Příběh britské Družstevní strany /4/

Ve Velké Británii byla před více než 100 lety založena politická strana, do které může vstoupit každý britský občan, který je členem některého z (dnes téměř 7000) britských družstev. Jmenuje se the Co-operative Party (CP)

česky Družstevní strana. Během svého působení měla CP v britských vládách několik ministrů, a dokonce i britského premiéra! Ve volbách 2017 získala v britském parlamentu 38 poslanců (navíc má 15 Lordů) a – po labouristech a konzervativcích – je tak třetí nejúspěšnější politickou stranou v zemi! Přitom není v oficiálních volebních přehledech vůbec zmiňována a drtivá většina britských voličů si nejspíš existenci této strany neuvědomuje

1) Důvody ustavení britské Družstevní strany

Ona pamětihodná událost se stala 17. října 1917 a předcházely jí destruktivní kroky válečného koaličního kabinetu s účastí marxistické the Labour Party (LP)! Evidentním cílem jejich politiky totiž byla ekonomická i personální likvidace tehdejších britských (zejména spotřebních) družstev! Družstevní společnosti – na rozdíl od společností privátních – byly zatíženy vyššími kvótami na válečné dodávky potravin i dalšího zboží, dostávaly nižší příděly (např. paliv) a musely platit daň z nadměrných zisků, i když je nevykázaly! Družstva navíc personálně likvidovala vyšší konskripce, přičemž do zbraně byly povolávány celé managementy družstev; zatímco jejich privátní konkurenci byli – jako „nezbytní pro válečnou výrobu“ – uznáváni dokonce i úředníci! Tehdejší Družstevní svaz (the Co-operative Union), byl bezmocný.

Družstva měla zastoupení pouze v parlamentním výboru, jehož členové na kongresu ve Swansea v květnu 1917 vyhodnotili situaci jako alarmující. Zástupci 104 spotřebních družstev zde poté 1979 hlasy proti 201 rozhodli, že družstva musejí své zájmy prosazovat i na vládní úrovni. Za tím účelem svolali na říjen krizovou politickou konferenci, na níž byl 17. října ustaven Ústřední výbor pro parlamentní reprezentaci družstev, posléze přejmenovaný na Družstevní stranu, the Co-operative Party. (1) (2)

A CP jako poltický subjekt, který již oslavil 100. výročí své existence – a jehož hlavním programem je šíření družstevních principů a hodnot – si zaslouží mimořádnou pozornost! Budiž však zdůrazněno, že CP vznikla – i dlouhodobě působila – jako reprezentant výlučně spotřebních družstev; a že jejími zakladateli byli (i zůstali) vesměs členové Labour Party!

Nová strana – jejímž prvním předsedou se stal Samuel Perry a prvním poslancem byl v roce 1918 zvolen Alfred Waterson – však měla po prvních 14 let dokonce menšinovou podporu družstevního hnutí! Přičemž argumentace proti její samotné existenci byla zatvrzelá: a) Družstevní hnutí prý musí být apolitické, aby mělo svobodu podniknout široké politické akce na ochranu družstev a družstevníků! b)) Politická angažovanost družstevníků prý poškozuje družstevní byznys! c) Družstevní strana je zbytečným a nadbytečným luxusem! d) Vnitřní labouristická opozice – po příkladu Londýnského spotřebního družstva the Royal Arsenal Co-operative Society – zase prosazovala členství družstev v LP! (3)

Tyto diskuze pak probíhaly v prostředí britského politického systému, který umožňuje stranické členství fyzickým i právnickým osobám, a navíc jedné osobě umožňuje členství v několika politických stranách současně!

2) „Neviditelná“ Družstevní strana

V roce 1923 získali družstevníci již 6 parlamentních poslanců; nicméně konkurenční labouristé, usilující o zestátnění ekonomiky a podporovaní odbory i jejich penězi, disponovali v Dolní sněmovně (s tehdy 625 místy) dokonce 191 poslanci!

Osudovým problémem se pro CP se stal britský většinový parlamentní systém, kde se kandidáti CP ve volebních obvodech utkávali s kandidáty the Labour Party. Výsledkem bylo, že prohrály obě strany, a volby vyhrávali kandidáti konzervativců nebo liberálů! Ve volbách 1924 ubyl CP sice jen 1 poslanec, avšak LP jich ztratila celých 40!

Problém byl řešen v roce 1927 uzavřením Cheltenhamské dohody, že si strany nebudou proti sobě stavět kandidáty. V praxi to ovšem probíhalo tak, že kandidáti CP byli v dohodnutých volebních obvodech uvedeni na společné kandidátce LP s titulem „Labour Party-Co-operative Party“ (na které však nesmělo být logo CP). V následných volbách 1929 labouristé téměř zdvojnásobili počet poslanců (na 287) a ujali se vlády; CP pak s pouhými 9 poslanci získala prvního ministra.  Ve volbách 1945 se CP s 23 poslanci stala 3. nejúspěšnější britskou politickou stranou a v průběhu dalších let získala ministrů více včetně jednoho premiéra! Avšak britští (natož zahraniční) historikové, politologové a samozřejmě i média dodnes žádnou Družstevní stranu neuznávají a o politicích the Co-operative Party informují jako o labouristech! A podobně neblahý osud pak postihl i britské družstevnictví…

Cheltenhamská dohoda jen prohloubila organizační i ideologické problémy a stagnaci britského družstevního hnutí. Tehdejší britský Družstevní svaz (the Co-operative Union) i mnozí členové CP jako by vůbec nevnímali původní smysl vzniku Družstevní strany; čili že šlo o originální politické řešení jejich vlastní bezmoci vůči vládě konzervativců a marxistů, která v 1. světové válce destruovala družstevnictví včetně pokusů o fyzickou likvidaci družstevních elit! Nicméně členská základna CP se postupně rozrůstala a v roce 1930 počet jejích členů převýšil 50% úroveň členství v the Co-operative Union.

Družstevní svaz však reagoval ovládnutím strany; a CP se fakticky stala jeho pobočkou! Družstevní centrála si prosadila přímé zástupce v Národním výkonném výboru CP; a strana poté podléhala Národnímu výkonnému výboru Družstevního svazu i jeho Ústřední radě! Navíc byla CP zodpovědná i valné hromadě Družstevního svazu!!! Přičemž Družstevní svaz mnohé politické záležitosti jednoduše a separátně projednával přímo s labouristickým vedením… Navíc je třeba zdůraznit, že Družstevní svaz až do roku 2001 reprezentoval pouze spotřební družstva!

CP (jejíž většina členů byla současně členy LP) pak sice mohla přijímat politická či organizační rozhodnutí, ta však mj. podléhala schválení delegátů valné hromady Družstevního svazu, mezi kterými byli nejen apolitičtí delegáti, ale i vyslovení oponenti samotné existence Družstevní strany včetně marxistů z LP!

Tato, decentně řečeno, kuriózní situace mj. znamenala, že vedení CP nemohlo pružně politicky reagovat, pokud byl jeho postup vůbec schválen! (3)  Organizačním i politickým důsledkem tohoto chaosu byl i nízký počet místních organizací strany, která tak mohla kandidovat pouze v několika volebních obvodech (na rozdíl od LP pokrývající již od roku 1918 téměř všechny volební obvody); nehledě na potíže s financováním volebních kampaní svých kandidátů.

Závažným důsledkem zmíněné situace je dlouholetá volební stagnace CP. V období 1929-1992 (v 600. členné Dolní sněmovně) získávala CP v průměru 14 poslanců, zatímco průměr LP činil 269; v období 1997-2017 (v 650. členné Dolní sněmovně) měla CP průměrně 29 poslanců, zatímco labouristů zde bylo v průměru 323!

To znamená, že CP po celých 100 let prakticky vůbec o ničem nerozhodovala; včetně družstevní problematiky; o domácí či zahraniční politice nemluvě! Pokud se však voliči rozhodli labouristy ztrestat (volby 1931, 1935, 1983, 1987) znamenalo to pád i pro CP; v krizovém roce 1931 byl poměr poslanců CP/LP pouhých 1/52! (1) (4)

3) Politický „sňatek z rozumu“ a manželství se „sňatkovým podvodníkem“

Mezi zásadní překážky rozvoje CP i příčiny její absence ve vědomí britských občanů i voličů, tak patří především fakt jejího nerovného spojení s mocným a současně ideologickým a programovým protivníkem, jednajícím dle Marxova návodu, že, – „V politice je možné se spojit třeba i s čertem; musíte ale mít jistotu, že vy přelstíte čerta, a ne on vás!“  

Brutální postoj vlády s marxistickými labouristy k družstevnímu sektoru ve válečných letech 1914-1918 byl zmíněn. Do jaké míry marxisté organizačně infiltrovali Družstevní svaz i samotnou CP se netřeba dohadovat; již proto, že zejména na lokální úrovni bylo vícenásobné členství zcela běžné. Z těchto kořenů pocházeli mj. i zakladatelé CP S. Perry a A. Barnes, prosazující loajalitu k LP. Barnes ostatně prohlásil, že pokud by CP měla stát proti LP, pak by se při jejím vzniku neangažoval. A ač družstevník, podporoval i realizoval projekty LP na zestátňování! A již po volbách 1918 se první poslanec CP, A. Waterson, automaticky připojil k poslaneckému klubu LP i jeho poslanecké disciplíně (whipu).

Osudový podpis Cheltenhamské dohody – která byla 3x novelizována, naposled v roce 2003 (3) – totiž vůbec neznamenal, že LP vnímá CP jako politického partnera. Zatímco sjezd CP dohodu schválil většinou pouhých 17 hlasů, sjezd LP přijal dohodu bez námitek. Marxisté v LP vlastně až do roku 1951 věřili, že se CP rozpustí v jejich partaji a neustále tuto variantu (která byla běžná v lokální politice) nabízeli a prosazovali i na národní úrovni. A využívali všech možností, aby CP zůstala na periférii politiky LP, a aby veřejnost poslance CP vnímala jako poslance LP. Např. poslanec za CP A. V. Alexander již od 20. let fungoval jako oficiální parlamentní mluvčí za LP na mnohá témata. Tato tradice pokračovala, takže ani politická historiografie nerozlišuje, kdo byl v labouristickém klubu za LP a kdo za CP… 

Družstevní problematiku LP od počátku ignorovala a v jejím Národním výkonném výboru nebyl jediný zástupce CP; přičemž CP tuto absenci politické reprezentace pocítila již v roce 1933; tedy po úmyslu konzervativně-liberální vlády paralyzovat družstevnictví zavedením dodatečné daně ze zisků družstev a zvýhodnit tak jejich konkurenci. 

Základní stranický program CP – Britain Reborn (Znovuzrozená Británie) z roku 1931 – prosazoval družstevní vlastnictví pouze v zemědělství, potravinářství a obchodě; pokud jde o strojírenství, energetiku, dopravu, suroviny a bankovnictví, byl fakticky labouristický a vůči státnímu a komunálnímu vlastnictví v pojetí LP nepodával žádnou družstevní alternativu. Což je pochopitelné: vždyť ho předkládal T. E. Williams; sice družstevník (z Royal Arsenal Co-operative Society), ale jinak člen /Národního výkonného výboru Labouristické strany! (3) Další program CP– The World We Want (Svět, jaký chceme) – přijatý v roce 1943, se až nápadně podobal programu LP…

Skutečný ideologický střet nastal v roce 1949! LP po drtivém volebním vítězství 1945 získala poprvé většinovou vládu – do které přizvala dva ministry za CP (jež se s 23 poslanci stala 3. nejúspěšnější stranou) – a začala (i s pomocí poslanců CP) zestátňovat: těžbu železné rudy, uhelné doly, ocelárny, energetiku, dopravu (železniční, leteckou, lodní, městskou) a centrální Bank of England.

Pro-labouristický družstevník Alf Barnes neměl jako ministr dopravy se zestátňováním železniční, autobusové, lodní a další dopravy rozhodně problémy. (3) V delikátním střetu zájmů se však z hlediska družstevních hodnot ocitl A. V. Alexander. Ten v pozici ministra obrany a člena tajného „vládního výboru pro atomovou bombu“ (později Výboru pro atomovou energii) pomohl v lednu 1947 prosadil jaderné zbrojení jako oporu Britského impéria… (6) (7) Pokud jde o družstevní problematiku, pak zejména v období 1945-1951 byl zájem LP o rozvoj družstevnictví prakticky nulový.

Hodina pravdy udeřila v roce 1949, když se vláda LP rozhodla zestátnit systém zaměstnaneckého pojištění, včetně významné the Co-operative Insurance Society, úspěšně působící již od roku 1867! Do protestů se vložil dokonce i Družstevní svaz a výsledkem byla reakce LP, která ve volebním Manifestu 1950 pro tento sektor ustoupila na koncepci mutuálního systému. Nicméně po drtivě prohraných volbách 1951 zůstala LP až do roku 1964 v opozici. Příznačné je, že jeden z předvolebních sloganů použitých vítěznými konzervativci, byl ve stylu – Zvolte labouristy, a začnou dumat, jak zestátnit vaše družstvo!

Snaha LP o marginalizaci CP pokračovala V roce 1958 LP v další novelizaci Chaltenhamské dohody přitvrdila: vyhradila si právo určovat počet kandidátů za CP a změnila titul kandidátní listiny družstevníků na Labour – Co-operative! Ve stejném roce publikoval bismarckovec A. Crossland svoji negativní zprávu o družstevnictví v Británii, vyjadřující názor mainstreamu LP (3); a situaci CP i britského družstevnictví pak až do konce 90. let charakterizovala stagnace.

CP se profilovala na samé periférii politiky LP, která se patrně navíc snažila formu družstevního vlastnictví zkompromitovat. Mohou tomu nasvědčovat podezření vzniklá v 80. letech po nepodařené družstevní transformaci krachujících firem – Kirby Manufacturing (vyrábějící zemědělské stroje); vydavatelství the Scottish Daily News; a zejména firmy Meriden (vyrábějící kultovní motocykly Triumph). Např. Meriden by se patrně mohl zachránit uzavřením joint-venture s některou z japonských firem. Byli si však premiér H. Wilson i ministr průmyslu T. Benn – a rovněž Družstevní svaz! – vědomi, že legislativa družstvu, jako patrně jediné obchodní společnosti, neumožňuje nadnárodní formu?! R. Hattersley, tehdy 2. muž ve vedení LP vyslovil závěr, že tento projekt transformace podniků, evidentně odsouzených k zániku, poškodil družstevní koncepci na celá desetiletí! (8)

I v důsledku toho bylo v roce 1983 zvoleno do Dolní sněmovny pouze 8 kandidátů CP!

Nástupce marxistů v Labour Party, T. Blair, marxismus a zestátňování po vzoru německé SPD odvrhl! Jeho koncepce Třetí cesty a New Labour – se sociálním státem (s daňovými úlevami a sociálními příspěvky chudině); a s novinkami jako zavedení minimální mzdy, orientace na střední třídu; nebo decentralizace moci britské vlády ve prospěch samosprávy Skotska, Walesu, Severního Irska a Londýna – přinesla LP ve volbách 1997 drtivé vítězství; a stejně přesvědčivě Blair zvítězil i v roce 2001.

Nicméně od toho roku se labourista Blair spolu s US prezidentem J. Bushem, jun. pustili do páchání válečvcných zločinů (Afganistán, Irák), a s LP to začalo jít s kopce.  V roce 2005 ještě LP zvítězila, ale s rekordně nízkou podporou voličů (pouhých 35,3 %). Situaci již nezachránila ani rezignace Blaira v roce 2007, ani bezvýrazná politika jeho nástupce G. Browna (který se jako první družstevník stal v roce 2007 lídrem LP i britským premiérem!).

Po debaklu v magistrátních a komunálních volbách v roce 2008 opustilo LP 60 % členské základny a koncem roku 2009 činil počet členů LP pouhých 156 205! Parlamentní volby 2010 logicky skončily fiaskem v podobě 29,1 %, přičemž počet poslanců LP spadl – ze 419 (1997) a 413 (2001) – na pouhých 258! V roce 2015 LP ubylo dalších 26 poslanců na rekordní minimum 232; a poslední volby 2017 pak prohrál J. Corbyn s výsledkem 40,3 % a 262 poslanců, ze 650 možných (jde o oficiální data, kde se za labour považují i poslanci CP…).

Relativně famózní volební výsledky CP od přelomu milénia V roce 1997 získala CP 100 % (uspělo všech jejích 28 kandidátů!), v roce 2001 to bylo 96,7 % (z 31 kandidátů neuspěl pouze jediný); v roce 2005 získala CP 29 poslanců, v roce 2010 28 poslanců a 24 poslanců v roce 2015. V posledních parlamentních volbách 2017 postavila Labour Party celkem 631 kandidátů, z nichž bylo 50 za Družstevní stranu. Zvoleno bylo celkem 262 poslanců (ze 650 možných čili 40,3 %). Zatímco úspěšnost Labour kandidátů činila pouhých 38,7 % (225/581), u družstevních kandidátů byla téměř dvojnásobná – 76 % (uspělo 38 z 50 kandidátů)! (11) (12) (13) (14)

Družstevní strana se opět stala 3. nejúspěšnější stranou v parlamentních volbách! A přesto v médiích o ní není ani zmínka; natož informace o hodnotách, které tato strana reprezentuje!

4) Marxistický Gentlemen's Agreement

Klíčovou příčinu stoleté stagnace CP tvoří zmíněná Cheltenhamská dohoda.  Jejím důsledkem je bezvýznamná politická reprezentace i zcela nedostatečná podpora družstevnictví ve Velké Británii! Další stránkou je, že CP – chtě, nechtě – nese i morální zodpovědnost za amorální skutky labouristických vlád.

Přitom CP zpočátku o rovnocenné partnerství s LP usilovala; byly to např. koncepty na utvoření společné Lidové strany nebo Sjednocených demokratů; přičemž protinávrh na přidružení k LP byl na sjezdu CP v roce 1921 odmítnut! V roce 1923 však LP (byť až druhá ve volbách) utvořila – byť jen na pouhý rok – menšinovou vládu, a patrně od té doby se vyhlídky na džentlmensky rovnoprávnou volební dohodu změnily v utopii. (3) Na jedné straně to je pochopitelné, vždyť CP v těchto volbách získala 6 respektive 5 poslanců...

K důvodům stagnace CP patřila i početní převaha příznivců LP v řadách CP, a současně její převaha ideologická potažmo programová. Tím, že v roce 1918 LP do svých Stanov zařadila pověstný Článek IV o znárodnění ekonomiky, se programově vyhranila jako reformě marxistická; zatímco CP se zabývala pouze obranou a podporou práv spotřebních družstev! Kolik členů Družstevního svazu či příslušníků politické elity CP – kteří navíc před i po založení CP byli členy LP nebo jejími přívrženci – znalo jména jako Gide nebo dokonce Lassalle či Blanc, lze těžko hádat. Úspěšněji lze spekulovat, že tato jména spíše strašila v hlavách Labour marxistů, kteří dobře věděli, co je CP vlastně za ptáčka…

V tomto smyslu je pak CP oprávněně považována za Popelku britského družstevního hnutí. (3)  Jeden z oříšků však již rozlouskla tím, že se na konci 40. let postavila proti zestátnění družstevních subjektů!

V roce 2003 pak Blairova LP sjednala s CP již třetí novelizaci Cheltenhamské dohody. a šokující – zejména z hlediska politické suverenity – je Článek 16:

„Družstevní parlamentní kandidát bude nominován a vybrán zástupci Labour Party v příslušném volebním obvodě a podle řádů Labour Party. Avšak podepíše listinu obsahující následující prohlášení: ´Přijímám nominaci do parlamentu jako kandidát Družstevní strany, dlouhodobě přidružené k Labour Party. V případě zvolení do parlamentu se zavazuji připojit se k parlamentnímu klubu Labour Party, akceptovat jeho stávajícími pravidla a jednat v souladu s nimi´“. (5)

A byť smlouva obsahuje dohadovací mechanismy pro případ sporů a – půjde-li výlučně o družstevní problematiku – dokonce dovoluje (!) poslancům CP nesouhlasit s poslanci LP, pak je zde CP definována nikoliv jako suverénní partner, ale doslova jako politický slouha, přičemž loajalita jeho kandidátů je zabezpečena na nejnižší i nejvyšší úrovni LP. Článek 16 navíc hovoří o „oficiálních“, tzn. oboustranně schválených kandidátech CP (vystupujících však jako kandidáti „Labour a Co-operative“); a aby byl počet kandidátů za CP co nejnižší, pak zajišťuje Článek 22, dle něhož kandidáti CP, nepatřící mezi „oficiální“ (tzn. oboustranně schválené) – avšak schválení místní Labour pobočkou – budou vystupovat výlučně pod označením „labouristický kandidát“…

Kuriózní důsledek vazalských postojů CP – že Družstevní strana jednoduše není zmiňována v oficiálních volebních výsledcích – byl již připomenut. CP však není dokonce uvedena ani v detailních volebních přehledech z let 1918, 1922, 1923 a 1924, byť tehdy kandidovala zcela samostatně a získala 1,4, 6 a 5 poslanců!!! (13) (14) (15) (20) Možnost, že by v řadách britských politických historiků řádila epidemie sklerózy, je nevědecká a představa spiknutí establishmentu, historiků a marxistů proti CP zase spiklenecká. Takže asi půjde o interesantní britský folklór; který labouristé akceptují, neb mají o slavnější volební výsledky.

Jak ale vysvětlit, že proti oněm historickým nepravdám neprotestuje ani samotná CP?! Jejím statutem neasertivní politické Popelky? Zřejmě ano, poněvadž i když se jako nejreálnější vysvětlení nabízí silná infiltrace Družstevní strany labouristy, pak vinit z předchozí i současné situace jen a pouze marxisty nelze.  CP totiž měla na svou politickou emancipaci v hodnocení voličů, médií, statistik apod. prakticky celé století, a základní postup, jak se z Popelky změnit v princeznu, byl v rámci britského volebního systému evidentní! Bylo jím cílevědomé formování místních organizací v minimálně 50 % (a následně pokud možno ve všech) volebních obvodech pro parlamentní volby! Jedině tím si CP mohla vytvořit rovnocenné vyjednávací podmínky s LP! Navíc ona osudná i absurdní mesaliance s LP nikdy pro CP nebyla ani jedinou, ani nevyhnutelnou možností!

5) Emancipovaná varianta Cheltenhamské dohody

Z hlediska britského většinového volebního systému je klíčovou podmínkou jen to, aby si zcela samostatně kandidující LP a CP vzájemně nestavěly protikandidáty ve stejných volebních obvodech! Což by mělo platit až do úrovně paritní volební kandidátky v tom smyslu, že (dnes při 650 volebních obvodech) by LP i CP měly suverénní právo postavit si (maximálně) svých 325 kandidátů. Vše ostatní (výběr okrsků, navýšení vlastní kandidátky při neschopnosti partnera nominovat či financovat všech svých 325 kandidátů včetně postavení oněch „náhradníků“ apod.) by bylo věcí předvolební dohody! Dosavadní schvalování kandidátky CP místními organizacemi LP či nucená kandidatura členů CP za LP (Cheltenhamská dohoda, Čl. 22) pak do dohody suverénních partnerů absolutně nepatří!

Na parlamentní a vládní úrovni by samostatná kandidatura LP a CP měla maximálně ten důsledek, že by LP přicházela o celková (a poněkud nefér) volební vítězství. Vládla by však stejně! Sice „menšinově“ a v koalici (minimálně) s CP!

6) Z družstevních průkopníků do role učedníků…

Británie se proslavila Rochdalskými pionýry, kteří jako první založili podnikání na dnes uznávaných družstevních principech, přičemž britští družstevníci navíc v roce 1895 spoluzakládali v Londýně Mezinárodní družstevní svaz, který je nejstarší fungující mezinárodní organizací! Takže historické předpoklady pro další významný rozvoj tohoto resortu zde evidentně existovaly. V té době ovšem ještě neexistovala Labour Party… Následná dominance marxistů – a jejich ignorace družstevnictví – pak měly pro významné sektory družstevního podnikání doslova likvidační důsledky!

Družstevní bankovnictví Jako významnou oběť marxismu nutno zmínit družstevní finančnictví, jehož rozvoj má strategický význam nejen pro úspěch celého družstevního podnikání, ale i pro chování státu.

Dokud neexistovala LP, byla Británie téměř vzorem družstevního finančnictví. První družstevní (mutuální) pojišťovna, Equitable Life, byla zřízena již v roce 1762; a formalizovány v roce 1819 (zákonem Friendly Societies Act) ovládly družstevní finanční společnosti trh. Mimo jiné fungovaly i jako stavební spořitelny, které umožňovaly městským dělníkům dostupné bydlení.

Na evropském kontinentu zajišťovaly dostupné finanční služby družstevní banky typu Raiffeisen, jejichž obdobu, credit union, založil A. Desjardins roku 1900 v Kanadě a poté v roce 1909 i v USA, přičemž ve Francii fungovaly jako mutuální banky. V následujících 50 letech pak tyto – v Evropě i v Americe populární družstevní banky – zaznamenaly nebývalý rozkvět a staly se i významnými aktéry na finančním trhu.

Avšak ve Velké Británii byla první credit union (the Hornsey Co-operative, dnes London Capital Credit Union) založena teprve až v roce 1964! Pikantním aspektem pro Družstevní svaz i Družstevní stranu je přitom fakt, že tuto premiérovou britskou družstevní banku založily rodiny… černošských přistěhovalců z Karibiku! To znamená, že příčinou oné 60. leté absence družstevního bankovnictví ve Velké Británii nebyly důvody legislativní, ale organizační a politické! Lze si představit, že elity CP i Družstevního svazu dumaly stylem – Proč plýtvat silami na evoluci družstevního bankovnictví, když nám ho naši marxističtí partneři stejně zestátní?! Soudruzi z LP jim takové závěry jistě rádi potvrzovali…

Výsledkem mj. je, že – zatímco ve Francii činí bilanční suma družstevních bank 42 % z celkové bilanční sumy všech francouzských bank a v Rakousku to je 40,4 % – ve Velké Británii dosahuje podíl družstevního finančnictví pouhých 5,27 % bilanční suny všech britských bank! Takže pokud je postoj Francie a Rakouska – např. k NATO (F. Mitterand) nebo agresi proti Iráku – podstatně realističtější a mírumilovnější než britský, mohl by být vysvětlením i důsledek adekvátního podílu finanční oligarchie na moci v těchto zemích.

Podnikatelské výsledky britských družstev Zablokování rozvoje družstevního finančnictví a dominance LP a její vliv v CP i v Družstevním svazu paralyzovaly celkový rozvoj družstevnictví natolik, že podíl britského družstevního sektoru na HDP země činí pouhá 2 %.

Zaměstnanecké akcionářství Družstevní podnikání je charakteristické především tím, že dotyčný podnik (družstvo) vlastní jeho zaměstnanci formou družstevních vkladů. Avšak zaměstnanecké vlastnictví je možné i u jiných typů obchodních společností: např. vlastnictvím podílů v s.r.o. nebo akcií v a.s. Na tento fakt poukazovali evoluční socialisté, tzn. Marxovi ideologičtí odpůrci, odmítající jak jeho revoluci, tak zestátňování; a konkrétně československý sociální demokrat, prof. J. Macek, v roce 1925 uvedl: „Socialismus svépomocný se však neomezuje na zakládání podniků družstevních, aby takto zavedl samosprávu práce. Tento směr snaží se prosadit tuto zásadu také v podnicích kapitalistických... odtud vychází hnutí za dělnické spolupodnikatelství (co-partnership), za dělnický akcionariát (...za udělení akcionářských práv dělníkům) apod. (16)

V Británii se však zaměstnanecké akcionářství objevilo teprve až v polovině 80. let 20. století jako reakce na nové ekonomické podmínky (zostřená konkurence a deregulace). Přicházeli s ním však zaměstnavatelé (!), aby si udrželi manažery a další klíčové zaměstnance. Na druhé straně většina těchto akcionářů své akcií prodávala. K významnějšímu rozvoji zaměstnaneckého vlastnictví přispěly až úspěchy amerického programu ESOP; později i důsledky finanční krize v letech 2007-8 a zejména legislativa přijatá konzervativně-liberální (!) vládou v roce 2014, podporující citelnými daňovými úlevami jak individuální zaměstnanecké akcionáře, tak podniky s více než 50 % mírou zaměstnaneckého akcionářství. V důsledku toho je dnes počet firem vlastněných zaměstnanci asi čtyřnásobný ve srovnání s koncem 80. let. (17)

Jak nyní vysvětlit, že CP, jako politický reprezentant družstevního podnikání, po téměř celých sto let své existence nechápala (a dokonce ani poté, co se výrobní zaměstnanecká družstva nedokázala prosadit ve formě větších ekonomických subjektů), že zaměstnanecké akcionářství rovněž patří mezi její programové priority?

Vysvětlení je prosté a plyne z další části Mackova citátu: „…Zde družstevní, svépomocný socialismus naráží na starou orientaci odborářů a vyznavačů "třídního boje". Odboráři viděli svůj cíl jen v hmotném zlepšování pracovních podmínek (lepší mzda, kratší doba pracovní), ale nechtěli na sebe vzít risiko podniku, ...spoluodpovědnost za jeho zisk a ztrátu – tu ponechávali zaměstnavateli. Anglické odborové organisace obyčejně jednou za rok se slavnostně odříkají účasti na podnicích kapitalistických...“ (16)

Čili i zde byla tím hlavním důvodem opět historická situace, za které britská Družstevní strana vznikla a působila a zahrnuje zejména vazalství CP k marxistické LP i Družstevnímu svazu!

Příznačné je, že synchronní retardací prošel i britský Družstevní svaz, který po více než století reprezentoval pouze spotřební družstva! Teprve až v roce 2001 se the Co-operative Union sloučila s reprezentantem zaměstnaneckých družstev – s Industrial Common Ownership Movement – a přijaly společný název, Co-operatives UK! I tato pozitivní změna zřejmě přispěla k tomu, že volební program LP v roce 2010 obsahoval historicky rekordních 22 programových bodů podporujících rozvoj britského družstevnictví.

7) Historická zodpovědnost labouristů za stoletou stagnaci britského družstevnictví

Labouristé dokázali po roce 1945 bez problémů zestátnit celou 1/3 britské ekonomiky, čímž vznikal dojem o funkčnosti jejich „vědecké“ marxistické ideologie. Nakonec se ukázalo, že slabost privátního sektoru a jeho politické reprezentace plynula pouze z obav před eventuální bolševickou revolucí. Na počátku 70. let se však sovětský blok začal zmítat v ekonomických a ideologických obtížích, způsobených zestátněnou ekonomikou a bylo zřejmé, že žádná revoluce již nehrozí. Moci se tedy chopili konzervativci a vlastnickou strukturu britské ekonomiky rychle vrátili před rok 1945; přičemž praktiky privátního podnikání ještě posílili o predátorské neoliberální prvky.

Reprivatizace začala od roku 1979 experimenty M. Thatcherová, která bez odporu zprivatizovala mamutí a ziskové letecké, zbrojařské a telekomunikační společnosti British Aerospace a Cable & Wireless. Povzbuzena poté prodala další klíčové subjekty jako Britský Telecom, přepravce ropy a plynu Britoil, British Gas a kultovní automobilku Jaguar, J. Major ji doplnil dosud nejagresívnější privatizací, takže v letech 1987-96 privátní sektor získal British Steel, British Petroleum, British Coal, National Power, Powergen, British Airways a British Rail, Zprivatizovány tak byly těžba surovin a ocelářský průmysl, ropný průmysl, výroba i rozvod elektřiny, letectví, železnice. K tomu ještě podniky vodního hospodářství a jako třešnička na dortu, byl prodán Rolls Royce.

Privatizaci např. vodního hospodářství předcházela kritika, že vodovody a kanalizace jsou zastaralé, poněvadž se o ně stát nestará. Vláda dokonce převzala nesplacené závazky sektoru ve výši 46 mld. L a šťastní soukromníci problém „řešili“ tak, že zvedli vodné a stočné o stovky procent, ale zisky investovali např. do rozvoje kabelové televize v zámoří… Jedním z výsledků bylo, že v zemi – jejímž symbolem je deštník – se objevila místa, kde netekla voda... (19) (24)

Politickým důsledkem této privatizace bylo v roce 1997 suverénní vítězství „New Labour“, jejíž vůdce T. Blair se např. dušoval, že řízení leteckého provozu nikdy zprivatizováno nebude; slib samozřejmě nedodržel. A v situaci, kdy se zdálo, že privátní sektor již dosáhl všeho možného, Blair dokázal nemožné! Umožnil privátním investorům outsourcing londýnského metra, veřejného zdravotnictví, školství a později i spoluúčast na realizaci veřejných projektů. Výsledkem bylo prodražení těchto projektů i jejich služeb, přičemž např zdravotnictví upadlo do finanční krize. 

Samostatnou kapitolou je Blairova významná spoluvina na invazi do Iráku, proti která se konaly nejmohutnější protestní demonstrace v dějinách lidstva! Pouze v Londýně se sešlo až 1 milion protestujících, v Madridu 1,5 milionu a v Miláně 3 miliony!

Nástupcem rezignujícího – a domácí i zahraniční politikou totálně znemožněného Blaira – se v roce 2007 stal (Blairem 3x po sobě jmenovaný!) ministr financí G. Brown. Tento historicky první družstevník v čele britské vlády (21) začal naopak zestátňovat! Ovšem pouze krachující privátní banky, které jeho vláda za peníze daňových poplatníků vykupovala, oddlužila (a tak připravila k prodeji).

CP tehdy dokázala do volebního manifestu LP pro rok 2010 prosadit 24 vlastních programových návrhů! Navrhovala re-transformovat na původní družstevní formu banku Northern Rock (původně družstevní stavební společnost Northern Rock Building Society byla v roce 1997 privatizována, změněna na banku a po krachu převzata v roce 2008 státem); podobně mínila transformovat na mutuálně družstevní formu English Heritage (trust spravující národní památky), BBC, britské vodohospodářství; a podobnou formu plánovala  u železniční frančízy, energetických programů, bydlení, ve školství, v předškolní výchově i u fotbalových klubů. (22),

Avšak zcela nevýrazný – a finanční krizí, úspornými opatřeními i loajalitou k Blairovi – totálně zkompromitovaný G. Brown, utrpěl ve volbách 2010 fiasko, okořeněné kuriózním slibem toryů, že zaměstnancům veřejného sektoru umožní, aby si vytvářeli družstva! (23) Vítězný Cameron si takové předvolební PR mohl dovolit, neboť výsledek souboje o podnikový outsourcing mezi zavedenou privátní firmou a zaměstnanci – dohadujícími se o vzniku družstva, sepisujícími stanovy, shromažďujícími finance a žádajícími o eventuální registraci – byl jasný předem. Toryové tak bez odporu zavedli privátní outsourcing do všech možných sektorů od zdravotnictví a vzdělávání až po probační služby, hasiče a policii. Zprivatizovali i státní sázkovou kancelář pro koňské dostihy, oddlužené banky, a nakonec za zlomek ceny i státní poštu. (24)

Paradoxním výsledkem stoleté politiky marxistické LP je dnes kuriozita v tom smyslu, že se Velká Británie stala baštou kapitalismu na Západě! Ona téměř 1/3 průmyslu, zestátněného koncem 40. let, byla opět zprivatizována! Větší polovina britského firemního kapitálu patří dokonce zahraničním vlastníkům, jejichž zájmy nejsou v souladu se zájmy země, regionů, komunit, zákazníků či zaměstnanců. Fyzické osoby z celkového kapitálu vlastní jen 12%, Současně nejbohatších 10 % majitelů vlastní více než 60 % veškerého finančního bohatství Velké Británie. (18) Jediné, co dosud nebylo zprivatizováno či outsourcováno, je – sice nevelký, nicméně odolný – družstevní sektor!

8) Marxistická Labour Party jako ideologický bankrotář

Fakt, že právě labouristé přispěli k tomu, že se Británie stala baštou kapitalismu, je pozoruhodný, nicméně logický. Není pak ani divu, že LP ve svém současném programu nabízí perspektivu, že by znárodňovací a privatizační čtverylka marxistů a liberálů mohla pokračovat dalším tanečkem. Labouristé totiž na zářijové konferenci 2017 ohlásili program opětného znárodnění železnice, vodního hospodářství, energetiky a pošty! (9) (10) (19)

Vzniká tak podezření, že tyto rezorty jsou již finančně vysáté a zastaralé, takže neodkladně potřebují, aby do nich někdo investoval; přičemž návratnost podobné investice je pro privátní vlastníky nezajímavá. Dalším lákadlem je, že ve správních orgánech zestátněných podniků (na státní i komunální úrovni) zasednou političtí trafikanti vládnoucí strany. Mlhavé sliby LP, že tyto subjekty budou tentokráte transformovány na mutuální formu včetně účasti družstev, jsou nicméně zajímavé.

Labouristé – jejichž odborové organizace „obyčejně jednou za rok se slavnostně odříkaly účasti na podnicích kapitalistických“ – pak po volební prohře 2017 (a koncem osmého roku v opozici) přišli dokonce s vlastním projektem „zaměstnaneckého akcionářství“! Dle něho budou firmy s více než 250 zaměstnanci nuceny dát každému pracovníkovi ročně podnikové akcie v ceně až 500 liber. Každoročně půjde o 1 % s hranicí 10 % podílu zaměstnanců na celkovém podnikovém kapitálu (dosaženém za cca 10 let). Tyto akcie se včlení do inkluzívního fondu a zaměstnanci s nimi nebudou moci obchodovat. Budou z nich však pobírat dividendy až do výše 500 liber na 1 osobu ročně; část dividendy přesahující 500 liber si vezme stát a začlení ji do svého sociálního fondu. Zaměstnanci navíc získají příslušné akcionářské pravomoci a jimi zvolení delegáti se budou adekvátně podílet na řízení podniku. Akciovky s méně než 250 zaměstnanci si budou moci tento systém zavést dobrovolně. (25) (26)

V americkém systému ESOP stát vybízí zaměstnance, aby se stali investory potažmo spoluvlastníky svého podniku, přičemž jim při nákupu jeho akcií poskytuje daňovou úlevu a pouze zajistí, aby jeho peníze splnily svůj účel (sloužily např. jako penzijní spoření). Více se však do záležitosti nevměšuje (a dokonce mu nevadí, když zaměstnanečtí akcionáři ovládnou celý podnik).

Labouristický projekt naproti tomu vykazuje výrazné rysy marxistického sociálního inženýrství. Z družstevní etiky, kde jsou zásadami mj. dobrovolnost a reálné vlastnictví, zde není vůbec nic! Navíc lze očekávat silný odpor privátního sektoru s nímž mj, souzní nynější snaha T. Blaira rozvrátit LP (27) (28), následovaná exitem (zatím) 9 poslanců, včetně stínového ministra financí, Ch. Leslieho, který vedení Labour obvinil z politiky tvrdého levicového ražení a z úzkoprsé a překonané ideologie, dělící společnost „…na utlačovatele a utlačované i na třídní nepřítele, ačkoli svět je mnohem komplikovanější,” (29) Fakt, že dosavadní nejrenomovanější odpadlík, I. Austin, byl označen za relikt New Labour 90. let, signalizuje, že skutečným důvodem snah o rozbití Corbynovy Labour jsou korporátní zájmy. (30)

Jiným aspektem je, že v podnicích vlastněných zaměstnanci nejsou potřebné odbory a jejich historická úloha tak skončí! Představa, že by zaměstnanci ovládli celý podnik, musí být pro odborářské bossy noční můrou. Přitom v národním výkonném výboru LP mají odbory dominantní zastoupení! (31)

Dějiny Labour Party – založené a vedené odbory a reformními marxisty – obsahují temné stránky. LP své vládní angažmá zahájila účastí v koaliční válečné vládě; v níž od roku1916 působili J. Hodge, jako ministr práce, George Barnes, ministr pro válečné vysloužilce a A. Henderson, jako ministr bez portfeje, byl členem pětičlenné válečné rady. Schvalování válečných úvěrů pak Velké Británii umožnilo pokračovat v nesmyslné a krvavé 1. světové válce včetně již zmíněné perzekuce družstev i družstevníků; pouze Henderson – poté co kabinet zamítl jeho návrh na účast států Dohody na mezinárodní mírové konferenci 2. Internacionály (!) – v srpnu 1917 – rezignoval. (32) (33) Po roce 1945 se LP pod premiérem Attleem aktivně zúčastnila závodů v jaderném zbrojení a v roce 2003 se její premiér Blair podílel na přepadení Iráku a páchání válečných zločinů. Attlee dočasně zestátnil 30% ekonomiky, přičemž družstva tomuto osudu unikla jen díky existenci Družstevní strany! Trend poté udávali bismarckovci jako Crossland či Blair. Obdivovatel Marxe a zároveň demokratický socialista, J. Corbyn, si při svém „revolučním“ pojetí problematiky LGBT a přistěhovalectví (34) (35) může notovat s neomarxistou Sörösem. (36) A všechny tyto figury tvoří jednu velkou labouristickou rodinu.

Zásadním pak je i poznatek, že zestátnění privátní ekonomiky – které bylo motivem vzniku LP a jejím ideologickým i politickým cílem po celé 20. století – se ukázalo jako konkurence neschopná a ekonomicky ztrátová (mj. svou náchylností ke korupci a protekci) alternativa privátního podnikání. Použitelná se jeví jako krátkodobá výpomoc státu při ekonomických, přírodních a dalších defektech. Očekávat ovšem od marxistů sebereflexi za stoleté fiasko – i za to, jak zpackali a zpitvořili Velkou Británii – je vzhledem k historickým zkušenostem zřejmě nevědecké a nereálné.

Co-operative Party měla v této velké a rozporuplné labouristické famílii faktický statut politické služky, jejíž program či osobnosti posloužily maximálně jako fíkový list pro zakrytí případných politických hanebností, zejména v případech Attleeho a Blaira.

Politicky neodpustitelným i doslova osudovým prohřeškem (z hlediska podílu na vývojové anomálii Británie i Západu) spáchaným Labour Party, je především její téměř stoletá anexe Družstevní strany a uvržení této politické princezny do role Popelky. Což vedlo k jejímu utajení před britskou veřejností i celým světem a současně i k zablokování jejího rozvoje jako politické strany.

9) Drsná realita Družstevní strany: Je stoletou, neproduktivní a bezvýznamnou „Popelkou“

V roce 2017 Co-operative Party oslavila 100. výročí své existence! A poněvadž se současně konaly volby, volební Manifest LP ve svých 123 stránkách obsahoval „dokonce“ i celý jeden odstavec (!) na téma družstevnictví…  Labour v něm slíbila dvě inovace: prosadit legislativu řádně definující družstevní vlastnictví a zaúkolovat Národní investiční banku i regionální rozvojové banky podporou družstevního sektoru. S cílem jeho rozsah ve Velké Británii zdvojnásobit, aby se tak dostal na úroveň, jakou má (prý) v ekonomikách Německa či USA, (37) A ke spolupráci na tomto velkolepém díle vyzvala i ostatní strany, což byl svým způsobem rizikový počin. Kdyby totiž členové kterékoli strany odvětili – Ano, my rozvoj družstev podpoříme, ale vy (LP a CP) se raději věnujte rybaření! – pak by se s tím dalo obtížně polemizovat…

Navíc LP opět neuspěla ve volbách 2017. CP pak reagovala snahou se od Labour více odlišit; mj. plánem na zavedení družstevních forem do pečovatelských služeb, jejichž kritizovaná kvalita souvisela s nízkými mzdami zaměstnanců těchto firem. (38) A navíc si u Nadace pro moderní ekonomiku (39) objednala vypracování projektu, jak do roku 2030 zdvojnásobit britský družstevní sektor!

Nadace vypracovala vysoce kvalitní studii o současné situaci, úrovni i možnostech rozvoje britského družstevnictví a nazvala ji Co-operatives Unleashed (40)! Což doslova znamená Družstva utržená ze řetězů; přičemž ony řetězy mají samozřejmě abstraktní povahu.

Prvním šokem bylo zjištění, že se ekonomický výkon britského družstevního sektoru propadl na samé dno západní ekonomiky! Podíl britských družstev na HDP země (2 %), je dokonce 6x nižší než ve Francii, 4x nižší než v Německu a v Itálii a 2 - 5x nižší než v USA, Nizozemí, Finsku, Švédsku či v Novém Zélandu! Navíc obrat britských družstev činí necelé 1 % obratu země; přičemž celou polovinu družstevního obratu generují 2 spotřební velkodružstva – the Co-operative Group a the John Lewis Partnership – mající roční obrat 9.5 mld. L respektive 10.2 mld. L! (41) (42)

Dalším tristním poznatkem je, že hluboce stagnující britské družstevnictví funguje ve fakticky nepřátelském společensko-ekonomickém prostředí. Zatímco v zemích s rozvinutou družstevní ekonomikou – jako Itálie, Francie či USA – byly pro rozkvět družstevního sektoru vytvořeny potřebné legislativní, finanční, právní a provozní podmínky, britská družstva čelí problémům od přístupu k financování přes špatně přizpůsobené legislativní, právní, regulační a poradenské systémy, až po nerozvinutou podpůrnou infrastrukturu.

A v době daňových rájů a dalších forem daňových úniků pak není divu, že 5 největších britských družstev zaplatilo celkem o 50 % vyšší korporátní daň než Amazon, Facebook, Apple, eBay a Starbucks dohromady!

Studie rovněž upřesnila specifické překážky bránící dalšímu rozvoji družstevnictví ve Velké Británii, které jsou v zemích s rozvinutým družstevním sektorem více či méně zvládány. Mimo jiné sem patří:

Regulatorní problémy Právnické, regulační, finanční, auditorské a další subjekty jsou v britském hospodářství vytvořeny pro potřeby a zájmy privátních společností. Družstevní společnosti jsou mnohými zákony, předpisy a regulacemi znevýhodňovány. Navíc čelí obtížím při získávání veřejných zakázek, obvykle vypracovaných pro velké privátní společnosti. Lze sem zahrnout i dosavadní absenci statutárního opatření, které by zabránilo úniku družstevního jmění mimo družstevní sektor.

Finanční rizika. Nedostupnost dlouhodobých úvěrů ve Velké Británii vystavuje družstva hrozbám ekonomických propadů v důsledku nedostatečných investic s tím, že budou převzata firmami se snadnějším přístupem k úvěrům. Současně je tím potlačen vznik i rozvoj družstevních podniků.

Organizační zaostalost. Z finančních a regulatorních problémů navíc hrozí absence klíčových institucionálních specifik družstevního hospodaření, běžných v jiných evropských zemích. Ve Velké Británii obzvláště chybí požadavky na zřízení povinných nedělitelných peněžních rezerv, které by sloužily jako finanční pojistka a zároveň by odstranily závislost družstva na zdrojích poskytovaných malou skupinou členů. Snížilo by se tím i současné riziko odlivu majetku z družstevního sektoru, zpomalující jeho růst.

Nedostatek know-how. Závažným problémem je absence veřejného povědomí o tom, co jsou vlastně družstva, jak fungují a jaké jsou jejich přednosti. Jedním z důsledků tohoto aspektů jsou personální problémy spojené s náborem, udržením a profesionalitou včetně podnikové a podnikatelské sféry. Důsledky toho se projevují mj. ve fázi proměny podniku, kdy se např. majitel rozhoduje, zda a komu svůj podnik prodá. Družstevní alternativa je málo známá a v současnosti navíc chybí adekvátní technická i finanční podpora pro její běžnou realizaci.

Specifika a rizika přímé demokracie. Existuje riziko, že družstevní podniky nebudou expandovat z důvodů různých zájmů členů družstva. Problémy mohou nastat například při rozhodování o nezbytné a dlouhodobé investici, která přinese zisky až v době, kdy někteří členové již budou v penzi, přičemž další budou preferovat spíše vyšší aktuální příjem. Studie v tomto ohledu poukazuje na nezbytnost vytváření a sdílení společných mezi družstevních technologických platforem a družstevní infrastruktury, jako základu dalšího rozvoje družstev.

Kulturní izolace. Studie upozorňuje, že nejúspěšnější družstevní ekosystémy vyrostly z širších sociálních, kulturních a politických hnutí, prosazujících ekonomiku, ve které má vytváření kapitálu zásadně jinou sociální i společenskou funkcí. To vedlo k realizaci alternativních ekonomických koncepcí, která se uchytily, rozvíjely, vytvářely sítě družstev a institucí, a tak vybudovaly prosperující družstevní regiony. Jednou z potenciálních bariér družstevní expanze tudíž je absence politických, sociálních a kulturních aktivit nezbytných pro popularizaci a rozvoj kulturní a institucionální strategie, která by přesvědčila, že družstva nejsou jen pouhé obchodní organizace, izolované od snah o alternativní sociální koncepce. Současně je nutno změnit nynější chápání družstev jako sice eticky alternativní, avšak ekonomicky nepříliš výkonné formy podnikání.

10) Velkolepý program rozvoje britského družstevnictví

Nejreálnější alternativa pro rozšíření družstevního sektoru se dle studie nabízí v rezortu malých a středních podniků (do 250 zaměstnanců): Výzkum Nadace dospěl ke zjištění, že asi 120 000 těchto (většinou rodinných) podniků změní v příštích 3 letech majitele, poněvadž původní vlastníci většinou odejdou do penze a nemají následníky. Takže kdyby se jen v pouhých 5 % těchto případů ujali vlastnictví zaměstnanci, znamenalo by to, že by ke stávajícím 6000 družstvům ve Velké Británii přibylo dalších 6000 družstev…

Studie z těchto důvodů doporučuje přijmout družstevní legislativu, která by v podobných případech podporovala přednostní právo na výkup podniků jejich zaměstnanci. včetně institucionální podpory jeho finanční realizace, např. uzákoněním nedělitelných družstevních fondů. Doporučeno je zřízení Inkluzivních vlastnických fondů, do kterých by zaměstnanci vkládali své akcie nebo podíly. A v případě, že by hodnota fondu dosáhla úroveň pro rozhodovací pravomoci (nebo podnik měnil majitele, či v době podnikové krize nebo transferu sice menší, ale významné části podnikového vlastnictví), mohli by se zaměstnanci vlastnící fond rozhodnout pro převzetí podniku.  Důležité je přitom prosazení daňových výhod pro zaměstnance při nákupu kapitálových aktiv podniků, v nichž pracují.

Dalším potřebným krokem by mělo být zřízení Agentur pro rozvoj družstevnictví v Anglii a v Severním Irsku (ve Skotsku a Walesu tyto instituce již existují) (43) (44), které by se zaměřily na včasné sdílení informací a zkušeností úspěšných družstevních společností a jejich replikaci spolu se sektorovou koordinací a poskytováním technické podpory pro rozvoj družstevního modelu podnikání. Zde by měl sehrát významnou roli i Družstevní svaz (Co-operatives UK), jako britský partner Mezinárodního družstevního svazu (ICA).

Pro finanční podporu rozvoje družstevnictví navrhuje Nadace zřízení Národní investiční banky, která by měla regionální pobočky a samostatnou divizí poskytující kapitál s dlouhodobou návratností pro financování podnikatelských projektů družstev a mutuálních společností včetně výkupu podniků zaměstnanci. Jako alternativa je udáváno zřízení regionálních družstevních bank. 

Závěrem nezbývá než konstatovat, že program rozvoje britského družstevnictví, vypracovaný nadací NEF, je bez přehánění brilantní!

11) Bude se Popelka jen popelit – nebo se vydá na královský ples?

17. října 2017 Co-operative Party oslavila 100. výročí své existence! A slavila, aniž tušila, že po stoleté „nadstandartní“ aktivitě absurdního tandemu CP a LP, se britské družstevnictví – z hlediska ekonomického výkonu i rozvoje – ocitlo na samém chvostu západních zemí! Již tento poznatek by měl alarmovat k radikální sebereflexi! Stejně kuriozní i alarmující je samozřejmě fakt nynější hluboké kulturní izolace družstevnictví a jeho lokalizace v nepřátelském společensko-ekonomickém prostředí! Přičemž marxistická LP a její odborářští bossové mohou odtušit, že toto rozhodně nejsou jejich ideologicko-ekonomické problémy… Tím, kdo musí zpytovat svědomí i provést hlubokou sebereflexi je logicky politická strana říkající si „družstevní“!

Dlouhodobým problémem je, že CP vznikla a až do roku 2010 fungovala jako politická strana výlučně spotřebního družstevnictví! Její postoj k ostatním typům družstev pak sahal od povýšenecké shovívavosti až po aktivní nepřátelství; vždyť většina členů CP byla současně členy či dokonce aktivisty marxistické LP! Takže když byla v 80. letech obviněna levicovým křídlem LP (T. Benn) z nedostatečné oddanosti ke své specifické formě socialismu, CP se stáhla do ulity a odpověděla mlčením… Důsledkem tehdy bylo i vystoupení 4 poslanců z CP, kteří založili Sociálně demokratickou stranu (SDP). (45) (46)

Nicméně i za této situace dosáhla CP pozoruhodného úspěchu, poněvadž její vlajkovou loď – The Co-operative Group (39), produkující roční obrat celkem 9,5 mld. L v mj. 2 532 potravinářských prodejnách a mající přes 4,6 milionů aktivních členů – lze označit jako moderní verzi projektu Rochdalských pionýrů. Její podnikatelská centrála (Co-operative Group's Enterprise Hub) dokonce vygenerovala více než 1000 nových družstev! (45) (46)

Na druhé straně členská základna CP, působící v 31 lokálních organizacích, činila (v roce 2017) pouhých 11 021 členů; plus 15 přidružených společností!  Pokud jde o zdroje stranických financí, pak z celkové roční sumy 1 milion L poskytuje členská základna 10 % a dalších 10 % poskytují přidružené společnosti. Zdrojem plných 80.ti % je právě Co-operative Group! Jaký vliv mají tyto faktory na politiku CP včetně samotné vnitrostranické demokracie lze těžko komentovat. Nehledě na názory, že aktivisté LP v řadách CP vnímají družstevní finance i jako zdroj co-financování sesterské LP…  (46) (47)

Družstevní strana jako pouhé sousto v útrobách Labour Party Argumentace proti politické emancipaci CP poukazuje, že dosavadní přidružení k LP je pro CP nejrychlejší cestou do vlády! (48) To je sice pravda a od roku 1927 se tak více či méně děje. Rubem této výhody je však ztráta poltické suverenity elit CP i jejich politická neviditelnost.

Formální zastoupení CP v orgánech LP je naprosto bezvýznamné. Na Konferenci (sjezdu) LP, jejíž delegáti mj. volí vedení strany, jsou suverény odbory (které zde mívaly i více než 80 % delegátů) a regionální organizace LP. Tomu odpovídá i složení Národního výkonného výboru (voleného Konferencí), kde mezi nynějšími 39 členy zástupce CP chybí; CP zde je zastoupena mezi přidruženými organizacemi spolu s Fabiánskými socialisty a BAME (Labour etnických menšin) přičemž platí afiliační poplatek! V novém politickém orgánu, National Policy Forum, zřízeném Blairem (aby omezil moc odborů i vliv socialistů), má mezi jeho 204 členy CP pouhé 2 přímé (ex officio) zástupce (plus některého ze 3 zástupců pro přidružené socialistické strany). Vzhledem k tomu, že po 1 členovi zde mají i zástupci LBGT či zdravotně a tělesně postižených labouristů (31), pak zastoupení družstevnictví zde činí 1,5 %, a je zcela nedůstojné! Přitom ve volbách 2017 CP získala 38 poslanců a LP 224 (celkově 262 poslanců); podíl CP by tedy měl činit minimálně (viz Cheltenham Agreement Čl. 22) 16,9 %!

Politická selhání CP Družstevní pojetí politiky je tedy v organizačním rámci LP zcela minimalizované i deformované a odtud lze částečně rozumět mj. nepřijatelnému akceptování agrese Británie proti Iráku družstevním ministrem financí (a poté premiérem), G. Brownem, navzdory masovým protestním demonstracím (49) i nesouhlasu OSN. Brown sice dnes chápe, že ho vláda USA i britské tajné služby podvedly (50), zásadnější je však jeho tehdejší zpronevěření se družstevní etice, v jejímž pojetí demokracie musí být mezinárodní i globální autoritou logicky OSN! A i když ve volbách 2010 Brown kandidoval s kvalitním programem rozvoje britského družstevnictví, voliči ho (i Labour Party) odmítli, poněvadž v něm viděli nevěrohodného blairistu, zodpovědného za smrt statisíců Iráčanů i miliony iráckých uprchlíků!

Podobné selhání přišlo v roce 2011 při parlamentním schvalování rezoluce OSN, vyhlašující „bezletovou zónu“ v Libyi, pro kterou (při 1 absenci) hlasovalo plných 26 z 28 poslanců CP a proti byla pouze Linda Riorda; přičemž LP hlasovala (proporcionálně) podobně! (51) (52) CP se tak stala snadnou kořistí sofistikovaného spiknutí zločinných politiků, médií, různých agentur a organizací (53) a podpořila faktickou agresí proti suverénnímu státu OSN! Výsledkem byla bestiální vražda jednoho z nejvýznačnějších politiků (i družstevníků!) afrického kontinentu a naprostý rozvrat celé země! Neblahé důsledky tohoto zločinu v podobě nelegální migrace dnes pociťuje celá Evropa!

Kuriozitou přitom je, že Rezoluce RB OSN č. 1973 byla neplatná, poněvadž při jejím schvalování Rusko, Čína, Německo, Brazílie a Indie abstenovaly! K jejímu přijetí přitom byly nutné kladné hlasy všech stálých členů RB OSN (Charta OSN, Článek 27/3)!!! Takže britský parlament včetně družstevníků se doslova historicky znemožnil!

Situace je tedy přesně opačná! Aby CP mohla realizovat svou družstevní etiku ve společenském i politickém životě (doma i v zahraničí), musí být především sama suverénní!

Budiž důrazně zopakováno, že ona mesaliance – organizačně, ideologicky i finančně nerovný „sňatek“ se „sesterskou“ LP – se stala osudnou dokonce i pro britské družstevnictví ve smyslu jeho retardace a uvržení do kulturní izolace; přičemž samotná CP zůstala od roku 1927 utajena před britskou veřejností i světem a zrazovala i svoji družstevní etiku!

Zmíněný politický pragmatismus však tyto zásadní aspekty nevnímá. A pojato alegoricky, CP byla uvržena do postavení umazané a zneužívané pohádkové Popelky, která ještě ani netuší, že by se mohla stát princeznou… A když družstevní Popelka v roce 2017 slavila 100. výročí své existence – což je v rámci družstevnictví záležitost tak ojedinělá a významná, jako oslava založení rochdalského družstva či Mezinárodního družstevního svazu – pak její oslavy probíhaly před nic netušícími britskými občany i světem a v prostředí ekonomicky retardovaného i kulturně izolovaného britského družstevnictví.

Kulturně i politicky izolovaná oslavenkyně měla navíc statut osamělého jedináčka v tom smyslu, že za celých 100 let nikde ve světě nevznikla její sesterská partnerka; natož jejich svazek! A tuto okolnost, evidentně způsobenou zbytečným a nerovným „politickým sňatkem s marxistickým sňatkovým podvodníkem“, lze považovat za osudovou dějinnou chybu se škodami mnohem rozsáhlejšími, než je současná zaostalost britského družstevnictví.

12) Popelení v Labour Party je pro princeznu nedůstojné!

Garnitura zakládající Družstevní stranu i její pokračovatelé neměli ambice v tom smyslu, že by usilovali o reformu společnosti; a na rozdíl od evolučních socialistů se po téměř sto let spokojili pouze s prosazováním spravedlivé legislativy zejména pro sektor spotřebních družstev. Za těchto okolností pro ně Cheltenhamská dohoda i role politického vazala, zbaveného politické suverenity začleněním do organizační struktury LP – a touto formou deklasovaného pod rozlišovací schopnosti laického i odborného elektorátu – nepředstavovala žádný problém; byli ostatně především labouristy!

O pokračování tohoto trendu svědčí i nynější absurdity, kdy 4 poslanci CP, údajně nespokojení s politikou lídra LP J. Corbyna, vystoupí z LP i z CP (!), poté (spolu s dalšími tories i konzervativci!) založí nezávislý parlamentní klub – a od zbylých poslanců CP sklidí kritiku za škody způsobené… Labour Party!!! (54) (55) (56). Zájmy CP přitom nejsou vůbec reflektovány!

Tyto okolnosti dokazují, že elity Družstevní strany dosud nevnímají vlastní identitu a s ní související politickou zodpovědnost; natož realitu, že Labour Party je stranou anomálního 20. století, zatímco 21. století patří jejich Družstevní straně!  Na rozdíl od Popelky, která se pohledem do zrcadla ujistila, že je krásná, a že je hodna stát se princeznou i královnou, se the Co-operative Party podobné sebereflexe neodvážila…

13) Exkluzívní plesové šaty pro Popelku!

Ve verzi od W. Disneye ušijí Popelce plesovou róbu dvě pohádkové myšky, Jaq a Gus. Kdo však vyparádí na ples Popelku družstevní?

Již se stalo! O mimořádně noblesní image družstevnictví potažmo Družstevní strany se totiž zasloužily Mezinárodní družstevní svaz (ICA) a OSN!

Klíčovou roli při kultivaci družstevního podnikání sehrála ICA svým Prohlášením družstevní identity na kongresu v Manchesteru 1995 a následně přijetím principů družstevní identity a družstevních hodnot ve Světové deklaraci o výrobních družstvech v Cartageně 2005.  Bylo přijato následujících 7 principů družstevní identity: 1) Dobrovolné a otevřené členství, 2) Demokratická správa podniku jeho členy, 3) Ekonomická spoluúčast členů, 4) Autonomie a nezávislost, 5) Vzdělávání, odborná příprava a informování členů, 6) Spolupráce s jinými družstvy, 7) Zodpovědnost za společnost a péče druhé, o rodiny družstevníků a o komunitu. V družstevní praxi by navíc měly být respektovány i generovány další principy i etické hodnoty, zejména: svépomoc, vlastní zodpovědnost, demokracie, rovnost, poctivost, solidárnost, čestnost, otevřenost, a sociální zodpovědnost. (57) (58)

OSN jako prestižní globální instituce pak 18. prosince 2009 schválila rezoluci vyhlašující rok 2012 jako Mezinárodní rok družstev pod sloganem „Družstevní podniky budují lepší svět!“ (59) (60)

To jsou tak zásadní a pozitivní poznatky, že budou-li implementovány do ekonomického, společenského i politického života, učiní vizi západního i globálního rozvoje zcela optimistickou.

A kdo jiný by se měl ujmout této role než strana, nesoucí jméno družstevní!?

14) Pro družstevní Popelku jsou královským plesem volby a princem volič!

Realizovat takový program však může pouze autonomní a nezávislá (tedy suverénní) CP, schopná proniknout do povědomí i centra pozornosti voličů. Tím současně vzroste zdravá vnitrostranická konkurence v rámci CP, která by měla vést k rychlému nárůstu členské základny a k vygenerování úctyhodné stranické elity!

K tomu je nutná neprodlená změna Cheltenhamské dohody – v níž se CP zříká 4. principu družstevní identity, tzn.  autonomie a nezávislosti (!) – v ujednání dvou emancipovaných politických stran, hodlajících spolu vládnout v koalici, ale nevylučující ani možnost koalice CP s jinou stranou, pokud LP selže (volební neúspěch, ideologická či programová deviace apod.).

Družstevní strana pak musí fungovat dle všech principů i hodnot družstevní identity! Ve vnitrostranické praxi to znamená bezvýhradné uplatňování přímé vnitrostranické demokracie o všech významných otázkách (1 člen = 1 hlas) a současně zajištění všestranné informovanosti členů včetně možnosti jejich horizontální i vertikální diskuze! Tento postup bude u členů zákonitě generovat i podporovat jejich zodpovědnost, poctivost, čestnost, otevřenost, rovnost a solidárnost!

Tím se mj. jednak vyloučí politická selhání v případě sofistikovaných spiknutí a zločinů typu „iráckých zbraní hromadného ničení“ či „bezletové zóny“ v Libyi, popř. se zajistí jejich skutečná náprava! A současně se tím vytvoří imunita CP proti možným excesům LP v podobě neoblairismu, popř. Corbynovu neomarxistickému pojetí problematiky LBGT, které je v přímém rozporu s družstevním pojetím rodiny!

V ekonomice by tomu měl odpovídat program velkolepého rozvoje celého družstevního sektoru – počínaje družstevním bankovnictvím spolu s družstevnictvím výrobním včetně zaměstnaneckého akcionářství i družstev poskytujících služby a konče družstvy sociálními, popř. družstvy fanoušků sportovních klubů. Výsledkem bude nejenom rychlý nárůst podílu družstevních podniků na celkovém obratu i HDP Velké Británie, ale i kultivace britské společnosti jako důsledek vysokého počtu občanů praktikujících družstevní hodnoty.

LP navíc získává charakter obstarožní partaje, které z autentického programu zůstala jen podpora odborů – jejichž vliv i početnost budou s rostoucím zaměstnaneckým vlastnictvím slábnout a zanikat. Všechny ostatní programové počiny LP související se zaměstnaneckým či mutuálním vlastnictvím pak náležejí do kompetence Družstevní strany! Budoucnost evidentně patří Družstevní straně! 

A Británie – po dvou historických prvenstvích v podobě Rochdalských pionýrů a vzniku Družstevní strany (tento světový unikát dosud trvá!)  – pak získá reálnou šanci na další světové prvenství v tom, že se stane první zemí na světě, kde parlamentní volby vyhraje Družstevní strana.

ZDROJE: (1) Co-operative Party; (2) the co-operative party; (5) National Agreement between the Labour Party and the Co-operative Party (2003); (4) Labour Party (UK); (3) Co-operative Commonwealth or New Jerusalem? The Co-operative Party and the Labour Party, 1931-1951; (6) Gen 75 Committee; (7) A. V. Alexander, 1st Earl Alexander of Hillsborough; (8) Tony Benn's failed experiment with worker' co-operatives; (9) Labour vows to nationalise railways, water, energy and Royal Mail; (10) Labour also plans to nationalise the railways, energy and mail industries; (11) Co-operative Party; (12) Record number of Co-operative Party MPs elected; (13) 2017 United Kingdom general election; (14) United Kingdom general elections overview; (15) A graph showing the percentage of the popular vote received by major parties in general elections, 1832–2005; (16) Socialismus Josef Macek; (17) EMPLOYEE OWNERSHIP IN BRITAIN; (18) Owning the future: strategies for a democratic economy; (19) The privatisation of our public services has been national failure – it's time to take back control; (20) 1924 United Kingdom general election; (21) Serving the People  - Fred Perry to Gordon Brown; (22) Co-op politics: introducing the UK's fourth largest political party; (23) Tories renew pledge to allow public sector workers to form co-operatives; (24) A short history of privatisation in the UK: 1979-2012; (25) Labour conference: John McDonnell unveils shares plan for workers; (26) Row erupts over Labour’s 10% shares plan for UK workers; (27) A new party would just be a Blairite tribute act, discredited from the start; (28) Tony Blair not sure Labour can be wrestled back from Corbyn; (29) Labouristé se štěpí. Sedm poslanců odešlo kvůli postoji strany k brexitu a antisemitismu; (30) Ian Austin quits Labour blaming Jeremy Corbyn's leadership; (31) Who's on the NEC?; (32) War cabinet;; (33) British Labour Seeks a Foreign Policy, 1900-1940 (34) Political positions of Jeremy Corbyn; (35) How Jeremy Corbyn Would Govern Britain; (36) George Soros a neomarxistická subverze; (37) FOR THE MANY NOT FOR THE FEW; (38) Co-operative party to develop policies distinct to Labour's; (39) New Economics Foundation; (40) CO-OPERATIVES UNLEASHED; (41) Co-operative Group; (42) John Lewis Partnership; (43) Cooperative Development Scotland; (44) Welsh Cooperative Centre; (45) Co-op politics: introducing the UK's fourth largest political party; (46) The Co-operative party: moving beyond the Labour party; (47) Board report & annual accounts 2017; (48) Why sticking with Labour is likely to be the Co-operative Party’s quickest route back to power; (49) 15 February 2003 anti-war protests; (50) Gordon Brown says Pentagon misled UK over case for Iraq invasion; (51) United Nations Security Council Resolution 1973 – in the House of Commons...; (52) The Co-operative Party Annual Report 2010; (53) Libya: Examination of intervention and collapse and the UK’s future policy options; (54) Four Co-op Party MPs quit the Labour Party as part of breakaway group; (55) Brexit: The view from the Co-operative Party; (56) In quotes: Jeremy Corbyn and the EU referendum; (57) Světová deklarace o výrobních družstvech; (58) Cooperative identity, values & principles; (59) Cooperatives in Social Development Resolution No 56/114 adopted by the United Nations General Assembly at its 57th Session, 19 December 2001; (60) Resolution adopted by the General Assembly on 18 December 2009 64/136. Cooperatives in social development; (61) Join a Co-operative; (62) Supporters Direct: how the Co-operative Party influenced government policy.