Přehled politické podpory družstevnictví /5/

Osudovým problémem Západu je, že ekonomika, generující mj. demokracii, solidaritu a spravedlnost, zde tvoří pouhých 5%; zatímco jejích 95% plodí predátorství, individualismus a egoismus. Západ se tak vyvinul v anomální civilizaci

plnou paradoxů a existenčních hrozeb. Jak tato absurdní situace vznikla vysvětluje blog Polidštění Západu coby evoluční zrůdy /2/. Takže stručné resumé:

Ještě v roce 1914 bylo zřejmé, že 20. století bude epochou konkurence dominantní privátní a rozvíjející se družstevní ekonomiky. Stát si sice ponechával některé aktivity jako poštu, vězeňství (obce zase pivovary, vinice) apod.; nicméně toto byrokratické vlastnictví tvořilo z hlediska trhu bezvýznamný segment.

Vítězství marxistů v Rusku 1917 a zestátnění ekonomik ve Východní Evropě po roce 1945 mělo za důsledek, že se fakticky celé 20. století stalo gigantickým střetem predátorské a byrokratické ekonomiky. Družstevní (zaměstnanecká) ekonomika čelila jak přirozené privátní konkurenci, tak fanatickému marxismu a stala se ideologickou i ekonomickou marginálií. Na sklonku 20. století pak marxistický blok zkolaboval a jeho ekonomika byla zprivatizována. Marxistická absurdita sice byla odstraněna, nicméně výsledkem jsou ona v úvodu zmíněná evoluční porucha i hrozba.

Naprosto zásadní podmínkou pro polidštění Západu se ukazuje odstranění onoho deficitu demokratické a solidární ekonomiky, jejíž dosavadní vývoj mapoval blog Utajovaná družstevní epopej /3/. Tato práce se pak bude věnovat přehledu dosavadních forem politické podpory družstevnictví a jejich vyhodnocení.

OBSAH:

1) Zrádnost tradičních politických stran 2) Německo. 3) Francie. 4) ČR. 5) USA. 6) Rusko a SSSR. 7) Dánsko. 8) Itálie. 9) Velká Británie. 10) Poučení. 11) Britská družstevní pseudostrana – the Co-operative Party

1) Zrádnost tradičních politických stran!

Absurditou v evoluci Západu 20. století je zejména zhoubný rozmach marxismu, který pro svou teorii neměl jediný funkční důkaz; přičemž bolševická revoluce vypukla dokonce – navzdory „vědeckému marxismu“ –   v ekonomicky zaostalém Rusku!

Indicii o tom, že marxisté nebudou politickým partnerem, ale nesmiřitelným a nelítostným soupeřem, podali samotní Marx s Engelsem (snad denně čekající, že určitě již zítra jejich revoluce zvítězí) když 31. 12. 1848 v Neue Rheinische Zeitung reagovali na Slovanský sjezd v Praze: „Nyní víme, kde jsou nepřátelé revoluce: ve slovanských provinciích Rakouska a v Rusku. Žádná fráze, žádné ujišťování o demokratické budoucnosti těchto zemí nám nezabrání, abychom je nepokládali za naše nepřátele. Nesmiřitelný boj, válka do posledního dechu proti Slovanům, zrádcům revoluce, vyhlazení, bezohledný terorismus; ne v zájmu Německa, ale v zájmu revoluce.“ (1) Šovinismus i fanatismus obsažené v tomto výroku lze zpětně vnímat jako memento budoucího deformovaného a konfliktního vývoje západní civilizace.

Až neuvěřitelně bizarní se pak zdá úvaha, jak by se Západ vyvíjel, nebýt bolševické revoluce v Rusku. Představa, že stačilo, aby vlak, v jehož zapečetěném vagonu jel Lenin, měl nehodu či Lenina postihl infarkt – a nebyla by ani 2. světová válka! – je fascinující! Jenže dějiny neznají slovo „kdyby“. Střely Kaplanové již přišly pozdě, a jejich prvotním důvodem zřejmě bylo, že Lenin neplnil původní Gentlemen´s Agreement… (2)

Politická podpora družstevního podnikání i její střet s politickými stoupenci privátní konkurence – a současně se samolibým a agresívním marxistickým proudem, který po VŘSR neobyčejně expandoval – se proto ve všech západních státech vyvíjely různě; a zmíněny budou Německo, Francie, ČR, USA, Rusko a SSSR, Dánsko, Itálie a Velká Británie

ZDROJE: (1) Na co se v lekcích marxismu zapomnělo James Jakoubek; (2) Agents of Revolution-2. How the Leaders of October Repaid their Debts to the Sponsors;

2) Německo

Za historicky první politickou stranu na podporu družstevního podnikání lze označit Všeobecný německý dělnický spolek (ADAV). Založil ho 23. května 1863 v Lipsku F. Lassalle, s cílem prosadit v parlamentu státní podporu pro financování vzniku výrobních družstev („výrobních asociací“); (1) (2) Spoluzakladateli ADAV bylo 12 delegátů z významných německých měst.

Jako největší kritik tohoto počinu (přestože s ním Lassalle udržoval natolik přátelské vztahy, že byl požádán o půjčku 30 L) vystoupil K. Marx, jehož stoupenci členství rovněž odmítli. Prominentního člena ADAV, W. Liebknechta, Marx navíc v dopise varoval, aby se ve prospěch Lassalla politicky neangažoval, ale aby proti němu také otevřeně nevystupoval. Rok poté Lassalle předčasně umírá a propukají frakční boje. V roce 1867 se odštěpuje Lassallovská ADAV hraběnky Hatzfeldové (LADAV) a v roce 1873 stranu opouští hamburgská skupina „Orthodoxních lassallovců" (3)

V roce 1875 pořádá ADAV v městě Gotha společný kongres s marxisticky orientovanou Sociálně demokratickou dělnickou stranou (SDAP), založenou v roce 1869 Bebelsem a Liebknechtem. Výsledkem je přijetí společného programu i názvu – Socialistická dělnická strana Německa (SAPD). Zatímco „Gothajský program“ (ostře kritizovaný Marxem) byl vítězstvím llassallovců (požadoval zakládání státem financovaných výrobních družstev), slovo „socialistická“ do názvu strany prosadili marxisté z SDAP.

A poněvadž se výraz socialismus tehdy spojoval s především marxistickými požadavky revolučního zestátnění ekonomiky a diktatury proletariátu, schvaluje parlament v říjnu 1878 zákaz činnosti socialistických stran! Členové SAPD jsou perzekuováni a Bismarck jako alternativu zavádí sociální stát mj. s penzí a zdravotním pojištěním. Po 12 letech parlament zákaz socialistických, sociálně demokratických a komunistických spolků ruší a Bismarck končí.

SAPD tento vývoj vnímá jako úpadek režimu vykořisťovatelů a potvrzení Marxovy teorie. Šlágrem se stávají Engelsův spisek Anti-Dühring a Bebelsova kniha Žena a socialismus. Nicméně hned na podzim 1890 SAPD slovo socialistický ve svém názvu ruší, přejmenovává se na Sociálně demokratickou stranu Německa (SPD) a rok poté přijímá nový, Erfurtský program. A zatímco Gothajský program byl kompromisem střetu lassalovců s marxisty, Erfurtský program byl již výsledkem dohody marxistů revolučních (Bebel) a marxistů „revizionistických“ (Bernstein). 

V roce 1914 marxističtí poslanci SPD (spolu se svými soudruhy ve Vídni i v Paříži) věnují – v podobě schválení válečných úvěrů – velkorysý dar finanční oligarchii! Němečtí proletáři za to dostali pušky a děla na střílení proletářů ruských, francouzských a anglických. (4) (5) (6) (7)

Po roce 1917 – povzbuzena i štěpena bolševickou revolucí v Rusku a Rosou Luxemburgovou; poté málem vyhubena Hitlerem a zachráněna i rozštěpena Stalinem – se SPD v roce 1959 v Bad Godesbegu navždy zříká marxismu a přijímá… Bismarckovu verzi sociálního státu! Občasnému vzniku státních či komunálních podniků se samozřejmě nebrání, s vizí trafik v jejich správních radách pro členy partaje na všech úrovních státní správy i samosprávy, Se sympatií k neo-marxistickým úchylkám, jako prosazování registrovaného partnerství a práv LGBT, pak buduje i vymírající Evropskou unii.

Jen výjimečně někdo, jako např. Zygmunt Bauman, spráskne nad celým vývojem i současným stavem ruce a připomene, že existoval jistý Ferdinand. Lassalle (8).  A kdyby Lassalle věděl, že po 150 letech vývoje dnes počet družstevníků (zaměstnanců družstev) představuje pouhých 1,97 % veškeré pracovní síly v Německu (9), sprásknul by ruce také.

Opomenut by však neměl být sociální demokrat Detlev Rohwedder, který jako šéf privatizačního úřadu hodlal privatizovat ekonomiku NDR v co největší míře zaměstnanecky. Dostával výhružné dopisy, což jeho názor nezměnilo. Proto byl ve svém bytě večer 1. dubna 1991 zastřelen odstřelovačem. Puška byla z provenience NATO a jeho vrah nebyl dodnes dopaden. Jeho nástupkyně pak NDR privatizovala korporátně.

ZDROJE: (1) Ferdinand Lassalle; (2) Ferdinand Lassalle Offenes Antwortschreiben; (3) Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein; (4) General German Workers' Association; (5) The Gotha and Erfurt Programs; (6) Sozialdemokratische Partei Deutschlands; (7) Social Democratic Party of Germany; (8) Neukončený příběh sociální demokracie; (9) Cooperatives Europe statistics.

3) Francie

Revoluce 1848 a Pařížská komuna 1871 signalizovaly, že během střetu republikánů a monarchistů v této zemi budou evoluční socialisté typu L. Blanca či F. Lassalla čelit tvrdé převaze revolučních i reformních – a vzájemně se štěpících – marxistů (podporovaných podobně rozdělenými odbory). „Proudhonovci“ (1), kteří měli svým „mutualismem“ k družstevnímu živlu nejblíže, zase propadali anarchistickému řešení společenského vývoje dynamitem (a později anarchosyndikalismem) a společenskou situaci spíše komplikovali. Vývoj byl opravdu barvitý.

V roce 1879 zakládá P. Brousse reformě marxistickou Federaci socialistických dělníků Francie (FTSF). Ve stejné době anarchista É. Vaillant ustavuje Ústřední revoluční výbor (CRO) s cílem reprezentovat francouzské revoluční tradice. Zeť K. Marxe, P. Lafargue, shledává FTSF málo revoluční; vystupuje z ní a – po vypracování programu, na němž se podíleli i samotní Marx a Engels – zakládá se svými souvěrci v roce 1883 marxistickou Francouzskou dělnickou stranu (POF). V roce 1890 J. Allemane zakládá syndikalistickou Revoluční socialistickou dělnickou stranu (POSR) s cílem generální stávky. Republikánští radikálové v roce 1891 zakládají levicovou stranu s programem sociálního státu a s názvem Republikánská radikální a radikálně socialistická strana (PRR-RS). V roce 1892 se slučují POF (J. Guesde) a CRO (É. Vaillant) a vytvářejí Socialistickou stranu Francie (PSF – Parti socialiste de France) s programem nulové tolerance buržoazní vlády. Ve stejném roce a sloučením FTSF a POSR vzniká ještě Francouzská socialistická strana (PSF– Parti socialiste français), v čele s nezávislým socialistou J. Jauresem a nakloněná parlamentní spolupráci i s nelevicovými subjekty. V roce 1905 se po nátlaku 2. Internacionály obě PSF slučují a vytvářejí Francouzskou sekci dělnické internacionály (SFIO). V roce 1920 se z SFIO odštěpují revoluční marxisté a vytvářejí komunistickou SFIC, kterou den před Silvestrem 1920 mění na Francouzskou komunistickou stranu (PCF). (1) (2) Reformně marxistická SFIO působí do roku 1969, kdy se přejmenovává na dnešní Socialistickou stranu (PS – Parti socialiste). (3)

A jak se v této drtivé převaze a tlačenici marxistů nejrůznějšího ražení orientovali francouzští družstevníci? Chaos intelektuálů se v jejich aktivitách pochopitelně projevil, takže družstva měla spíše povahu komun či kibuců, často s odlišnými vnitřními principy, včetně komunistických. V tomto smyslu byl příznačný vinařský Midi Rouge (Rudý jih Francie), burcovaný J. Jauresem k připojení se k revolučním dělníkům s tím, že jeho rudým vínem se zapije vítězství revoluce. (4)

Za těchto okolností pak není divu, že družstevní legislativa byla ve Francii přijata až v roce 1947 (do té doby platila legislativa z roku 1867, která družstevní společnosti sice uznávala, ale nepřímo); a také že francouzští družstevníci – jako spoluzakladatele globální družstevní asociace ICA v roce 1895 – se v samotné Francii sjednotili až v roce 1968, kdy vytvořili Asociaci národní družstevních federací (Groupement national de la coopération, dnes COOP FR)! (5)

Socialistická strana, považující se za politického reprezentanta i družstevnictví, sama prošla dlouhým a složitým vývojem, charakterizovaným zejména konfliktem evolucionistů a revolučních i revizionistických marxistů, kteří rostoucí počet družstevních podniků mj. vnímali jako zajímavý finanční zdroj na podporu revoluce (družstva socialistům povinně přispívala do stranických pokladen).

Revoluční marxisté se etablovali ve Francouzské komunistické straně. Takže kromě jejich eventuálních agentů v PS ještě zůstali marxisté radikální a reformní, kteří v bolševické revolucí a zestátňování všeho včetně družstev ve Východní Evropě po roce 1945, viděli potvrzení svého „vědeckého programu“. Svou doktrínu neopustili ani po jejím zhroucení v celém východním bloku. Naopak ji inovují a pilně a „vědecky“ svou státní ekonomiku demontují na ekonomiku státní plus ekonomiku veřejnou, solidární, sociální, neziskovou. (6)  Vyvrcholením této exhibice neomarxismu je podpora imigrantské vlny, vzedmuté Sarközyho „bezletovou zónou“ v Libyi. A vezme-li se v úvahu ještě fakt, že od roku 1970 se od Socialistické strany odštěpilo 14 různých proudů, které si založily vlastní stranu nebo hnutí, (6) pak je zjevné, že to družstevníci při volbách ve Francii nemají vůbec jednoduché.

Nicméně ona široká, byť roztříštěná politická scéna, nepreferující privátní podnikání, umožnila rozvoj francouzského družstevnictví do té míry, že je nejsilnější v Evropě! (7) A poněvadž družstevníci jsou i voličové, tak podporu jejich podnikání slíbil ve volební kampani i někdejší socialista a poté nezávislý centrista a bankéř u Rockefellerů, prezident E. Macron. (8)

Nejvýznamnější legislativním počinem se jeví v roce 2014 přijatý Zákon 2014-856 o sociální a solidární ekonomice. (9) Navenek tento zákon požadující revizi družstev vypadá bohulibě, neboť auditor má mj. zkoumat, zda v družstevní organizaci jsou dodržovány družstevní principy a hodnoty a zda jsou naplňovány cíle podnikání atd. (10) (11) Varovné je, že výrokem auditora může být i rozpuštění družstva… (12) Takže je stále otázkou, zda zákon povede ke kultivaci a prosperitě družstevnictví, nebo zda jeho důsledkem nebude hromadná transformace družstev na s.r.o.

Závěrem lze konstatovat, že s ohledem na onu obrovskou tlačenici marxistů i socialistů nejrůznějšího ražení jsou zmíněné organizační nedostatky i roztříštěnost francouzských družstevníků logické. Nicméně kdyby mohli dnešní realitu vidět Blanc a Gide, pak by – i přes fakt, že francouzské družstevnictví je nejúspěšnější v Evropě – na adresu politiků asi povzdechli: „Co jste těch celých sto let vlastně dělali?!“

ZDROJE: (1) Pierre-Joseph Proudhon; (2) French Left; (3) French Workers' Party; (4) French Socialist Party (1902); (5) Revolt of the Languedoc winegrowers; (6) Coopérative; (7) Social Economy as Social Science and Practice: Historical Perspectives on France; (8) Socialist Party (France); (9) Two European countries that have a strong cooperative presence: France and Italy; (10) France’s Emmanuel Macron pledges support for co-ops and the social economy; (11) LOI n° 2014-856 du 31 juillet 2014 relative a l'économie sociale et solidaire (1); (12) RÉVISION COOPÉRATIVE; (13) DÉCOUVRIR LES COOPÉRATIVES; (14) La révision coopérative: une utopie?;

Česká republika

Osud českého družstevnictví je věrným obrazem poctivé podpory i zrady socialistů a destruktivity marxistů. Na historickém území ČR bylo družstevnictví významnou součástí ekonomického, politického i ideologického programu nejprve Českoslovanské a v období 1918-1948 Československé strany sociálně demokratické. Zásadní roli pak sehrál její radikální rozchod s marxistickou Šmeralovou frakcí v roce 1921! Hlavní aspekty socializace vyjádřil v geniální zkratce A. Hampl v roce 1930: „Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu, tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém – ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní. Když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí býti hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií a s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy.“ (1)

Až do roku 1948 družstevnictví navíc podporovali i národní socialisté a agrárníci a jeho význam pro demokracii zdůraznil po bolševickém puči člen prvorepublikové Agrární strany, Ladislav Feierabend, který v americkém exilu v roce 1952 napsal: „Družstevní principy a metody vyžadují svobodu jednotlivce a možnost autonomního jednání. Jsou založeny na pochopení, nikoliv nenávisti; na toleranci, nikoliv agresi; na vzájemné pomoci, nikoliv donucování. Jejich cílem je zlepšení ekonomických a sociálních podmínek života... Duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie a všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdci všech lidí dobré vůle a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.“ (2)

Po roce 1948 se dezorientovaná ČSSD sloučila s KSČ. Šmeralovi bolševici se tak do Lidového domu vrátili, přeměnili ho na Muzeum V. I. Lenina a družstva zestátnili. Protagonisté družstevnictví byli pozavíráni nebo emigrovali.

Po pádu marxistických režimů získala po roce 1989 obnovená ČSSD sice Lidový dům, ale na původní ideologii a politiku své prvorepublikové předchůdkyně nikdy nenavázala! Svou vášnivou podporou zaměstnaneckého akcionářství si (spolu s Čechoameričanem M. Zeleným) získal vysokou popularitu přední Klausův odpůrce, prognostik M. Zeman. Poté vystřídal funkce člena a předsedy ČSSD, poslance parlamentu a premiéra ČR; ale na zaměstnanecké akcionářství, popř. družstevnictví dočista „zapomněl“! Jistě, osud D. Rohweddera byl varovný; na druhé straně Polsko větší část průmyslu zaměstnanecky zprivatizovalo a zaměstnanci byli preferováni. (3)

Jistě, slovní podporu družstevnictví či zaměstnaneckého akcionářství ve svých programech ČSSD samozřejmě mít musí (již kvůli silnému sektoru bytových družstev), ale od roku 1989 jediné stranické vedení nepředložilo – na sjezdu, v parlamentu a ve vládě – seriózní analýzu aktuálního stavu družstevního podnikání i koncepci jeho rozvoje včetně akcentování nezbytných ideologických, politických, společenských, legislativních a ekonomických aspektů.

Je to především ostuda vůdců ČSSD – Horákem a Zemanem počínaje a Špidlou, Grossem, Paroubkem, Sobotkou a Hamáčkem konče! V kterých případech jde „jen“ o zradu z ignorantství či politické zbabělosti a kdy spíše o nepřátelské převzetí, nechť posoudí historici; kteří nebudou mít snadnou práci vysvětlit, proč místo prvorepublikových idejí Zemana zajímal spíše Lions Club, zatímco Hamáčka Aspen Institut… (4) (5) Pozoruhodné přitom je, že hnilobu ČSSD započal organizovaný vpád řádově stovek marxistů, kteří v první polovině 90. let přišli z KSČM a ČSSD zcela ovládli… (6) (7)

Legislativní likvidace slibně se rozvíjejícího sektoru družstevních záložen prosazená poslanci ČSSD a KSČM (8) (9) v roce 2014, i jejich netečnost k ostudné správně-kriminální likvidaci největší družstevní záložny (10), pak prohnilost obou partají – kráčejících ve stopách zkrachovalých a dnes bezvýznamných národních socialistů – jen dokazuje.

Úpadkem českého družstevnictví od roku 1948 do nynějška se však logicky vytvořil i deficit jeho hodnot v současné společnosti, Důsledkem je úpadek demokracie, solidarity, zodpovědnosti, poctivosti, což má pro českou společnost a pro její ekonomiku, politiku i občany naprosto devastující důsledky.

Vzhledem k evidentní zrádnosti i fragmentaci marxistů a socialistů, potažmo k faktu, že ČSSD a KSČM jsou již patrně nereformovatelné a na pokraji zániku, je nezbytné hledat jiné a adekvátní ideologické i politické řešení!

ZDROJE: (1) Český Godesberg/Obsah programové diskuse na XV. Sjezdu, dr. Jiří Malínský,  (2) Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Ladislav Karel Feierabend; (3) Srovnání forem privatizace mezi středoevropskými zeměmi; (4) VIDEO: Jak lékař Barták slavil jubileum s politiky, soudci a kněžími; (5) Aspen Institute; (6) ČSSD eroduje i zdola aneb Malá historická reminiscence; (7) Politický vývoj Obvodní organizace ČSSD na Praze 2 v období červen 1992-červen 1997; (8) 23. schůze, 91. hlasování, 9. prosince 2014, 18:27 Novela z. o spořitelních a úvěrních družstvech; (9) Zákon o kampeličkách – Pomník hanby ČSSD a KSČM; (10) Policie znovu otevřela případ MSD.

5) USA

V této zemi – při porovnání se západní Evropou – hraje významnou roli zcela odlišný kulturní vývoj! Amerika na jedné straně povstala na levné otrocké a později nádenické práci černochů (ještě dědeček prezidenta Obamy byl otrokem) a na straně druhé rozkvétala díky přistěhovalectví „mozků“ a kvalifikované pracovní síly. Takže společnost se zde formálně normalizovala až v roce 1968 odstraněním veškerých forem rasové segregace!

Pro politicky „anomální“ USA – kde nejrůznější marxisté a socialisté politicky zcela ztroskotali – je typické 150 let trvající soupeření dvou stran se znakem osla, respektive slona i jeho „zvěrské nuance“: Například je zvolen prezidentem „slon“ Trump, a třetí politicky nejvýše postavený „slon“ (předseda Sněmovny reprezentantů) se zachová jako pravý osel; a ozdoben černou kravatou, začne svému prezidentovi kopat politický hrob!

Za úspěchy amerického družstevnictví se však politikové této země – ať již je u moci demokratický „osel“ nebo republikánský „slon“ ­– většinou nestydí; obzvláště před volbami. A není divu. Vždyť první družstvo na teritoriu USA založil Benjamin Franklin již v roce 1752, přičemž jeho Filadelfská kontribuční pojišťovna funguje dodnes! (1) A v USA s 325 miliony obyvatel dnes oficiálně funguje téměř 30 000 družstev, majících (při vícenásobném členství) celkem 350 milionů členů! V US „kampeličkách“ (credit unions), osvobozených od korporátní daně a poskytujících větší úrok z vkladů a nižší úrok na půjčky než privátní banky, si spoří 110 milionů Američanů! Zemědělská družstva zajišťovala v průběhu historie až 30 % zemědělských komodit. Americké družstevní elektrárny a rozvodny – vzniklé v 30. a 40. letech poté, co velké korporace odmítly z egoistických finančních důvodů elektrifikovat venkov – zásobují elektřinou (ale i kabelovou televizí a vysokorychlostním internetem) celý americký venkov, tzn. 75 % plochy USA! (2) Významný je i sektor družstevního bydlení, začínající již na kolejích univerzit a zahrnující mj. i Družstevní město se 45 000 obyvateli v Bronxu. NY. (3)

Nicméně postoj amerických prezidentů např. k venkovským elektrárenským družstvům byl silně variabilní! Republikánští prezidenti Dwight Eisenhower a Richard Nixon je považovali za subjekty plíživého komunismu a Bill Clinton tento sektor oslabil finančními škrty. Demokratičtí prezidenti družstva podporovali a snažili z toho voličsky těžit. Lyndon Johnson pomohl založit družstvo, které dodávalo elektřinu i na jeho ranč a otec Jimmyho Cartera byl členem představenstva družstva zásobujícího elektřinou jejich region. (4)

Americký přístup k zaměstnaneckým formám vlastnictví je v zásadě pragmatický a oproštěný od ideologické souvislosti. Když demokratický senátor Russell Long v 70. letech prosadil zaměstnanecké akcionářství jako výhodnou, transparentní, bezpečnou a státem dotovanou formu penzijního spoření, pak jeho motivem bylo zastavení vlny úpadků podniků na americkém Středozápadě! Což se podařilo, poněvadž nákupem akcií zaměstnanci do svých krachujících podniků jednak investovali a současně měli zájem na tom, aby podnik prosperoval a jejich investice se tak zhodnocovaly! (5) (6)

Americkým originálem společensko-politické podpory družstevního sektoru je Národní měsíc družstevnictví. Je jím říjen a poprvé ho – pod sloganem „Cooperatives: USDA Helps Build a Better America!“ – slavnostně vyhlásil ministr zemědělství, „osel“ Orville Freeman v roce 1964; a do roku 1970 tuto kampaň dokonce financovala vláda USA! (7) Loňský – 54. Družstevní měsíc USA – proběhl pod heslem „Cooperatives Commit to Members and Their Communities!“ složeným, ministrem USDA, „slonem“ Sonny Perduem. (8) Letos však vydali své deklarace pouze guvernéři Wisconsinu a Minnesoty (9) (10) zatímco „slon“ ministr, zaneprázdněný patrně kongresovými volbami, sice stačil v srpnu schválit slogan (7) – „Cooperatives – See the Future!“ – ale na oficiální proklamaci k Národnímu měsíci družstevnictví 2018 se Ministerstvo zemědělství USA již nezmohlo. Což je z hlediska nesoustavné politické podpory družstevnictví nutno vnímat jako „pamětihodný“ symptom.

Závažným faktorem je, že družstevní sektor USA produkuje pouhých 3,5 % amerického HDP, přičemž bilanční suma všech družstevních bank činí jen 14,2 % bilanční sumy všech komerčních bank v USA. (11) Takže privátní banky zde vlastní celých 85,8 % národní bilanční sumy (zatímco např. v Rakousku je tento poměr 29,6 % ku 40,4 % ve prospěch družstevních bank)!

Předchozími daty lze mj. vysvětlit, proč se v USA evoluční anomálie projevuje tak silně včetně všech svých paradoxů, a zvláště obrovskou mocí vojensko-oligarchického komplexu (který se navíc na obou světových válkách tučně přiživil)!

Hlavní příčinu této situace je nutné vidět v tom, že politická podpora družstevnictví je v případě „osla“ i „slona“ nesoustavná a prchavá! Například v Kongresu byl družstevní sektor jako ekonomický fenomén po celých 20 let bojkotován a zmínky o něm v ekonomických zprávách Kongresu absentovaly. Náprava přišla až v lednu 2016, kdy spolupředsedové – „slon“ Ed Royce a „osel“ Mark Pocan – formálně zahájili činnost bi-partajního Klubu na federální podporu družstevního modelu podnikání ve veřejné i privátní sféře, schváleného Výborem Sněmovny reprezentantů pro domácí agendu (12).

Přitom družstevníci nejsou bezvýznamným hráčem v případě voleb! Nicméně přesvědčivé důkazy toho, že rozvoj družstevních forem podnikání i osud evoluční anomálie v USA jsou fakticky rukojmí finančních i dalších ekonomicko-politických strůjců vlastnického paradoxu, přinesly poslední prezidentské volby.

V závěru primárek demokratů se střetli H. Clintonová a B. Sanders.  „Bloody Hillary“ proslula výrokem "We came, we saw, he died!" (13) – čímž prozradila, že nese minimálně morální vinu za bestiální vraždu významného afrického družstevníka, M. Kaddáfího. Americký „socialista“ Sanders, prosazující nordický sociální stát a neomarxistickou sociální ekonomiku, proti ní nebyl bez šancí! Nicméně zasáhl Wall-Street a zadlužená pokladna demokratů se rázem zaplnila desítkami milionů babek. Jako protihodnota patrně následovalo – decentně řečeno – vyšachování Sanderse ze hry. (14) Přičemž socialista ani nepípnul, a dokonce projevil loajalitu! Možná si vybavil jméno Sirhan Sirhan…

Kandidát „oslů“ na viceprezidenta. Tim Kaine, se ve funkcích primátora Richmondu a guvernéra Virginie s družstevníky pochopitelně pracovně setkával. (15) Nicméně jeho „sloní“ soupeř, Mike Pence, byl ve své v Indianě vysloveně populární dlouhodobou podporou družstevních záložen i vesnických elektrodružstev a získal podporu i jejich národních svazů (National Rural Electric Cooperative Association – NRECA a Credit Union National Association – CUNA). Politická podpora NRECA v roce 2016 vystoupala na 72% : 28% ve prospěch republikánů (zatímco v roce 2010 to bylo 50:50)! (4) A last but not least: v credit unions si spořilo již 110 milionů družstevníků!

Z těchto faktů lze pochopit proč vyhrál právě Trump – a to navzdory nepoctivé kampani prakticky 100 % masmédií a ratingových agentur, sugerujících voličům, že Trumpa nemá smysl volit, neb Clintonová zvítězí buď rekordně nebo alespoň drtivě!

Avšak to – že se zbytkem poctivé Ameriky zvítězil Trump – vůbec neznamená, že vyhráli družstevníci! Trump je velkoměstský realitní magnát a ekonomické i etické aspekty družstevnictví zřejmě leží mimo jeho rozlišovací schopnosti. (4) Sice správně poukazuje, že finanční zdroje jeho nepoctivých soupeřů jsou prakticky neomezené, ale nevnímá, že je to důsledek zablokovaného rozvoje družstevních záložen, které nedokázaly realizovat rakouský model! Credit unions sice v roce 2017 dosáhly celkové bilanční sumy 1,2 bilionů dolarů; to však činilo pouhou 1/16 celkové bilanční sumy (19) privátního bankovnictví v USA! Takže místo aby (podobně jako Rakousku) americké finanční zdroje proudily z centrální credit union banky do národních družstevních bank všech amerických států, zůstávají vlastnictvím finanční oligarchie, která je zdrojem všech vývojových paradoxů od majetkového až po kulturní. A tedy hrozbou pro USA i celý svět.

Pokud jde o nejrůznější a více či méně zrádné marxistické, socialistické, dělnické, revoluční i evoluční strany, pak takových jsou v USA desítky (20). Avšak ani jednotlivě, ani vcelku nedosáhly absolutně žádné relevance.  Dosavadní kulturní a politický vývoj USA formou střetů „osla“ a „slona“ tak přímo volá po založení politické strany, mající ve svém znaku i hodnotovém žebříčku konečně… homo sapiens! A s nadějí na úrovni jistoty lze předpokládat, že mezi členy finančních, zdravotních, zemědělských, elektrárenských, bytových a dalších družstev i mezi zaměstnaneckými akcionáři by tato strana měla nejen dostatek kvalitních politiků, ale i miliony členů i desítky milionů voličů!

ZDROJE: (1) The Philadelphia Contributionship; (2) Cooperative Businesses In the United States… A 2005 Snapshot; (3) Co-op City, Bronx; (4) Economic Democracy and the Billion-Dollar Co-op; (5) Employee Retirement Income Security Act of 1974; (6) Employee stock ownership plan; (7) About 2018 CO-OP MONTH; (8) NATIONAL COOPERATIVE MONTH October 2017; (9) Wisconsin; (10) Minnesota; (11) U.S. Bank Comparisons; (12) NCBA CLUSA announces launch of Congressional Cooperative Business Caucus; (13) Clinton on Qaddafi: "We came, we saw, he died"; (14) Inside Hillary Clinton’s Secret Takeover of the DNC; (15) Kaine Applauds $3 Million Grant For Scott County Telephone Cooperative; (16) VP candidate Mike Pence has good relationship with credit unions; (17) VP candidate Pence is longtime CU supporter; (18) Stunning Donald Trump Speech: “The Crossroads In Our History” – Video and Transcript…; (19) Total financial assets of the credit unions in the United States from 2000 to 2016 (in billion U.S. dollars); (20) List of political parties in the United States.

6) Rusko a SSSR

Do roku 1918 Údaje o družstevnictví v této zemi jsou kusé a podstatnou roli samozřejmě sehráli jednotliví vládci. Původní – zejména zemědělské družstevní formy (mir a obščina) – vzniklé za nevolnictví přežívaly a rozvíjely se a vznikala silná zejména spotřební družstva. V roce 1898 byla dokonce ustavena střechová federace spotřebních družstev Centrosojuz (od roku 1903 člen ICA), která vydávala národní bulletin Družstevní kurýr (zaniklý 1918); a kromě toho vycházelo dalších asi 500 družstevních novin a časopisů! (1) (2) (3)

1918-1990 Překvapivé informace ukazují, že družstevní vlastnictví a výroba byly podporované v období, odsuzovaném jako stalinismus. Po revoluci a občanské válce pak bylo v prvním pětiletém období naplánováno zvýšení počtu členů družstev o 260 %. To bylo umožněno i povoleným privátním vlastnictvím pozemků (až 1 hektar na osobu). Zároveň bylo plně podporováno družstevní podnikání v podobě drobných průmyslových podniků ve všech oborech. Výsledkem bylo, že první elektronková radia (1930) i televizory (1939) byly výrobky družstva Progress rádio. Výrobní družstva vyráběla i samopaly Sudajev nebo dělostřelecké granáty… Na začátku roku 1941 Sovnarkom (Rada národních komisařů) a UV KSSS vydali zvláštní usnesení, které potlačilo horlivost velitelů, zasahujících do činnosti družstev a zdůraznilo povinné volby vedoucích družstev na všech úrovních, osvobození družstevních společnosti od všech daní a od vládní kontroly maloobchodních cen na dva roky.

V době smrti Stalina v SSSR fungovalo 114 000 (!) družstevních obchodů a podniků různého zaměření – od potravinářství přes kovovýrobu a šperkařství až po chemický průmysl.  Pracovalo v nich asi dva miliony lidí, produkující téměř 6 % hrubé průmyslové výroby SSSR. Družstva však vyráběla 40 % nábytku a 70 % kovového nádobí, více než třetinu oblečení a téměř všechny dětské hračky. V poválečných letech pak družstva produkovala 40 % veškerých domácích potřeb v SSSR

Družstva svým členům poskytovala i úvěry na nákup nástrojů, hospodářských zvířat a zařízení a na bytovou výstavbu. V družstevním sektoru pracovalo asi sto konstrukčních kanceláří, 22 experimentálních laboratoří a dva výzkumné ústavy. Navíc v rámci tohoto odvětví fungoval samostatný, nevládní, důchodový systém!

A přestože Stalin v roce 1952 ve své poslední práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR usiloval o další rozvoj i kultivaci družstevního podnikání, jeho trockistický nástupce Chruščov do roku 1960 veškerá družstva zrušil a majetek družstevníků zestátnil (s logickou výjimkou družstev invalidů,  ale i malých družstev veřejných služeb, umění a řemesel).

Po roce 1991 Po rozpadu SSSR a zániku moci komunistické strany byly uznány 3 ekonomické sektory (privátní, státní a družstevní). V Ústavě RF však družstevnictví zmíněno nebylo. V roce 1993 byl obnoven reprezentant spotřebních družstev Centrosojuz, který v roce 1997 začal vydávat deník Ruské družstevnictví, a navíc obnovil publikaci měsíčníku Družstevní kurýr.

V letech 1992-1993 bylo více než 26 600 kolchozů a sovchozů s 12,5 milionů pracovníků transformováno na zemědělská producentská družstva. Tento bohulibý záměr nicméně nereflektoval predátorské praktiky privátního sektoru, takže značný počet těchto ekonomických subjektů byl vědomě přiveden ke krachu a jejich majetek výhodně vykoupen a zprivatizován. Prevencí by zde byla legislativa zajišťující, že majetek zkrachovalého družstva bude vykoupen např. pouze jiným (úspěšným) družstvem a zůstane tak v družstevním sektoru. V roce 2004 fungovalo 8786 zemědělských družstev na 50.5 milionech hektarů, tzn. 57% veškeré obdělávané půdy. Zemědělské s.r.o.  a akciové společnosti vlastnily 14,2 % respektive 17,8 % celkové rozlohy.  

Zemědělská producentská družstva se rozvíjela nejrychleji a došlo i ke vzniku družstev podpůrných – zpracovatelských, odbytových, servisních, dodavatelských, pojišťovacích a finančních (majících třístupňovou architekturu: od místní až po federální); dnes celkem asi 12 000 družstev. Vzestup zaznamenala zemědělská družstva úvěrní. Zatímco v roce 1998 jich bylo jen 53 a měly 839 členů, v roce 2008 jich bylo již 1 469 a měly 143 600 členů; a kromě horizontální sítě si začala vytvářet i třístupňovou vertikální architekturu. Finanční družstevnictví navíc posílil vznik občanských kampeliček typu credit union, které se rychle rozvíjely a v roce 2008 měly 431 000 členů a bilanční sumu 9,2 mld. rublů.

Úspěšně si počínala i stavební spořitelní družstva, která během šesti let své existence zajistila bydlení dvojnásobnému počtu lidí, než dokázaly bankovní hypotéky. (3) (4) (5) (6)

Největšímu rozmachu se však těší ruská specialita – družstva zahrádkářů a chalupářů. Nejslavnějším družstvem rekreačních chat (rusky dača) je družstvo Jezero, ležící poblíž Petrohradu. Po ukončení mise špiona v NDR ho v roce 1996 s dalšími 7 místními chalupáři spoluzaložil V. Putin; a všichni zakladatelé se později stali významnými politickými či ekonomickými osobnostmi. (7)

Nyní v Rusku funguje více než 40 000 těchto družstev, sdružujících 60 milionů členů (nepočítaje rodinné příslušníky), působících v 67 regionálních pobočkách a sdružených ve federální Unii zahrádkářů. Tvoří tak vlivnou politickou sílu na regionální i federální úrovni. V roce 2013 pak byla založena dokonce federální Ruská strana zahrádkářů, která však ve svém programu družstevní hodnoty ani nedeklaruje, ani neprosazuje; a byť se od nich ve svém programu zásadně neliší (zejména podporou vlastenectví a rodiny), zůstává stranou pouze sektorovou a nedružstevní. (8) Navíc se mnohé dači mění v bytové domy a s tím pak souvisejí mj. i byrokratické snahy o přeměnu družstev v „partnerské“ subjekty i snahy o omezování jejich aktivit (9)

Pokud jde o výrobní družstevnictví udává se počet asi 15 000 družstev průmyslových, stavebních, dopravních a asi 40 000 hornických družstev předrevolučního typu (artěly). Zaměstnanecké akcionářství je stále v počátcích; při odstátňování ekonomiky byly zaměstnancům sice dány možnosti spolurozhodovat, ale bez reálného individuálního vlastnictví podnikových cenných papírů. (10)

Finančně nejsilnější je spotřební družstevnictví se 4,8 milionů členů, zaměstnávající 300 000 pracovníků a s ročním obratem 173,4 mld. rublů, Provozuje mj. více než 50 000 prodejen a více než 50 000 dalších provozoven včetně restaurací, barů, kaváren, výrobních zpracovatelských, skladových a dalších technologických zařízeních.

A last but not least. Centrosojuz jako střechová organizace spotřebních družstev založil v Moskvě Ruskou družstevní univerzitu! Ta má více než 100 000 studentů ve 22 regionálních pobočkách, 58 fakultách, s 91 pobočkami a 3 odbornými vysokými školami po celém teritoriu RF. (1) (2)

V roce 2003 uzavřel Centrosojuz dohodu s politickou stranou Jednotné Rusko s programem konsolidace ruských konstruktivních sil pro společné úsilí o prosperující občanskou společnost. Centrosojuzu byla přislíbena podpora při realizaci jeho regionálních rozvojových programů.

Organizačné struktura ruského družstevnictví, na jehož ekonomických aktivitách se ve 150 milionovém Rusku podílí asi 60 milionů občanů (zahrádkáře nepočítaje) má již třístupňový charakter (základní družstva, regionální a federální svazy). Vytvořit celosvazovou organizaci, reprezentující všechna družstva v Rusku, se však dosud nedaří. Navíc se zjistilo, že zakladateli (a vlastníky) Centrosojuzu nebyla spotřební družstva, ale 6 fyzických osob… (3)

Závěrem lze konstatovat, že vzhledem k historickým okolnostem a ke krátké době svobodného vývoje (probíhajícího navíc v chaotické společnosti a za nepříznivé legislativy), je ruské družstevnictví stále ekonomicky marginální (a dokonce ignorované v ekonomických statistikách), nejednotné, málo odolné vůči predátorství privátního sektoru a nemělo dosud čas si vygenerovat rozsáhlejší vrstvu odborných pracovníků natož vlastních elit. Ale již tím, že prokázalo své etické přednosti (mj. spravedlivější mzdy v rámci podniku včetně spravedlivého odměňování žen, potírání chudoby),

Mezinárodní organizace práce (ILO), jejíž sekce pro Východní Evropu a Střední Asii vydala v roce 2009 analýzu ruského družstevnictví, (3) pak ve svém Doporučení č. 133 navrhuje příslušná a vysoce významná ústavní, legislativní, systémová, organizační a další opatření pro rozvoj ruského družstevnictví, mj s poukazem na jeho zakotvení do rámce sociálně tržní ekonomiky (a bez ideologických aspektů). Nicméně i když předkladatelem oněch doporučení bude např. Centrosojuz, tak posuzovat a schvalovat je budou poslanci či ministři různých politických stran, prosazující zájmy především privátního a státního sektoru.  Nejvíce autentickou pak bude Ruská strana zahrádkářů…

ZDROJE: (1) THE HISTORY OF CENTROSOYUZ; (2) ABOUT THE CENTROSOYUZ; (3) Cooperative sector in Russia and the Implementation of the ILO Recommendation No. 193 in the Development of Different Russian Cooperative Trends; (4) Stalin a podnikatelé; (5)  ? ??????? ? ????????????????. ?.?. ????????; (6)  Russia backs growth of rural co-operatives; (7) Ozero; (8) ????????? ????????????? ???????????? ?????? "?????????? ?????? ?????????"; (9) ????????? ??? ????????? ? 1 ??????: ???? ???????????? ? ????? ???? ? «?????????»; (10) How we launched a share plan in Russia.

7) Dánsko

Dánské družstevní hnutí se vždy vymezovalo jako politicky neutrální. Nicméně o jeho rozvoj se zasloužila především sociální demokracie, jejíž předseda (v letech 1910-1939), Thorvald Stauning (1), se stal v roce 1919 spoluzakladatelem dánské družstevní banky. (2) Thorvald Stauning jako první sociálně demokratický dánský premiér vládl rekordní dobu (1924–1926 a 1929–1942). Sociální demokracie byla nejsilnější parlamentní stranou v období 1924 až 2001 – tedy nepřetržitě celých 75 roků; přičemž ve volbách 1935 získala 46 %!

ZDROJE: (1) Thorvald Stauning; (2) Arbejdernes Landsbank.

8) Itálie

V Itálii se politické podpory družstev ujali evoluční socialisté, kteří v Miláně v roce 1886 založili družstevní federaci Národní liga družstev (později Legacoop), reprezentující 70 000 družstevníků. V roce 1919 se přidal křesťansko-sociální proud družstevního hnutí (inspirovaný Encyklikou Rerum Novarum papeže Lva XIII) a založil vlastní družstevní federaci CCI (dnes Confcooperative), Mussolini v roce 1926 obě federace násilně sloučil.

Po 2. světové válce se problematice družstevnictví věnovala kromě křesťanských stran především Italská komunistická strana (PCI), která byla nepřetržitě druhou nejsilnější politickou stranou v Itálii.  Na sjezdu v roce 1991 se její členové rozešli s Marxem a jeho komunismem a přejmenovali stranu na Demokratickou stranu levice (PDS). Nastalo ideologické, politické i programové štěpení, které rozvoji družstevnictví neprospělo. V roce 1998 se PDS sloučila mj. s několika minoritními sociálně demokratickými stranami a přejmenovala se na stranu Levicových demokratů (DS) a v roce 2007, po sloučení DS a křesťanské Demokracie je svoboda (DL) – se znakem kopretiny – plus několika dalších minoritních stran vznikla Demokratická strana (PD) s programem sociálního demokratismu (1), levicové křesťanské tradice, blairismu (třetí cesta) a sociálního liberalismu. (2) Se 112 poslanci v 630. členné poslanecké sněmovně byla v roce 2018 druhou nejsilnější italskou stranou. V roce 2016 byla znovu založena ortodoxní Italská komunistická strana s pouhými 9000 členy a zatím nulovým zastoupením v legislativě.

Na druhé straně došlo ke sjednocení 3 nejvýznamnějších družstevních federací – Confcooperative, Legacoop a AGCI (odštěpené v roce 1952 od Legacoop) – a jimi v roce 2017 utvořená Aliance italských družstev zastupuje 90%, tzn. 12 milionů italských družstevníků... Kromě toho zde existují ještě Národní unie italských družstev (UNCI), vzniklá v roce 1975 secesí od Confocoop a v roce 2004 vytvořená Italská unie družstev (Unicoop). (3) (4) (5)

Závěrem lze podotknout, zda právě ona předchozí atomizace a nejednota družstevních asociací nebyly mj. hlavní příčinou toho, že teprve až v roce 2016 si 367 italských úvěrových družstev prosadilo zřízení centrální družstevní banky (tedy patrně zranitelnějšího dvoustupňového systém oproti solidnějšímu třístupňovému systému Reiffeisen, vybudovaném v sousedním nevelkém Rakousku již v roce 1927)… (6)

ZDROJE: (1) Democratic Party (Italy); (2) Social liberalism; (3) Italian Communist Party (2016); (4) Associazione Generale Cooperative Italiane AGCI; (5) L’Alleanza delle Cooperative Italiane; (6) BCC: The Reform of the co-operative Banks in Italy is now law.

9) Velká Británie

Největší britskou levicovou stranu, Labour Party, založili v roce 1900 odboráři; a důvodem byla jejich snaha získat zastoupení v parlamentu. Jejím programem byl a zůstal reformní marxismus v podobě zestátňování železnice, vodáren apod. Praxe pak vypadá tak, že vládnou-li labouristé, pak se zestátňuje a investuje, a vládnou-li konzervativci, pak se privatizuje. Problémem je, že potřebné investice obvykle platí stát a privátní vlastník poté maximalizuje své zisky,

Labouristé také družstevničí (viz družstvo v Meridenu); ostatně musí! Mj. i proto, že družstevničí také konzervativci! Např. D. Cameron slíbil, že vyhraje-li volby, pak združstevní veřejný sektor, včetně školství a zdravotnictví.  (1) (2) Když vyhrál, věnoval se především svému pojetí „bezletové zóny“ nad Libyí; což v praxi skončilo bestiální vraždou největšího libyjského družstevníka Kaddáfího a uvržením země do naprostého chaosu. Cameronův konkurent J. Corbyn sice také slíbil podporu družstevnictví, ale jako reformní marxista si přidal i podporu neo-marxistického hnutí LGBT. A poněvadž většina Britů i Britek nejsou neomarxisté, skončil Corbyn logicky v opozici. Ještě horší kariérou proslul jeho předchůdce Tony Blair, Tento povedený socialista v kauze údajných zbraních hromadného ničení v Iráku bezostyšně lhal a počínal si tak brutálně, že skončil s přezdívkou „Prolhanej Tonda“ a dosud má statut nepotrestaného válečného zločince.

Labour Party tak získala pověst „špatného kamaráda“, kterému by se měl každý družstevník velkým obloukem vyhnout… Nicméně revizionističtí marxisté v této straně musí družstevničit ještě z jiného důvodu, který bude kapitole zmíněn detailněji v rámci samostatné kapitoly.

ZDROJE: (1) Tory 'worker co-operatives' plan; (2) Tories plan 'workers' co-operatives' for public sector.

10) Poučení

Přehled politické podpory družstevnictví ve vybraných zemích ukázal její obrovskou variabilitu v čase i v přístupu politických stran. Evoluční (družstevní) socialisté na jedné straně čelili aroganci marxistů a na druhé straně politice stoupenců privátního sektoru, který logicky hájil své existenční zájmy. A do třetice procházely různým vývojem i tyto samotné strany, mnohdy infiltrované a ideologicky deformované v důsledku nepřátelského převzetí, popř. dezorientované v důsledku generační výměny členské základny apod. Stabilnější byly křesťanské strany, podporující zejména agrární družstevnictví, avšak bez systémové vize.

Poučným aspektem je, že politické strany se družstevnictví iniciativně věnovaly zejména v období, kdy jejich význačné osobnosti byly aktivními družstevníky; viz např. agrárník L. K, Feierabend jako vrchní ředitel Kooperativy (obchodního ústředí hospodářských družstev) nebo sociální demokrat F. Modráček, který sám založil dělnické konzumní družstvo. Nakonec i Lidový dům pro ČSSD pořídilo v roce 1907 Tiskové a stavební družstvo dělnické.

Výsledkem 150 let dlouhého vývoje je nicméně fakt, že podíl družstevní (zaměstnanecké) ekonomiky na HDP Západu činí zhruba 5% oproti 95% podílu privátního sektoru. Španělský Mondragon popř. italská Emilia Romagna – jako družstevní regiony s významnějším podílem na místním HDP – pak slouží spíše jako příklady pozitivní deviace; přičemž Mondragonská družstevní korporace expandovala i přes likvidační pokusy diktátora Franca! Za impozantní lze považovat i výsledky třech největších francouzských družstevní bank (Crédit Agricole, BPCE a Crédit Mutue), jejichž podíl na domácím finančním trhu činí celkem 59,8% (úvěry), 62,6% (vklady) a 89% (hypotéky)! (1)

Nenahraditelná význam politické podpory pro rozvoj družstevnictví prokázal mj. venezuelský prezident H. Chavez svým projektem Vuelvan Caras (Vraťte nám lidské tváře!).  Jeho vláda prostřednictvím významných daňových úlev, vládních objednávek a osvěty vytvořila doslova družstevní boom, s vrcholem 262 904 registrovaných družstev v roce 2006! Mnohá družstva pochopitelně selhala nebo se neprosadila, nicméně ještě v roce 2011 ve Venezuele fungovalo dle odhadů 70 000 družstev; což byl stále druhý nejvyšší počet na světě (po Číně). (2) A mohutnou vlnou solidarity, demokracie i důstojnosti, vygenerovanou družstevním podnikáním, pak lze vysvětlit zdánlivě nepochopitelný fakt, že domácím i zahraničním stoupencům privátního sektoru se – ani přes sabotáže, způsobující zemi katastrofální ekonomické problémy – nedaří svrhnout Chávezova nástupce Madura…

Na druhé straně byla zmíněna politická likvidace družstevnictví marxisty v Československu 1948 a liberály v ČR po roce 1989, popř. v SSSR za trockisty Chruščova. Obrovské výkyvy v politické podpoře charakterizují i tradiční spojence družstevnictví, tzn. socialistické, sociálně demokratické strany – mj. francouzské socialisty, německou SPD či polistopadovou ČSSD.

Dějiny tak sdělují, že apolitičnost družstevnictví, zdůrazňovaná družstevními svazy – a přitom popíraná individuálním členstvím družstevníků v nejrůznějších poltických stranách (jen v USA letos působilo celkem 17 socialistických stran!) (3) – systémovému rozvoji družstevnictví (či zaměstnaneckého vlastnictví) fakticky nijak neprospěla.

Svůj historický podíl nese i Mezinárodní družstevní svaz (ICA), který – jako apolitická mezinárodní organizace – hrál po celé století výlučně organizátorskou roli prostřednictvím jednotlivých (a velice diferencovaných) národních svazů; avšak bez atraktivní vize.

Formulování družstevních principů a hodnot ILO a jejich přijetí na kongresu ICA v Cartageně v roce 2005 (4) (5), však lze označit za doslova epochální civilizační průlom, který logicky vytvořil poptávku po existenci politické strany nového typu! 

Přitom taková politická strana vlastně již více než 100 let existuje, a přesto o ní téměř nikdo neví… Takže si zasluhuje mimořádnou pozornost!

ZDROJE: (1) ANNUAL REPORT 2018 European Association of Co-operative Banks; (2) Družstva ve Venezuele prosazují solidárnost, sociální spravedlnost a důstojnost; (3) List of political parties in the United States; (4) Cooperative identity, values & principles; (5) Světová deklarace o výrobních družstvech;

11) Britská družstevní pseudo strana  – the Co-operative Party (CP)

V roce 1917 založili členové britských spotřebních družstev vlastní stranu the Co-operative Party (CP); přičemž většina zakladatelů i členů zůstala současně i v Labour Party (LP), což britský systém umožňuje. Obě strany pak v roce 1927 uzavřely tzv. Cheltenhamskou dohodu, že si – s ohledem na britský volební systém (kde z volebního okrsku postupuje do parlamentu pouze vítěz) – nebudou stavět protikandidáty a že družstevní kandidáti budou na společné kandidátce LP a CP.

Třetí a poslední novelizace Cheltenhamské dohody byla přijata v roce 2003 a výmluvný – zejména z hlediska politické suverenity – je Článek 16: „Družstevní parlamentní kandidát bude nominován a vybrán zástupci Labour Party v příslušném volebním obvodě a podle řádů Labour Party. Avšak podepíše listinu obsahující následující prohlášení: ´Přijímám nominaci do parlamentu jako kandidát Družstevní strany, dlouhodobě přidružené k Labour Party. V případě zvolení do parlamentu se zavazuji připojit se k parlamentnímu klubu Labour Party, akceptovat jeho stávajícími pravidla a jednat v souladu s nimi´“. (1) CP pak v organizačním řádu LP skutečně figuruje mezi organizacemi (mj. LBGT) přidruženými k LP a samozřejmě jí platí i afiliační poplatek…

Výsledkem je, že i když např. v posledních volbách CP získala 38 poslanců a je 3. nejúspěšnější parlamentní stranou, statistiky a média tato data neuvádějí a prezentují je jako poslance Labour Party… Nu a vše ilustruje fakt, že 4 poslanci CP – na protest proti (z antisemitismu obviňovanému) předsedovi LP, J. Corbynovi – vystoupili nejen z LP, ale i z CP (!) (2)

Při oslavách 100. výročí založení se pak CP mohla pyšnit několika ministry, a dokonce i vlastním premiérem (G. Brown); logická však byla jejich kontroverznost. Družstevník a ministr dopravy Alf Barnes neměl jako labourista se zestátňováním železniční, autobusové, lodní a další dopravy po roce 1945 rozhodně problémy. (3) V delikátním střetu zájmů se pak z hlediska družstevních hodnot ocitl A. V. Alexander. Ten družstevničil v pozici ministra obrany a člena tajného „vládního výboru pro atomovou bombu“ (později Výboru pro atomovou energii) a pomohl v lednu 1947 prosadil jaderné zbrojení jako oporu Britského impéria… (4) (5)

Nu a když političtí pokračovatelé slavných Rochdalských pionýrů oslavili své stoleté budování britského družstevnictví pod záštitou LP, utrpěli těžký šok. Zjistili, že podíl britských družstev na HDP země (2 %), je dokonce 6x nižší než ve Francii, 4x nižší než v Německu a v Itálii a 2 - 5x nižší než v USA, Nizozemí, Finsku, Švédsku či v Novém Zélandu! Navíc obrat britských družstev činí necelé 1 % obratu země. (6) A poté se pustili do díla s družstevní vervou i seriózností!

Nicméně přes všechny kontroverze je britská Družstevní strana natolik unikátním subjektem, že si – v souvislosti s politickou podporou družstevnictví – zaslouží samostatnou pozornost! Podrobnější historií i současností CP se proto zabývá již předešlý blog Příběh britské Družstevní strany /4/.

ZDROJE: (1) National Agreement between the Labour Party and the Co-operative Party (2003); (2) Four Co-op Party MPs quit the Labour Party as part of breakaway group; (3) Co-operative Commonwealth or New Jerusalem? The Co-operative Party and the Labour Party, 1931-1951.; (4) Gen 75 Committee; (5) A. V. Alexander, 1st Earl Alexander of Hillsborough; (6) Příběh britské Družstevní strany /4/.