbolů na rudých vlajkách a mírotvorných pušek, ponesou i historické transparenty: "Chceme náš dělnicko-rolnický měsíc: ´´srpen a kladiven ´´ (15,5 + 15,5 dne)!"
Jen nemnohým zasvěceným mozkům, mezi které patří pouze Rudolf Komuna a MUDr. J. Tik CSc., neunikla podivná příhoda: Záhadně jako Fantóm zmizely totiž ze světa všechny svazky Tajných doložek Komunistického manifestu, včetně jejich nejcennějšího, 999. dílu...
Kde se TDKM v tuto chvíli nacházejí? I to Ruda spolehlivě tuší. Existují přec indicie, které přímo vedou k vyslovení mrazivé otázky: Nezmocnil se klenotu v podobě TDKM dokonce onen arciantikomunista, zakopaný na pražském Hradě? Existují přec skutky, ústící v pevné přesvědčení, že Marxův a Engelsův intelektuální šperk se nachází v dojemném sousedství s korunovačními klenoty a je zde velice pečlivě studován!
Pamětníci kupříkladu vzpomínají slibu Václava Havla, který ve vkusném svetru a funkci prezidenta Československé socialistické republiky upřímně slíbil, že hodlá státničit jenom do prvních svobodných voleb. Nakonec ve své přetěžké funkci obětavě setrval více jak desítku let, čímž podal nezvratný důkaz, kde se TDKM nacházejí! Ten čestný muž přec nemohl tušit, že na Hradě narazí na napínavé Marxovo a Engelsovo dílo, jehož samotné přečtení si vyžádá několik funkčních období.
V. Havel se však ukázal jako nejenom pilným a pozorným čtenářem slavných dialektiků, nýbrž i všemi mastmi mazaným. Psychicky zatížen nemovitým majetkem - palácem Lucerna, činžovním domem a chalupou na Hrádečku - zosnoval rafinovaný scénář jak přelstít dialektiku i kolo dějin a Čechům komunistickou revoluci překazit.
Půdu si nenápadně připravoval veřejnými omluvami za prezidenta Beneše, jehož dekrety omlouvaly násilí páchané na Němcích milujících své Böhmen und Mähren. Účinnější se ovšem ukázaly omluvy neveřejné, zvláště omluvy za lajdáckou práci a sabotáže českých dělníků v německých zbrojovkách. Je zcela zřejmé, že kdyby nesabotovali a nepracovali lajdácky, Hitler by válku vyhrál a Beneš by si žádné dekrety nesepisoval.
Tyto taktické kroky byly koordinovány s promyšlenými tahy strategickými, v první řadě nenápadnou přeměnou ČSSR na ČSFR. Avšak ve chvíli kdy se prezident chystal dát mat, kterým měla být transformace ČSFR na Böhmen und Mähren, zasáhlo radikálně kolo dějin! Bystře rozpoznalo, že Havlova koncepce Böhmen und Mähren jako věčné německé provincie se geograficky liší od té, již prosazoval Engels - a právě v tom spočívala její kontrarevolučnost!
Neboť na rozdíl od Engelsovy vize Havlova koncepce Böhmen und Mähren zahrnovala i ony ryzí a původní Čechy, žijící pod Tatrami. Jejich poněmčením by se pak navždy předešlo jakékoli české revoluci!
Proti tomuto zjevnému pokusu o šachmat dialektice i historii podniklo kolo dějin dva velice účinné protitahy. Nejprve přesným chirurgickým řezem oddělilo ony původní a revoluční Čechy od zrádného Böhmen und Mähren a ti se teď - pod pseudonymem Slováci - Havlovi smějí: „Chceš poněmčit svoje Böhmen und Mähren? Jen si, Vašku, klidně germanizuj! Vždyť je to přání našeho soudruha Engelse!"
Dalším efektním protitahem kola dějin bylo vyslání hned třech rudých agentů na samotný pražský Hrad. Jejich tajným úkolem bylo nenápadné pořízení opisu celých TDKM a jejich předání do povolaných rukou. Poněvadž tato nelehká mise si žádá agenty oddané revoluci tělem i duší, nepočínali si stejně úspěšně.
První z rozvědčíků, přímý potomek samotného Juraje Metylky, svůj nejtěžší boj - dobytí Hradu - bravurně vyhrál. Čím si však tento ryzí český exbolševik s krycím jménem Čalfa dobyl prezidentovu přízeň, historikové sveřepě tají. Práce rudého agenta je však nebezpečná a nepřátelé proradní a obojí si žádá, aby špion dokázal utajit své city i choutky. Metylkovi se opět stal osudným, jak jinak, soudek se strategickou tekutinou. Jeho zkáza započala v okamžiku kdy otevřel 1. díl TDKM a prokousal se jím až na druhou stranu. V tu chvíli neodolal, a také si žgrngnul...
Od toho okamžiku se jeho zpravodajská činnost stereotypně opakuje. Čalfa otevře 1. díl TDKM, nalistuje stranu druhou a žgrngne si strategické tekutiny. Dále jen užasle hledí na obrázek bači, kolorovaný pravděpodobně samotným Marxem a dokud jej tekutina nezbaví vědomí, dojatě blábolí: "Ty môj drahý pra-pra-pra-pra-prastarý otecko..." Na své revoluční poslání už dočista zapomněl.
Agent č. 2 selhal ještě hanebněji! Tento špión - přečasto stíhán těžkou lehkomyslností - o sobě rozšafně tvrdil, že je jen obyčejný sedlák a hajný! Taková dekonspirace!... Vyzrazovat, že jeho spojení s polem, na němž tak slavně zvítězili revoluční sedláci, je rovnou dvojnásobné!...
Rudý agent č. 2 zprvu zahrál na správnou strunu. Znal slabost hradního pána pro vytříbený herecký výkon, a tak se - pod krycí jménem von Schwarzenberg - pokusil parodovat aristokracii. Jeho herecký výkon byl natolik působivý, že si jej prezident okamžitě oblíbil. Nic na tom, že byl jen obyčejný sedlák a hajný! Nic na tom, že poťouchlý bolševik Ransdorf, který přečetl snad všechno kromě TDKM, začal - při zmínkách o šlechtě - mluvit místo o smetišti rovnou o hnojišti dějin!
I rudému agentu von Schwarzenbergovi se, bohužel, stala osudnou hned druhá stránka 1. dílu TDKM, kterou si opatřil nápadnou záložkou kvůli snadnějšímu vyhledávání. Sedlák a hajný s knihou pravidelně usedá před zrcadlo a předlouho pozoruje svůj zrcadlový obraz. Pak pracně nalistuje 2. stranu a ještě déle hledí na portrét J. von Notorice, kolorovaný dle podpisu určitě samotným Marxem. Pak už jen marně dumá, která podobizna je věrnější. Tato obsese zcela rozbila jeho solidaritu se sedláky a hajnými a vedla až ke zradě revoluce.
Byvší rudý agent už nesní o ničem jiném než o vizi sebe sama jako dědičného pána na Kr. Březně a monopolního výrobce Staré myslivecké...
Úspěchu se dočkal teprve rudý agent č. 3, který překonal nástrahy vskutku nepředstavitelné. Vyzradit jej mohli již jeho vlastní rodiče, neboť mu dali jméno Schönfeld. Odvážným agentům však přeje Štěstěna a ona něžná víla na sebe tentokráte vzala podobu mezery v prezidentových znalostech základů německého jazyka. Díky té krasavici se hradní pán nikdy nedovtípil, že slovo Schönfeld (česky to znamená „krásné pole", pane prezidente) není ničím jiným než německou ódou na onen katastr, na něnž tak slavně zvítězili chlumečtí sedláci. Díky té krasavici jen marně dumá o transcendentnu.
Daleko zrádnější se ovšem ukázaly Schönfeldovy zjevné sympatie k Marxovi, kterých se agent vzdát nikdy nemínil. Vždyť soudruha Schönfelda poutala k praotci všech komunistů nejenom ideologie, ale dokonce i krev společně prolitá při obřízce! A to se prostě zapřít nedá. Styď se, svatý Petře, který jsi 3x zapřel svého Mistra! Proč jsi si, Ježíši, nevybral za tovaryše raději Schönfelda?!
Schönfeldovo transparentní napojení na Marxe by v případě jiného agenta vedlo k okamžitému odhalení a v nejlepším případě k vyhoštění či nabídce konvertity. Schönfeld ale všem podezřením mistrně unikl. I on udeřil na známou strunu a jako rudý agent bez nervů vybral si absurdní drama. Pod krycím jménem Pavel Tigrid tu zahrál roli agenta CIA tak přesvědčivě, že si okamžitě získal nejhlubší prezidentovu důvěru.
Tigrid-Schönfeld byl na Hradě tolik vytížen, že vskutku nevěděl kam dřív skočit. Sotva usedl ke svazkům TDKM - samozřejmě až poté, co se jejich četbou nabažila hlava státu - již musel odbíhat neboť se ozvalo kvílení kola dějin, které nesnesitelně skřípalo a vrzalo, když s ním prezident neodborně manipuloval, pokoušeje se jím točit zpátky. Po návratu do studovny zase od sebe trhal Čalfu a sedláka s hajným, kteří se prali jako psi o 1. díl TDKM. Schöfeld byl stále až čtvrtý. I přes svou přetěžkou situaci rudý agent Pavel Tigrid nezklamal. Pořídil opis několika klíčových pasáží z TDKM a některé z nich - prostřednictvím mrtvé schránky, vybudované z důvodů utajení v centru samotného Pentagonu - předal do povolaných rukou.

HÁDEJTE, PANE PREZIDENTE!

Poslední část svého exposé zahajuje Ruda Komuna hromovým vyznáním úcty: „Rudému agentu Schönfeldovi alias Pavlu Tigridovi, za jeho příspěvek k vítězství komunistické revoluce - stokrát hurááá!"
Na důkaz pravdivosti svého tvrzení Rudolf Komuna okázale vytasí tři popsané papírky - prý jde o přesný opis ze zlomku dokumentace, nacházející se ve vlastnictví statečného Marxova souvěrce - a s planoucíma očima ujišťuje: "Zde, milí přátelé, vidíte skutečnou raritu! Právě hledíte na tři originální výpisy z pohřešovaného klenotu, z předposledního, 999. dílu TDKM! Představí vám politického Dona Quijita, který si za svého úhlavního nepřítele vybral kolo dějin a potýká se s ním stejně urputně a marně, jako jeho čítankový hrdina s větrnými mlýny. Jen si to poslechněte:
Výpis z Tajných doložek Komunistického manifestu, díl 999, strana 28. Cituji: ´´ ..až bude prezidentem republiky na Václavském náměstí 23. února 1990 přesně v 13. 45 prohlášen Karel. Marx... za vzteklého ješitu, mnozí komunisté tomu zatleskají!´´ Vidíte, přátelé," září Ruda Komuna, "a stalo se to! Skutečně tohoto dne a prakticky přesně na minutu! Jenomže... na náměstí Staroměstském!... Nejednalo se tu o přímo o pošetilý pokus zavést neomylné kolo dějin na nějakou slepou kolej?!
Jistě si, přátelé, rovněž vzpomínáte na nadšení a na radost davu, který po procitnutí z pseudokomunistického temna aplaudoval nad novými názvy ulic. Ha, ha, ha. Marx s Engelsem o tom věděli už sto let předtím! Jen čtěte můj druhý výpis z TDKM, díl 999 a na straně 897: ´´...rudé uliční tabulky s názvem Nábřeží Bedřicha Engelse budou okázale sejmuty prezidentem republiky a nahrazeny opět rudými avšak s nápisem ´´Nábřeží Aloise Rašína´´. Nu, prosím," mává svým lístkem Ruda Komuna, "všichni fungovali přesně jako švýcarské hodinky! Ale je tu další nesrovnalost: Žádné ´´Nábřeží Aloise Rašína´´, ale... ´´Rašínovo nábřeží´´! Nu, copak taková finta dialektickému materialistovi asi napovídá...?"
Nakonec Ruda Komuna spokojeně pohlédne na poslední zachovalý výpis z 999. dílu TDKM, str. 836 882 a směle zavolá ku Hradčanům: "Hádejte, prosím, pane prezidente! Zdalipak víte, kdy nám přejmenujete i srpen?
A bude to na aristokratický august, nebo na náš rolnicko - dělnický měsíc: srpen a kladiven, 15,5+15,5 dne?!"...